Článek
Emma přišla na svět 23. března 1937 v Mladé Boleslavi. Herečkou chtěla být již jako malá holčička. Svoji nepříliš vydařenou premiéru na jevišti si odbyla v pěti letech. Do vsi, kde tehdy bydlela, přijelo loutkové divadlo. „Na začátku si Kašpárek přál, aby mu nějaké dítě řeklo básničku. Vylezla jsem na jevišťátko a po druhé sloce nevěděla, jak dál. Laskavý Kašpárek mě poslal hačnout. Když bojoval s drakem, vzpomněla jsem si, vyšplhala po schůdkách a dřevěnému Kašparovi to dopovídala. Řekl mi: ‚Neutrhni mi ruku, holčičko‘,“ vypravovala po letech.
Naštěstí se nevzdala
Navzdory hereckým tužbám z měšťanky zamířila na obchodní akademii. Teprve po maturitě se pokusila dostat na DAMU. Neměla úspěch. To ji ale neodradilo, zkoušela to znovu a znovu a napotřetí dosáhla svého. Studovala v ročníku Radovana Lukavského, kterého pak až do konce života považovala za svůj nedostižný vzor. V roce 1960 herecká studia dokončila a získala angažmá v Divadle Na zábradlí. Tato rodící se scéna zprvu vyhovovala jejím představám o autorském divadle. Vinou sporů a hádek se však po třech letech odebrala do Mostu, do Divadla pracujících, kde se v té době zformoval herecký soubor výborné kvality. Emma sem odešla, jak sama přiznala, tak trochu trucovat. Nakonec tu setrvala dlouhých dvaadvacet let, patřila k největším oporám souboru a odehrála zde řadu vynikajících rolí.
Na své mostecké angažmá vzpomínala v jednom z rozhovorů: „Byla tam ještě stará garda, která dodržovala zákony profese i staré pověry. Milovala jsem Růženu Všelichovou z dob pana Burdy. V portále sedávala napovědka Jindra Kovářová, herečka, která se nedokázala rozloučit s divadlem. Dojížděla z Chomutova, stará, drobounká, věčně nevyspalá, jednou vypadla i s knihou na jeviště ráno při pohádce. Dojímala mě ta touha být přítomná představení za každou cenu. Nejskvělejší jevištní mistr, Kurt Lederer, byl první v divadle a poslední z něho odcházel. Utekl, když přišli sověti. A když za pár let bylo vyhozeno divadlo do povětří, aby uhlo uhlí, věděla jsem, že tuhle podívanou by Kurt nepřežil. A že on je ten jediný, koho okupanti zachránili. Bylo to divadlo socialistické, schvalovaly se dramaturgické plány, HSTD docházelo kontrolovat ideovou čistotu, ale tehdejší ředitel LubomírPoživil, mimo největší zásluhy, že se v Mostě postavilo nové divadlo, udržel spolu se Zdeňkem Buchvaldkem profesionalitu i paměť stavovské cti. Po jejich odchodu se tyto kvality začaly vytrácet. Přesto nám diváci ještě chvíli zůstali věrni.“
S kolegy se nepřátelila
V roce 1986 se Emma Černá vrátila do Prahy a stala členkou Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla pod Palmovkou. Byl to velký soubor, kde skoro nikoho neznala a ani se s nikým nekamarádila. Líbila se jí spolupráce s režisérem Janem Nebeským, naopak s Otou Ševčíkem si nesedla. O tom, co znamená, tvořit s někým, s kým si člověk profesně nerozumí, jednou řekla: „Není to těžké s režiséry. Při práci se to pozná a příště nejsi obsazen. A s kolegy, kteří jsou ti protivní, můžeš nemluvit. Ale musíš počítat s tím, že tě pomluví.“
Když se Emmě někde nelíbilo, odešla. Tak opustila i Divadlo S. K. Neumanna. V roce 1992 dostala nabídku z Divadla Komedie, kde se opětovně setkala s režisérem Janem Nebeským. Ráda ale hrála i pod režijní taktovkou Michala Dočekala. Poté, co Divadlo Komedie skončilo, hostovala ještě například v Národním divadle či v Divadle v Dlouhé.
Životní role ve filmovém skvostu
Film zvláštně krásnou a trošku tajemnou herečku objevil již v dobách jejího mosteckého angažmá. Poprvé se divákům na stříbrném plátně představila v roce 1964 v Schormově filmu Každý den odvahu. Ztvárnila zde sestru hlavního hrdiny v podání Jana Kačera. Pak přišel rok 1969 a Emma získala svoji životní roli. Stala se německou dívkou Adelheid ve Vláčilově komorním psychologickém dramatu reflektujícím vysidlování Němců z pohraničí. Příslušník zahraničního odboje v Británii, poručík Chotovický s tváří Petra Čepka, je pověřen správou majetku bývalého německého továrníka v pohraničním městečku. Postupně se sblíží s jeho dcerou Adelheid. Kratičký vztah je však vztahem dvou lidí, jenž si nikdy nemohou rozumět. Kritika dodnes považuje Vláčilovu Adelheid za jedno z nejcennějších děl české kinematografie.
Bohužel po velkolepém úspěchu tohoto filmu se Emma Černá již žádné další velké role nedočkala. Jednalo se patrně o důsledek jejího dlouholetého mimopražského angažmá. Přesto sehrála téměř padesát středních a malých rolí, z nichž se řada zapsala do paměti diváků. S Petrem Čepkem se opětovně sešla již v roce 1970 ve filmu Nahota. Často hrávala lékařky. V této úloze ji diváci mohli vidět ve filmech Holka na zabití, Den pro mou lásku či Skalpel, prosím. Účinkovala také v celé řadě televizních inscenací a seriálů. Jako Maria Felsia, žena lékaře Jessenia, se představila v dnes již legendárním seriálu Slovenské televize Lekár umierajúceho času, který natočil v první polovině osmdesátých let na Barrandově režisér Miloslav Luther podle námětu Vladimíra Körnera. Pětidílná výpravná historická sága je životopisem významného učence, anatoma a politika slovenského původu Johannese Jessenia. Toho nehrál nikdo jiný než Petr Čepek, Emmin filmový partner z mládí.
Nakonec dala přednost učení
Ve zralém věku byla Emma Černá díky své přísné fyziognomii ve tváři předurčena k záporným rolím. Taková byla její dozorkyně ze seriálu Přítelkyně z domu smutku či pyšná německá šlechtična Krvi zmizelého.
Na počátku nového tisíciletí začala Černá vyučovat na Vyšší odborné škole herecké v Praze. „Přišla jsem jako záskok do opuštěného prvního ročníku a dovedla je k absolutoriu. S některými žáky jsem si nerozuměla ani profesně, ani lidsky. Ale ta práce mě provokovala a zaujala. Teď to zkouším podruhé a žáky jsem si vybrala sama. Vedle známkování jsem zcela iracionálně udělovala ‚puntíky porozumění a empatie‘. Ty s puntíky teď učím. A poprosila jsem o spolupráci režiséra Mirka Pokorného a jsem ráda, že mě vyslyšel. Má u mě velký puntík,“ svěřila herečka novinářům. Pedagogická činnost ji nakonec natolik pohltila, že se divadelnímu a filmovému herectví věnovala již jen sporadicky. Až do pozdního věku ji ale neomrzely její literární a výtvarné pokusy. Vytvářela mimo jiné smalty, které rovněž vystavovala. Přiznala ostatně, že znovu by se herečkou stát již nechtěla, raději by si vybrala architekturu. Svůj čas věnovala i péči o stařičkou matku, jež se dožila devadesáti tří let. Emma až takové štěstí neměla. Zemřela 2. července 2018 ve věku osmdesáti jedna let. Místo svého posledního odpočinku nalezla na Olšanských hřbitovech.
Zdroje:
