Článek
Eva Gerová se narodila jako Branbergerová dne 4. března 1920 do rodiny hudebního vědce a skladatele filmové hudby Jana Branbergera a operní pěvkyně Národního divadla Doubravky Černochové – Branbergerové. Dětství prožívala se sestrami v honosném činžovním domě na Královských Vinohradech, v němž rodina vlastnila celé poschodí.
Debut po boku Kabátové
Rodiče ji vedli k umění. Díky nim stanula poprvé na jevišti již v pěti letech, když konzervatoristé nutně potřebovali do absolventského představení malou holčičku. Trémou rozhodně netrpěla, takže zvládla roli na výbornou a organizátorka představení jí prý tehdy řekla: „Možná z tebe jednou bude herečka.“ Od té doby malá Eva nemluvila o ničem jiném a od sedmi let hrála v představeních konzervatoristů pravidelně. Se školou měla ale zprvu problémy. Trápila ji psychika a vzdělávala se proto doma. Rodiče angažovali slečnu Andrlovou z českého učitelského ústavu, a ta ji soukromě připravovala na závěrečné zkoušky, po jejichž úspěšném vykonání postupovala ze třídy do třídy. Posléze nastoupila na anglické gymnázium. Čekala ji tvrdá disciplína, na kterou doposud nebyla zvyklá. Nejraději tak měla prázdniny. Jezdila do Potštejna, hrála tenis, jezdila na kole, chodila na plovárnu a také do kina. Film milovala. Gymnázium nakonec nedokončila a z kvarty přešla v roce 1936 do druhého ročníku dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze. Během přijímacích zkoušek si jí povšiml režisér Oldřich Kmínek, který ji jako šestnáctiletou studentku obsadil do svého melodramatického snímku Manželství na úvěr. Ztvárnila zde Emu, mladší setru hlavní hrdinky Ley Pohlové, kterou nehrál nikdo jiný než slavná Zita Kabátová.
Eva se v té době rozhodla pro pseudonym. „Já se jmenovala Eva Branbergerová, což je takové germánské příjmení, ještě ke všemu příliš dlouhé, takže jsme se hned při mé první filmové smlouvě domluvili, že to rozdělíme a z druhé části původního příjmení vytvoříme umělecké jméno Gerová. Pod ním jsem pak natočila během dvou let celkem dvanáct filmů. Pak už jsem ho dál nikdy nepoužívala,“ vysvětlila kdysi v jednom z rozhovorů. Se svým prvním výkonem nebyla ale ani trochu spokojená. Později řekla: „Když jsem se potom viděla, sama sobě jsem se nelíbila. Navíc jsem byla zoufalá, i když jsem jen zaslechla svůj hlas.“
Šla z role do role
Ostatní si to ale rozhodně nemysleli. Eva upoutala pozornost dalších filmařů. Její mladistvý dívčí zjev, jemná nevinná tvář, výrazné oči, malá ústa a laskavý hlas ji předurčovaly k úlohám slušných a spořádaných dcerušek, které se po právu dočkají zaslouženého štěstí. V roce 1937 se publiku představila coby Pepička Kondelíková v Krňanského přepisu stejnojmenného oblíbeného románu spisovatele Ignáta Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara. Mladší sestru Lori Šomkové, Aninku, si zahrála v životopisném snímku české režisérky Zet Molas Karel Hynek Mácha. Dvojrole Mařenky Lízalové a matky Lízalové zamlada na ni čekala v Bromově komedii Kariéra matky Lízalky. Věrou Soldánovou pro změnu byla v sociálním dramatu Harmonika, opět v režii Ladislava Broma.
V následujícím roce 1938 získala roli snoubenky Hany Karlíkové v komedii Waltera Schorsche Pán a sluha, ve Slavínského komedii Svatební cesta se stala novomanželkou Helenou Frýdlovou – Čejkovou. Stejný režisér jí následně svěřil postavu Čechoameričanky Daisy Brožové v komedii Slečna matinka a rovněž i agentku Věru Duškovou v Bílé vráně. Dceru Zdenku Jiříkovskou představovala v Borově Neporažené armádě a studentku Věru Pšeničkovou v Binovcově komedii Jarka a Věra. Těsně před začátkem okupace se ve svých devatenácti letech představila ve filmové branži naposledy jako titulní Stázička Vaňousová ve Šléglově komedii Venoušek a Stázička.
Eva na svoji krátkou filmovou kariéru později vzpomínala: „Nejlepší to bylo za éry Vladimíra Slavínského. Režisér Slavínský tenkrát ve filmovém světě něco znamenal, u něj jsem filmovala s Adinou Mandlovou, Stanislavem Strnadem a Františkem Krištofem-Veselým, to byly ty tři filmy, které šly za sebou: Bílá vrána, Slečna matinka a Svatební cesta. Nebyly to ovšem mé nejmilejší filmy - pro mě byl například nezapomenutelný film Neporažená armáda, ve kterém hráli Ladislav Boháč, Jan Pivec, Zdeněk Štěpánek a kde jsme si v menších rolích zahrály společně s kamarádkou Boženou Šustrovou, na kterou dodnes často vzpomínám. Na konzervatoři to byla hvězda! Myslím, že se po válce provdala někam do Německa…“
Rozhodnutí opustit film nikdy nelitovala
Života filmové hvězdy si Eva ale příliš neužívala. Stále studovala konzervatoř a měla jen velmi málo času. Sice v určitou chvíli přemýšlela, že by školu přerušila a věnovala se naplno filmu, ale otec byl velice přísný a nedovolil to. Později mu za to byla vděčná.
Po dokončení konzervatoře ještě v roce 1939 krátce hostovala v Divadle na Vinohradech. Na počátku okupace se ale provdala za policejního lékaře Jaroslava Šanovce, přijala jeho jméno a krátce po sobě porodila dvě děti, syna Jana a dceru Danicu. Hereckou kariéru ukončila a naplno se věnovala rodině. Manžel si to tak přál a ona jej respektovala. Nikdy toho nelitovala. „To, že jsem s hraním skončila, bylo mé největší životní štěstí. Protože přišli Němci a já, i proto, že jsem uměla perfektně německy, jsem už dostala pozvání od UFA. Aspoň jsem se nezapletla s Němci, netočila pro ně a nikdo mi nemohl nic vyčítat. Hodně filmových hvězd si po válce vytrpělo své, však znáte příběh Lídy Baarové a dalších,“ svěřila se po letech novinářům. Ani po osvobození se již k filmování vrátit nechtěla. „Po válce, když už byly děti větší, jsem začala pracovat nejprve v Universitní knihovně jako brigádnice, později v Knihovně společenských věd, kde mi doktor Strnadel doporučil udělat si knihovnickou nástavbu, a získat tak odborné knihovnické vzdělání. Poslechla jsem ho a s tím jsem se nakonec dostala do Divadelního a filmového oddělení Městské knihovny. To bylo krásné životní období, navíc mně velmi blízké! Přicházeli tam často herci, třeba Zdeněk Štěpánek, vzpomínám si také na paní Olgu Scheinpflugovou…,“ popisovala svůj pozdější život.
Její manželství se sice po třiceti letech rozpadlo, záhy však potkala nového životního partnera, lingvistu Jiřího Páva, s nímž prožila dalších čtyřicet let svého života. Šťastný svazek ukončila až manželova smrt. Eva v roce 1993 odešla oficiálně do důchodu a v dobré kondici se dožila vysokého věku. Na závěr života se opět začala objevovat na veřejnosti. Účastnila se několika veřejných akcí, vystoupila v televizi a v rozhlase. Zemřela dne 5. června 2013.
Zdroje:
