Článek
Jana se narodila 18. října 1935 do světa plného divadla, intelektuálních debat a prvorepublikové elegance. Sotva se však trochu rozkoukala, do života jí vstoupily dějiny. Situace v Československu se po Mnichovské dohodě stala neudržitelnou. Janin otec a jeho přátelé Voskovec a Ježek se začali obávat o své životy. Odešli raději do Francie a odtud do Spojených států.
Spojené státy milovala, návrat byl těžký
Pro Janu byla léta za oceánem tím nejlepším obdobím jejího života, na které do své smrti s láskou vzpomínala. V Americe vyrůstala jako typické dítě exulantů – perfektně se naučila anglicky a nasávala atmosféru tamního svobodného světa. Navíc si tu užívala anonymity. Nikdo ji nesoudil na základě jména. Válka však skončila a rodina se po sedmi letech vrátila domů. Janu to netěšilo, návrat do osvobozeného Československa pro ni byl doslova šokem. Musela si zvykat na nové prostředí.
Kromě toho tu na ni čekalo něco, co dosud nezažila. Dohnala ji otcova sláva. Veřejnost ji nespouštěla z očí, zajímala se, zda podědila alespoň něco málo z Werichova talentu. Okolí, jejího otce nevyjímaje, ji tlačilo do herecké kariéry. Již jako patnáctiletá debutovala před filmovou kamerou jako mladá dívka z lidu – pěstitelka růží v historické komedii Jana Wericha a režiséra Martina Friče Císařův pekař a Pekařův císař. O rok později se představila coby Madlenka v Zemanově pohádce Pyšná princezna a následovaly i další tituly.
Bavily ji ale jazyky, chtěla je studovat a stát se překladatelkou. Svého otce měla ovšem moc ráda a jeho nátlaku nakonec podlehla. Podala si přihlášku na DAMU, byla přijata a v roce 1957 školu zdárně dokončila. Po studiích účinkovala po nějaký čas v oblastních divadlech. Aby se odlišila od slavné rodiny, zvolila si pseudonym Hálová. Po návratu do Prahy na počátku šedesátých let krátce působila v Rokoku. V rozmezí let 1961 až 1963 se stala součástí hereckého souboru Československého státního filmu. V té době začala opět více natáčet. Objevila se jako venkovanka v dramatu Kohout plaší smrt, úřednice ČSA ve snímku Kolik slov stačí lásce?, úřednice na poště ve Vánici, četařka v dramatu Tam za lesem, kadeřnice Stáňa v Králi králů a manželka vedoucího v komedii Až přijde kocour.
Byla skvělou překladatelkou
V roce 1963 zakotvila v Hudebním divadle v Karlíně. Herectví jí ale nikdy k srdci nepřirostlo. Byla realistka. Velmi dobře věděla, že veřejnost i kritika ji budou vždycky srovnávat s jejím otcem. A vyrovnat se Janu Werichovi bylo prakticky nemožné, navíc recenze jejích výkonů na divadle nebyly příliš povzbudivé. Chtěla si proto najít svou vlastní cestu. Po uvolnění režimu v šedesátých letech se vrhla na překlady. Díky své perfektní znalosti angličtiny přeložila do češtiny řadu významných divadelních her i knih. Její překlady byly kultivované, vtipné a přesné. Byla to sféra, ve které mohla být konečně plně sama sebou – Janou Werichovou, ne „dcerou toho Wericha“. Její překlad muzikálu West Side Story se mimochodem hraje dodnes.
Časem se jí podařilo proklouznout i mezi scénáristy. A velmi ji to bavilo. Svůj smysl pro humor prokázala ve scénáři pro televizní komedii Drahý zesnulý, v níž hlavní role připadla jejímu otci. Vedle něj tu ale excelovali Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, Nataša Gollová či Stella Zázvorková. Ke spolupráci Janu vyzval i Československý rozhlas. Začínala jako autorka adaptací, sem tam se mihla v nějaké rozhlasové hře. Několik měsíců po srpnových událostech roku 1968 ji oslovil režisér Jiří Melíšek, aby se svým otcem natočila vzpomínkový cyklus na témata emigrace, Osvobozeného divadla a jiných. Jana zprvu váhala, nabídku ale nakonec přijala. Vznikl tak jedinečný záznam.
Její osud byl tragický
Navzdory skutečnosti, že prokázala, že skutečně umí a není pouhým protekčním potomkem, tlak na její osobu neslábl. Bylo tak jen otázkou času, kdy se to podepíše na jejím psychickém zdraví. K duševní pohodě nepřispíval ani fakt, že nedokázala vytvořit žádný funkční vztah s mužem. Otec ji velice chránil, žádný nápadník mu nebyl dost dobrý. Jana se nakonec provdala až po třicítce za herce Jiřího Kvapila. V roce 1968 porodila dceru Zdenku, které ale nikdo neřekl jinak než Fanča. Manželství se brzy rozpadlo a Jana skončila i s dcerou u rodičů na Kampě.
Jan Werich měl ke své vnučce velmi silný vztah a říkával: „Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě.“ Stejně jako kdysi do své dcery, nyní i do vnučky vkládal své naděje. Vozil ji na natáčení a do kroužků. Jana byla proti, nikdo ji ale neposlouchal. Její psychický stav se v té době více a více zhoršoval, trpěla depresemi, propadala závislosti na alkoholu. Matka jejímu stavu moc nepomáhala, jelikož sama měla psychické problémy. Navíc své dceři neustále opakovala, že byla nechtěná a že ji nesnáší.
S přibývajícími lety a zhoršujícím se zdravotním stavem obou rodičů se její role z dcery proměnila v pečovatelku. Matka nakonec zemřela na rakovinu a Jan Werich ji následoval o pouhých několik měsíců později. Jeho stav se rychle zhoršoval, Jana se o něj obětavě starala. Alkoholu se ale nedokázala vzdát. Slibovala sice, že půjde na protialkoholní léčení, k tomu ale již nedošlo. Než stačila léčbu nastoupit, zjistila, že má zhoubný nádor v pokročilém stádiu, a tak začala pít ještě víc.
Otec zemřel na rakovinu hrtanu 31. října 1980, Jana těžké nemoci podlehla 9. května 1981. Bylo jí pouhých čtyřicet pět let.
