Článek
Režim panující v Československu po roce 1948 nebyl nakloněn individuálním cestovatelským expedicím. Také zámožní jedinci, kteří by si výpravy do dalekých zemí financovali ze svého, již neexistovali. Cestovatelé, kteří organizovali expedice, vždy museli získat záštitu některé instituce. Legendárním podnikem své doby byla dnes již pozapomenutá expedice Lambaréné, která byla jednou z prvních výprav uskutečněných po částečném uvolnění politických poměrů v šedesátých letech minulého století.
Nemocnice Alberta Schweitzera potřeboval pomoc
Cílem výpravy bylo dodat léky a další potřebný materiál do nemocnice v Lambaréné v africkém Gabonu. Legendární nemocnici založil německý evangelický teolog, varhaník, filozof a lékař, nositel Nobelovy ceny míru, Albert Schweitzer. V roce 1914, když toto zařízení vzniklo, byl Gabon ležící na západním pobřeží Afriky francouzskou kolonií. Nemocnice se nacházela přímo v pralese a jejím hlavním posláním byl boj s malomocenstvím a spavou nemocí. Schweitzer provoz financoval z výtěžků svých přednášek a varhanních koncertů po Evropě a po Spojených státech amerických. Gabon se v roce 1960 stal nezávislým státem a zemi následně zpustošila občanská válka. O pět let později, ve věku úctyhodných devadesáti let, zemřel sám zakladatel Albert Schweitzer. To vše zapříčinilo, že tolik potřebná nemocnice se dostala do velkých potíží.
Albert Schweitzer v Lambaréné roku 1964
Proto přišel student medicíny Petr Bartůněk s myšlenkou, že by se do země mohla vypravit expedice, která by přivezla materiální pomoc. Způsob, jak ji do nemocnice dostat, se sice dal zvolit o mnoho jednodušší a také rychlejší, kupříkladu za pomoci letadla nebo lodi, nevzbudil by ale zájem médií a neumožnil osmi studentům uskutečnit vysněnou výpravu.
Josef Vavroušek
Vůdčími osobnostmi byli již zmíněný Petr Bartůněk, který se stal zároveň vedoucím výpravy, a pak také novinář Petr Bárta. Tuto ústřední dvojici doplňoval jazykově nadaný orientalista Luboš Kropáček v roli překladatele a tlumočníka. Později se tento muž stal předním českým znalcem islámu. Čtvrtým členem výpravy byl student Strojní fakulty ČVUT Josef Vavroušek, budoucí známý ekolog a polistopadový ministr životního prostředí. V expedici převzal roli mechanika. Dalšími členy byli farmakolog Klement Kunz, na nějž připadla funkce šéfkuchaře, kameraman a fotograf Jiří Stöhr, medik Jiří Plaček coby řidič a druhý mechanik a konečně psycholog Miloslav Topinka. Cestu účastníci výpravy předem konzultovali mimo jiné s cestovatelem Františkem Alexanderem Elstnerem.
Cesta za vozem nebyla snadná
Expedičním vozem se stala Tatra 138 VN, ke které se studenti dopracovali poměrně složitě. V kopřivnické Tatře jim totiž původně slíbili, že pokud seženou dva starší vozy, sestaví jim z nich jedno expediční vozidlo. Chlapci sehnali nakonec dokonce tři Tatry 805. Z Kopřivnice ale přišla odpověď, že podnik nemá zájem na propagaci vozu, který se již nevyrábí. Vůz je navíc nevhodný pro cestu Afrikou. Expediční vozidlo z něj tak sestavit odmítl. Nakonec houževnatým studentům ale Tatrováci přece jenom vyšli vstříc. Doporučili jim vůz Tatra 138 a slíbili jej částečně upravit. Na přizpůsobený sériový podvozek nainstalovali skříňovou nástavbu, vyrobenou v polovině šedesátých let jako prototyp pro dílenské nebo cestovní a obytné použití na nákladních vozech Tatra. Nástavba ale nebyla schválena státními orgány a nikdy se nedostala do sériové výroby. Jediný vyrobený kus měl být po sérii zkoušek sešrotován, nakonec mu bylo dovoleno dožít v podobě pevně usazené údržbářské dílny Vojenské katedry v areálu Univerzity Karlovy. Odtud si ho za podpory rektorátu organizátoři expedice doslova vyžebrali. Za vozem byl, kvůli nutnosti vézt kromě osob ještě velký objem zdravotnického materiálu, připojen vlek.
Sériově vyráběná Tatra 138
Hlavním sponzorem výpravy se stalo ministerstvo těžkého strojírenství, které počítalo s tím, že vynaložené náklady se vrátí díky propagaci, kterou expedice značce přinese, i díky případným cestou uzavřeným zakázkám. Podnik zahraničního obchodu Motokov přislíbil krýt náklady na provoz vozu v Africe. Samotná Tatra, kterou studenti nazývali Drobeček, se stala majetkem rektorátu pražské Univerzity Karlovy.
Výpravě tak již nic nestálo v cestě, a tak dne 1. ledna 1968 odstartovala ze Staroměstského náměstí. Oblouk, který urazila za dlouhých dvě stě padesát šest dní své cesty, byl dlouhý přes třicet pět tisíc kilometrů. Procestovala pět evropských a třináct afrických zemí. Na své cestě se setkala s mnoha úskalími a cíle dosáhla pouze částečně.
Kongo bylo životu nebezpečné
Expedice se nejprve dopravila jugoslávskou lodí Zagreb z Rijeky do egyptské Alexandrie, odkud zamířila do Káhiry, kde účastníci pod rouškou noci tajně podnikli zakázaný výstup na Cheopsovu pyramidu. Podél řeky Nilu pak výprava jela do Asuánu a odtud přes hory k Rudému moři. Překročila hranice Súdánu a zamířila do Chartúmu. Dále pokračovala do Etiopie, kde se jí podařilo překonat horské cesty, místními označované za nesjízdné pro nákladní vozy. Dalšími zastávkami byla Keňa a Tanzánie, kde šest členů výpravy uskutečnilo namáhavý výstup na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro.
Kilimandžáro
Poté se cestovatelé přesunuli do bývalého hlavního města Tanzanie Dar es Salaamu u Indického oceánu, odkud pokračovali špatně sjízdnou silnicí nazývanou Hell Run, tedy Pekelná dráha, do hlavního města Zambie Lusaky. Nejjižnějšího bodu své výpravy se dotkli u Viktoriiných vodopádů. Poté na ně čekalo již neklidné Kongo, které se málem stalo definitivním koncem výpravy. Konžští vojáci s ostře nabitými samopaly české studenty považovali za bílé žoldnéře a na železniční stanici Kisamba jim připravili opravdu horké chvilky. Jinak ale ve všech zemích, kterými Češi projížděli, vzbudila jejich výprava pozornost. Psaly o nich místní noviny, jednotliví členové vystupovali i v televizních programech, a to nejen v Súdánu, Etiopii, Keni, ale i Zambii, Nigérii či Konžské demokratické republice.
Cíle cesty výprava nedosáhla, účelu ano
Nakonec se lodí přes řeku Kongo přepravili do Brazzavillu. Do samotného cíle cesty, Gabonu, je však místní úřady nevpustili. Část humanitární pomoci tak museli předat zástupcům nemocnice, mezi nimiž byla i dcera zakladatele Alberta Schweitzera, v gabonském přístavu Libreville na palubě francouzské lodi Generál Mangin, která výpravu převážela z Konga do Nigérie. Část daru byla již předtím odeslána po jiné lodi a v nemocnici již sloužil svému účelu. Pravý důvod, proč výprava nebyla vpuštěna do země, tehdy její účastnící neznali. Až o mnoho let později vyšlo najevo, že příčinou byla diplomatická roztržka mezi Československem a Gabonem, ke které došlo poté, co jeden z vůdců nepodařeného puče získal azyl na československé ambasádě v Nairobi, odkud se pod diplomatickým krytím dostal do emigrace.
Přístav Libreville
Z Nigérie vůz opět pokračoval po vlastní ose. Projel tuto zemi zmítanou občanskou válkou a dojel do Alžírska, kde výprava nastoupila na loď směřující do Evropy. Když dorazila do Marseille, psal se zrovna 21. srpen 1968. Po návratu domů tak studenty čekala úplně jiná země, než byla ta, kterou v lednu opouštěli. Vrátili se dne 13. září 1968. Osmnáctidílný dokumentární seriál, který během cesty natočil kameraman Jiří Stöhr, byl v roce 2009 vydán na DVD. Expediční vůz výpravy je dnes vystaven v Muzeu nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici, kam se dostal po řadě peripetií poté, co byl s Karlovou univerzitou vyměněn za osobní Tatru 613. Na výpravu později navázala další expedice s názvem Lambaréné ’88.
Zdroje:
