Článek
Jana Rybářová spatřila světlo tohoto světa dne 31. března 1936 v pražských Střešovicích, v rodině elektroinženýra. Technika jí ale neučarovala. Od útlého dětství projevovala umělecké sklony, soukromě se učila hře na klavír, od deseti let navštěvovala baletní přípravku a stala se členkou divadelního kroužku na obecné dívčí škole. Z páté třídy odešla na francouzské gymnázium, které bylo ale hned po únoru 1948 uzavřeno, musela tak přejít znovu na základní školu na Pohořelci. I zde pokračovala v hraní v zájmovém dramatickém a divadelním kroužku. Když dosáhla patnácti let, začala studovat taneční obor na pražské Státní konzervatoři, který absolvovala v roce 1955. Jejím prvním a zároveň i posledním divadelním angažmá se stalo pražské Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého.
Krškova dvorní herečka
Již v roce 1954 objevil mimořádně talentovanou herečku slavný režisér Václav Krška, který ji od té chvíle obsazoval do všech svých filmů. Poprvé se tak filmovému divákovi představila coby Anička Karasová, platonická láska studenta Jana Ratkina, v poetickém snímku Stříbrný vítr. Role se stala tou nejlepší, co za svůj krátký život vytvořila. Publikum si okamžitě podmanila neuvěřitelným půvabem a temperamentem. Stala se rázem tou nejpopulárnější herečkou padesátých let.
Jana Rybářová
Na plátně vytvořila řadu dalších rolí. Ve snímcích svého objevitele si zahrála mladou Elišku Krásnohorskou v životopisném dramatu Z mého života, krásnou Širín v Legendě o lásce, mladičkou květinářku v pohádce Labakan či Daliborovu schovanku Jitku v opeře Dalibor. Pěvecké party za Janu nazpívala legendární sopranistka a hvězda opery Národního divadla Libuše Domanínská, které sekundoval jedinečný tenor Beno Blachut, jenž propůjčil svůj hlas Daliborovi. Hlavní roli ztvárnil pozdější filmový Limonádový Joe Karel Fiala, kterého Janina krása rozhodně nenechala chladným. Pohořel u ní ale úplně stejně jako ostatní. „Maximum, co jsem tenkrát dostal, byla pusa. Ona na rychlé vztahy rozhodně nebyla,“ řeklo ní později.
V poslední roli byla jeptiškou
Naposledy se před kamerou ocitla pod režisérskou taktovkou jiného režiséra, než byl její dvorní Václav Krška, a sice Otakara Vávry. V dramatu Proti všem ztvárnila lyrickou postavu novicky Marty. Kdyby zemřela jen o jeden jediný den déle, dozvěděla by se, že získala vytouženou úlohu schovanky Jany v dramatu Vlčí jáma. Do role za ni nakonec režisér Jiří Weiss obsadil Janu Brejchovou. Snímky Labakan, Legenda o lásce a Proti všem měly premiéru až po Janině tragické smrti.
Nikdo z těch, co na plátně obdivovali překrásnou světlovlasou dívku, neměl ani potuchy, jak ona sama ve skutečnosti trpí. Křehká nebyla jen na plátně, křehkou měla i duši. „Řeknu vám, že s takovým plachým děvčetem jsem se ještě dosud nesetkal. Když ke mně přišla, hlavu nepozvedla, oči na špičkách bot a jen šeptala,“ vzpomínal na setkání s talentovanou dívkou režisér Krška. Jana si nevěřila, na úspěch nebyla připravená, děsilo ji, že ji lidé na ulici poznávají a ona je možná jednou zklame, protože z ní nebude dobrá herečka. Bojovala s váhou a především přehnanou sebekritikou svého vzhledu. Do svého deníku si napsala odsuzující slova: „V obličeji jsem tlustá jak králík.“ Tápala i v milostných vztazích. Po čtyřech letech se rozešla s o málo starším hereckým kolegou, neboť po ní začal chtít víc než jen polibky.
Tragédii zavinila romantická pohádka
O jejím tragickém osudu nakonec rozhodlo natáčení pohádky Legenda o lásce, kde ztvárnila překrásnou orientální princeznu Širín. Točilo se v Bulharsku, v nesmírně romantickém prostředí. Jana se během natáčení sblížila s téměř o dvacet let starším operním pěvcem Přemyslem Kočím, který v pohádce hrál vezíra. Uhrančivý muž byl ženatý a vztah k Janě Rybářové považoval za čistě platonický. Sám před sebou ji dokonce varoval: „Dej si na mne pozor, jsem lotr.“ Ona jeho hrozeb nevyslyšela a šíleně se do něj zamilovala. Zavdala tak příčinu klepům. Po návratu do Prahy se začalo šířit, že čeká s Kočím dítě a chce jej odvést od rodiny. Už tak ztrápené herečce začaly chodit anonymní dopisy plné hněvu a nenávisti. Bombardovaly ji zlobné telefonáty a nikde nemohla nalézt klid. Vzala si do hlavy, že jediným řešením je smrt. Dne 12. února 1957 napsala dopis na rozloučenou a pustila si plyn. Rodina ji bohužel našla pozdě. V dopise stálo mimo jiné, že není tak cenným člověkem, aby jejího života bylo třeba litovat.
Plastika Jana Hány na hrobě Jany Rybářové, vyšehradský hřbitov
O tři roky starší bratr Ivo na ni nikdy nezapomněl, schovával fotky z jejích filmů, červené střevíčky i deníčky. Ty se staly jejím literárním odkazem. S prvními zápisy začala sice již v roce 1946, ale soustředěně je vedla až v posledních čtyřech letech života. Deníky obsahují řadu životopisných pasáží, poukazují ale také na hereččin zhoršující se duševní stav.
Jana Rybářová sní svůj věčný sen na Vyšehradském hřbitově. Její hrob zdobí přenádherná plastika mladé dívky od Jana Hány.
Zdroje:
