Článek
Když bylo potřeba obsadit někoho do německé role, nesáhl-li režisér po Otovi Ševčíkovi, zaručeně se obrátil na Jindřicha Narentu. Tento český herec přišel na svět dne 9. května 1921 jako Jindřich Nahrhaft. Jeho otec byl pražský Němec. Díky této skutečnosti si výborně osvojil jak český, tak německý jazyk, což mu v budoucnu přineslo řadu zajímavých příležitostí. Sám se za polovičního Němce ale nepovažoval. „Ne, já jsem opravdu Čech. Tatínek je sice původem pražský Němec, ale spíše Pražan, ani za války neměl říšskou, ale protektorátní příslušnost,“ vysvětloval Narenta v rozhovoru pro časopis Kino v roce 1971.
Hercem rodičům navzdory
Divadlo Jindřicha začalo lákat již v dětství. Chtěl se mu věnovat profesionálně. Rodiče tuto jeho tužbu nepodporovali. Na jejich popud tedy vystudoval obchodní akademii, po divadlu ovšem nepřestal toužit. Musel si ale ještě nějakou dobu počkat. Odmaturoval za okupace a byl totálně nasazen. Hereckou dráhu proto nastoupil až po osvobození. První zkušenosti získával jako ochotník v amatérském souboru Čin na scéně Ve Smečkách a později i v Malostranské besedě. Poté, co úspěšně složil herecké zkoušky, nastoupil do Vesnického divadla. Tuto zájezdovou skupinu opustil kvůli filmu, jemuž se pak věnoval již zcela výhradně až do konce své kariéry. „Když vzniklo Vesnické divadlo, byl jsem jmenován vedoucím německé skupiny. První naší inscenací byly Schillerovy Úklady a láska. No a v roce 1958 jsem se účastnil zkoušky na roli gestapáka ve filmu Hra o život Jiřího Weisse a měl jsem zatknout pana Högera. Snažil jsem se pojmout svou roli právě podle vylíčených aspektů, a když jsem skončil, bylo podivné ticho, režisér Jiří Weiss mi podal ruku a povídá, že se už dál nic zkoušet nemusí, že se na mne prý koukal se zatajeným dechem celý štáb, dokonce i osvětlovači, a to už je co říci, když v době pauzy přeruší mazání karet a čtení novin,“ vzpomínal herec na své počátky na stříbrném plátně.
Díky své čisté němčině se záhy stal vyhledávaným představitelem především německých nacistických postav z historických a válečných filmů. Když se prostě v nějakém filmu otevřely dveře a do místnosti se vřítil nějaký příslušník gestapa nebo jiný uniformovaný nacista, byl to zpravidla Jindřich Narenta. Vytvořil třeba gestapáka ve slavném filmu Vyšší princip. V klobouku a koženém plášti si přišel do školy pro tři studenty, kteří právě psali maturitní práci. Kromě tohoto snímku a již zmíněné Hry o život byl k vidění i ve filmech Romeo, Julie a tma, Zbabělec, Transport z ráje, Boxer a smrť, Spalovač mrtvol, Osvobození Prahy, Zlatá reneta, Reportáž psaná na oprátce, Maratón, …a pozdravuji vlaštovky či Svítalo celou noc.
Nechtěl hrát černobílé postavy
Na svém kontě neměl jen řadové nacisty, zahrál si i jednoho z fašistických pohlavárů, Heinricha Himmlera. Stalo se tak ve východoněmeckém filmu Die gefrorere Blitze. Navzdory tomu, že jím hrané postavy měly veskrze negativní povahové vlastnosti, Narenta se drobnými nuancemi snažil dát každé z nich drobný náznak nejednoznačnosti. „V Brynychově Transportu z ráje to byl vlastně Eichmann v masce Himmlera. Oberst z Nocí májových byl anonymní. Oba však mají shodný rys – vypjaté němectví, tolikrát už umělecky zpracované, a právě to jsem se pokoušel ve svých rolích ztvárnit. U takových rolí vždy přemýšlím i za stránky scénáře: zda takový člověk měl rodinu, čím asi byl v civilu, zda to byl ‚řádný‘ občan. Moji Němci jsou svědomití – plní rozkazy – i když se jim třeba příčí – a především jsou – jak doufám – různí, nejsou ani bílí, ani černí. Ve své schizofrenické dvojakosti jsou pak nejistí a váhající právě v okamžiku, kdy něco nefunguje, kdy se setkávají s vojáckou důstojností, která by vlastně měla být pouze u nich…,“ přibližoval své role Narenta.
Němce hrál ale i ve veselejších filmech. Kupříkladu v komedii Vrchní, prchni! ztvárnil podvedeného turistu, který nadává: „Goldenes Prag! Wirklich goldig!“ Čas od času získal i nějakou tu českou postavu. Byl kupříkladu doktorem Valentou ve Vlčí jámě či strážmistrem v Králi Šumavy.
I v rozhlase a televizi ale zpravidla ztvárňoval Němce. V Třiceti případech majora Zemana představoval hned v druhém dílu nazvaném Vyznavači ohně Němce Wintera a v několika dalších dílech ještě nadaboval německy hovořící postavy. Jednu ze svých posledních rolí nacisty vytvořil Jindřich Narenta v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře.
Toužil po komediích
Postupem času Jindřichu Narentovi začalo zaškatulkování vadit. Rád by se vrátil ke komediím, v nichž hrával v dobách svého působení ve Vesnickém divadle. Takových rolí ale bylo v jeho kinematografii jako šafránu. „A tak mne bohužel potkalo to, co nepřeji žádnému herci na světě, totiž že jsem si sám na sebe upletl roucho, ze kterého se nemohu vysvléknout. Jakmile se totiž osvědčíte v určitém typu role, těžko se ho dokážete zbavit a mně se ti váleční Němci pomalu, ale jistě protiví a protiví… Můj původní obor je komediální a charakterový, tam se přece jen nejvíc cítím doma, tak jsem přece jen stále a stále člověkem, který čeká na svou velkou hereckou příležitost,“ svěřil novinářům.
Zatímco na obrazovce z jeho přítomnosti mrazilo, ve skutečnosti to byl dobrosrdečný a přátelský člověk. Kolegové ho popisovali jako skromného a pracovitého herce, který se vždy pečlivě připravoval na své role a dbal na autenticitu svého projevu. V roce 1991 odešel Jindřich Narenta z hereckého života a nikdo o jeho dalších osudech dlouho nevěděl. Až po třiadvaceti letech bylo zjištěno, že zemřel 26. června 1992 v Praze ve věku jednasedmdesáti let.
Zdroje:
