Článek
Herečka se ve skutečnosti jmenovala Helena Buschová, jméno si počeštila až za války. Narodila se 21. října 1911 jako jediná dcera pražského židovského obchodníka Rudolfa Busche a jeho ženy Vilemíny, rozené Pulcové. Své dětství prožívala v prostředí krásného Kounicova paláce v Panské ulici na Novém Městě, který v té době patřil Živnobance. Filmový svět objevila již jako malé děvčátko díky své mamince, která ji pravidelně brala do biografu. Odsud se jí prý nikdy nechtělo odejít zpátky domů. Uléhala o uličky mezi sedadly a křikem se dožadovala pokračování filmové projekce.
Náhodou se setkala s režisérem
Na přání rodičů ale nejprve absolvovala Odbornou školu pro ženská povolání, kde získala výuční list švadleny. Až ve dvaceti letech se zapsala ke studiu na dramatické oddělení Státní konzervatoře. Záhy ji souhrou šťastných náhod objevil film. Ze zvědavosti se jednoho dne roku 1932 vypravila do ateliérů filmové společnosti A-B Miloše Havla, které tehdy ještě sídlily na Vinohradech. Půvabné blondýnky si povšiml režisér Vladimír Slavínský, oslovil ji a nabídl jí malou roličku dámy v baru ve filmu Právo na hřích. Jen o pár týdnů později ji režisérské duo Vladimír Vančura – Svatopluk Innemann obsadilo jako jednu ze studentek v dramatu Před maturitou. O rok později si na ni opět vzpomněl Slavínský a svěřil jí další drobnou úlohu ve filmu Okénko. Právě v tomto filmu udělala dojem na Julia Lébla, dramaturga divadla Vlasty Buriana, který neváhal a dívku k nim do divadla pozval. Helena byla tehdy ve třetím ročníku konzervatoře a školní pravidla jí vystupování na divadle nebo filmování zapovídala. V divadle začala zprvu hostovat a posléze získala i stálé angažmá. Nějakou dobu se jí to vše dařilo ve škole zatajit, když to prasklo, byla nucena z konzervatoře odejít půl roku před absolutoriem.
Helena Bušová
V té době její tvář již filmovému divákovi nebyla neznámá. Po několika dalších vedlejších rolích v roce 1934 excelovala jako Marta po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha v jejich legendární satirické komedii Hej-rup!. Voskovce si velmi oblíbila, naopak Werichem byla zklamána. Říkala o něm, že neměl dobrý vztah k ženám. Dovolil si k nim a pak pro něho byly vzduch.
Nový ji neoslnil
V roce 1935 již hrála rovnou v pěti filmech, kupříkladu ve snímku Vdavky Nanynky Kulichovy. Z Burianova divadla odešla do Nového divadla Oldřicha Nového. Nový šéf si ji ale příliš nezískal, neměla ho v oblibě. Říkávala prý: „Já nevím, co na něm ty ženský viděj?“ Po pouhém roce se tak vrátila nazpět k Burianovi. Filmová kariéra se jí nadále úspěšně rozjížděla, v roce 1936 ji diváci mohli spatřit například Jako Bessy Vydrovou v Uličnici nebo Alenu Skalickou v operetce Na tý louce zelený. Následující rok 1937 byl pak vůbec nejúspěšnějším v její kariéře. Zahrála si v deseti filmech, mimo jiné sekretářku maharádži Sandru v komedii s Vlastou Burianem Tři vejce do skla, Dorotku ve filmovém zpracování divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Švanda dudák, kolegyni Božku v melodramatu s Hanou Vítovou Děvče za výkladem nebo Annu v Batalionu.
Otcovství vzal na sebe strýc
Pomalu a jistě se z ní stávala zářící hvězda první velikosti. Od mladých a sličných zamilovaných slečen se přehrávala do rolí mladých paniček a vážených paní, které dokázala skvěle zkarikovat a dát jim záporné vlastnosti. Pak jí do cesty poprvé, bohužel nikoliv naposledy, vstoupil totalitní režim. S příchodem německých okupantů začaly úspěšné herečce trable. Opravdu velké trable. Helena sice byla hvězda, ale zároveň byla po tatínkovi napůl Židovka. Hrozil jí tak nejenom zákaz veškeré činnosti, ale také transport do koncentračního tábora. Nakonec však její maminka přišla s prohlášením, že jejím otcem byl ve skutečnosti strýc. Helena byla podrobena rasovému vyšetření a to naštěstí potvrdilo, že je Árijka, což jí zachránilo nejen život, ale i práci. V roce 1941 se nechala v kostele v Praze Nuslích pokřtít a následně se dne 16. ledna 1941 provdala za o rok mladšího šéfredaktora časopisu Ahoj Miroslava Klace. Manželství ale nebylo šťastné a záhy skončilo. Angažmá získala v této době v holešovické Uránii, odkud v roce 1943 odešla do Divadla na Vinohradech. Nadále filmovala. Objevila se kupříkladu v roli hostinské Boženky v komedii s Vlastou Burianem Ryba na suchu z roku 1942 nebo jako služka Stázi ve filmu s Jindřichem Plachtou U pěti veverek z roku 1944. Ve stejném roce excelovala coby záletná manželka konšela Zvůnka v historické komedii režiséra Martina Friče Počestné paní pardubické. Během natáčení se velmi spřátelila s mladičkou Danou Medřickou.
Okřídlená láska
Po osvobození se Helena Bušová objevila již jen v pěti filmových rolích. Diváci ji tak mohli spatřit jako Blaženku Čihákovou ve snímku Řeka čaruje, majitelku vinárny ve filmu Velký případ, zastřelenou Helenu v Lavině, ženu s dítětem v Čapkových povídkách a Krpetzovu ženu ve filmu O ševci Matoušovi. Tímto filmem z roku 1948 se se stříbrným plátnem rozloučila. Do cesty kariéře se tentokráte postavila láska.
Letci RAF
Několik měsíců po válce se v pražském baru U pavouka v Celetné ulici seznámila s pilotem RAF Karlem Kasalem, který po návratu do vlasti působil v rámci Leteckého pluku 2 v hodnosti štábního kapitána. Byla to láska na první pohled a do půl roku byla svatba. Tím ale opět začaly potíže. Vše odstartovala výtržnost, které se Kasal dopustil 12. ledna 1946 o půl třetí ráno. Tehdy se dobýval se zbraní v ruce do budovy Zemského odboru bezpečnosti v Praze, kde byla Helena z neuváděných důvodů držena. Napadl jakéhosi strážmistra SNB Jaroslava Krahulu, který utrpěl poranění levého ukazováčku. Kasal při výslechu uznal, že se do budovy snažil dostat stůj co stůj, což omlouval svým rozčílením a duševním rozpoložením. Vojenský prokurátor podplukovník justice Zdeněk Hoblík na Kasala vystavil zatýkací rozkaz a uvalil vyšetřovací vazbu. Údajně mu chtěli přišít pokus o puč západních letců a byl během svého zadržení i mučen. Na jeho obranu vystoupil v parlamentu Jan Masaryk. Poté, co se dostal opět na svobodu, byl na konci března 1946 přeložen k Leteckému náhradnímu pluku 1 za účelem propuštění z armády a 31. května 1947 přeložen do zálohy. Poměry v zemi se v té době čím dál tím více přiostřovaly, bylo jasné, že jako západní letec se stane nežádoucí, Kasal tak raději již na nic nečekal a vrátil se do Velké Británie, kde opětovně vstoupil do Královského letectva.
V osidlech zpravodajských her
Helena v roce 1949 získala povolení natáčet v Londýně s producentem a režisérem sirem Alexandrem Kordou. V Anglii se svým mužem samozřejmě již zůstala. V roce 1950 se manželům narodil syn Karel Kasal, řečený Charlie. Někdejší filmová hvězda se na čas stala ženou v domácnosti, právě tehdy se jí hodila její rodinná škola. Syn na ni vzpomíná jako na úžasnou maminku, která zašívala ponožky a vařila výborné polévky. Kasala krátce po synově narození převeleli na základnu umístěnou v Západním Německu. A v roce 1952 zde oba manželé našli uplatnění v Rádiu Svobodná Evropa. Cítili se ale nedoceněni a Heleně se stýskalo po domovině. Nechtěně se tak záhy společně s manželem stala obětí zpravodajských her.
Stalo se tak poté, co v květnu roku 1955 prezident Antonín Zápotocký vyhlásil amnestii, která mířila především na ilegální uprchlíky, kteří po únorovém převratu odešli na Západ. Masivní kampaň státní propagandy lákala zpět československé občany, údajně oklamané příslibem lepšího života na Západě. Současně pokračoval boj zpravodajských služeb proti organizacím exilu, v jejichž čele stálo především Rádio Svobodná Evropa. Kasalovi, kteří zde nebyli s prací spokojeni, navíc se toužili čas od času podívat do vlasti, se stali lákavým cílem. Helena již v září 1955 iniciovala schůzku se zástupcem ministerstva zahraničních věcí Československé republiky, k níž došlo ve vídeňské kavárně Hochhaus. Netušila ovšem, že ve skutečnosti jedná s příslušníkem I. správy ministerstva vnitra, nadporučíkem Stanislavem Tomešem. Po několika dalších schůzkách v roce 1956 Kasalovi Československo skutečně dvakrát navštívili. Byli ale nuceni zapojit se do propagandistické kampaně proti Svobodné Evropě a za návrat emigrantů, STB se také snažila zjistit informace o rádiu a naverbovat manžele ke spolupráci, což odmítli a nakonec byli donuceni Československo urychleně opustit.
V Kanadě opět hrála
Po návratu na Západ se nedokázali zbavit cejchu zrádců, raději proto v roce 1947 odcestovali z Evropy a usadili se v kanadském Winnipegu. Helena se tu vrátila k původní profesi. Získala příležitost vystupovat v místním divadle Manitoba Theatre Centre, kde působila až do roku 1972. V letech 1968 až 1971 dokonce hrála v televizních seriálech celoplošné státní televize CBC TV. Spolupracovala rovněž s tamějším rozhlasem CKY Winnipeg.
Její kariéra se mohla vyvíjet možná ještě zajímavěji, kdyby dala na naléhání Jiřího Voskovce, k němuž spolu s rodinou přijela na návštěvu v roce 1960. Tehdy byl u Voskovců na návštěvě také Hugo Haas. V New Yorku pobyli Kasalovi celý měsíc. Voskovec Helenu přemlouval, aby v New Yorku zůstala, že jí zařídí divadelní angažmá. Karel Kasal ovšem Ameriku nesnášel a odmítal se v ní usadit. A tak lákavá nabídka herecké kariéry v New Yorku nebyla naplněna.
Karel Kasal zemřel 14. listopadu 1980. Helena Bušová se v roce 1983 pokusila znovu za každou cenu získat povolení k návratu domů. Nicméně orgány ministerstva vnitra její prosbu neakceptovaly. Zemřela tak 28. listopadu 1986 ve Winnipegu. Do vlasti se ale nakonec přece jenom vrátila. Její syn její a otcovy ostatky po roce 1989 uložil v rodinné hrobce na pražském Olšanském hřbitově. V roce 2017 o ní byl natočen dokument Zapomenutá hvězda Helena Bušová.
Zdroje:
