Článek
„Pan Větrovec byl profesionál každým coulem, přišel o půl hodiny dřív, roli nastudovanou, plně soustředěný, hlasově přesně trefil barvu hlasu postavy na plátně, tudíž práce s ním byla požitkem. Prostě Pan Herec,“ řekl na adresu Josefa Větrovce režisér Zdeněk Troška.
Dělník ze Škodovky, co skončil v koncentráku
Josef Větrovec ale ve skutečnosti herectví niky nestudoval. Byl samoukem. Na svět přišel dne 5. března 1922 v plzeňské dělnické čtvrti Petrohrad. Rodiče - František, krejčovský dělník, a Anna rozená Čuřínová, dlouhá léta sloužili ve Vídni, teprve po vzniku republiky se usadili v Plzni. Narodily se jim dvě dcery, syn Josef byl třetím dítětem. Navzdory skutečnosti, že v rodině žádný herec nebyl, Josef k tomuto druhu umění tíhl již v dětství. V devíti letech začal hrát s ochotníky. Neměl to v té době ale rozhodně ani trochu lehké. Právě zuřila světová hospodářská krize a jeho rodiče byli natolik chudobní, že kolikrát neměli ani na suchý chleba. Josef to nesl velmi těžce a tady lze hledat kořeny jeho levicového smýšlení.
Koncentrační tábor Buchenwald
Nadaný byl ale opravdu všestranně. Závodně hrál házenou a k tomu vynikal i mimořádnou zručností. Z tohoto důvodu se vyučil v plzeňské Škodovce kovomodelářem. Vstoupil do spolku dělnické mládeže Kovodělník a mládežnického recitačního kolektivu RECKOV – Plzeň 5. V dělnickém prostředí se z něj brzy stal přesvědčený komunista. Za války se přidal k odboji a začal rozšiřovat protinacistické letáky. Měl ale smůlu. Chytilo ho plzeňské gestapo. Nejprve putoval na Bory, záhy jej převezli do Terezína, kde seděl na cele se šedesáti čtyřmi dalšími vězni, nakonec přišel transport do německého koncentračního tábora Buchenwaldu. Podle pozdějších svědectví spoluvězňů, se v táboře projevoval jako silná osobnost a snažil se hraním pozvednout morálku. Nelidské podmínky přežil, nikdy o nich ale nemluvil. Teprve po létech přiznal, že jej velmi dlouho budily ze spánku noční můry.
Dostal podmínku za veřejné násilí
Osvobození znamenalo pro mladého Josefa návrat do rodné Plzně. Nejprve založil vlastní Divadlo naší doby ’45, po roce se stal profesionálem v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Také se v této době oženil. Jeho první ženou se stala Margot Anzenbacherová, židovská dívka, která si stejně jako on prošla koncentračními tábory. Seznámili se přes své aktivity ve straně a zůstali spolu sedm let. Ze svazku vzešla dcera Jitka. Rodinné štěstí bohužel záhy poznamenala duševní nemoc Josefovy matky Anny. Když byl malé Jitce rok, přišla se na ni babička podívat a řekla, že do roka zemře. Věta pronesená nad kolébkou rodiče ranila a Josef s matkou přerušil veškeré styky. Pár let na to se Anna Větrovcová úmyslně utopila v řece Radbuze.
Co se týče politické aktivity, Josef Větrovec byl ihned po válce ustanoven okresním tajemníkem KSČ v Plzni. V únoru roku 1946 v důsledku článku Udavač v čele Ochrany Škodových závodů napadla závodní stráž Škodových závodů z popudu okresního výboru strany redakci sociálnědemokratického deníku Nový den, kde článek vyšel. Útočníci přitom vyhrožovali fyzickým násilím poslanci Františku Hatinovi. Okresní tajemníci Josef Větrovec a Zdeněk Kejmar byli později soudem odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody za trestný čin veřejného násilí.
Některé zdroje dokonce uváděly, že herec byl jedním z aktérů zničení plzeňského Masarykova pomníku po protikomunistických nepokojích v roce 1953. Bronzového Masaryka měl oběsit na oprátce, za niž byl zakladatel státu vyzdvižen na nákladní vůz, a ještě téhož dne v Závodech V. I. Lenina, někdejší Škodovce, roztaven. Sám Josef Větrovec toto tvrzení ale vehementně popřel na jaře roku 1990.
Normalizačním ředitelem v divadle
V roce 1960 Josef opustil rodnou Plzeň a vydal se do Prahy, kde přijal angažmá v divadle E. F. Buriana. Na počátku normalizace se stal v tomto souboru ředitelem. Mělo se tak stát na přání kolegů, kteří se obávali, aby strana nedosadila někoho ze svých věrných, který by ale divadelnictví vůbec nerozuměl a divadlo z nekompetentnosti zničil. Josefu Větrovcovi později ovšem kolegové vytýkali, že si nejlepší role bere pro sebe. Na druhou stranu se o něm ale říká, že rozhodně nebyl zákeřný, svého postavení nezneužíval k tomu, aby lidem škodil. Naopak se jim snažil pomáhat. Dával jim místa, dobré posudky, pomáhal s přidělováním bytů. Zaměstnal rovněž disidenta Mejlu Hlavsu z kapely The Plastic People Of The Universe poté, co byl propuštěn z vězení a mnoho lidí se bálo si s ním i jen promluvit. Nebál se ani uvádět v repertoáru hry, které by jiná divadla z opatrnosti neuvedla.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni
Postupem doby se z Josefa Větrovce stal špičkový herec. Disponoval nádherným hlubokým hlasem a dokázal zahrát jak charakterní dramatickou roli, tak roli komediální. Po příchodu do hlavního města si jej povšiml i film. Debutoval roličkou muže v hospodě ve filmu Kohout plaší smrt. Pak již přicházely i role daleko výraznější. K vidění byl kupříkladu ve filmech Hvězda zvaná Pelyněk, Ukradená vzducholoď, Lidé z maringotek, Na kometě, Holky z porcelánu, Zítra vstanu a opařím se čajem, Což takhle dát si špenát, Pak Vok odchází, Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách.
Hvězdou televizních seriálů
Daleko větší prostor mu ale poskytla Československá televize. Uplatnil se v řadě inscenací a pohádek, jmenovat lze Odcházeti s podzimem, Kouzelný dům, Dalskabáty hříšná ves aneb zapomenutý čert a další. Řadu rolí pak ztvárnil v seriálech. Objevil se v Hříšných lidech města pražského, Boříkových lapáliích, v seriálu Byl jednou jeden dům. Nezapomenutelný je jeho předseda JZD Karel Mrázek v Chalupářích.
Sám na toto natáčení velice rád vzpomínal. S oblibou vyprávěl historku, která se vázala k desátému dílu nazvanému Kapřín. Tehdy se natáčelo ve vesnici Višňová u Příbrami. Zápletka nebyla složitá. Evžen Huml a Bohouš Císař v podání pánů herců Sováka a Kemra se rozhodli, že promění místní rybník v atraktivní turistickou lokalitu s rybářskou baštou a ohništěm, kde si rybáři chycené kapry rovnou upečou. Místní rybníky byly pro potřeby natáčení zavezeny kapry. Stalo se tak večer, druhý den ráno byla ale hladina rybníka podivně klidná. Brzy se ukázalo, že ryby zmizely. „Ti lidé z Višňové je prostě za tmy všechny vychytali a odnesli,“ vyprávěl ještě po letech Josef Větrovec. Višňovští se ale vždy bránili a tvrdili, že šlo o pouhou pomluvu.
Nechybělo mnoho a Josef Větrovec se převtělil ještě do jedné kultovní seriálové postavy, a sice do primáře Sovy. Po úmrtí Karla Högera byl jedním z těch, o kom se uvažovalo, že roli převezme. Nakonec ji ale dostal Ladislav Chudík. Josef Větrovec si ale rozhodně nemusel na nedostatek práce stěžovat. Zahrál si v Tajemství proutěného košíku, 30 případech majora Zemana, v Arabele, Dobré Vodě, v Synech a dcerách Jakuba skláře, Panoptiku města pražského, Cirkusu Humberto či v Dobrodružství kriminalistiky.
Vyšlo až čtvrté manželství
Byl rovněž skvělým dabérem a svůj hlas propůjčil Jeanu Gabinovi a Budu Spencerovi. Za své herectví, a zejména za politickou činnost, byl poctěn řadou vyznamenání. Jeho osobní život ale zase až tak šťastný nebyl. S Margot se po sedmi letech rozešel, aby se pustil do dalších dvou vztahů, se Zorou Jirákovou a Blankou Novákovou. I tyto svazky skončily vždy po sedmi letech. Až čtvrté manželství s laborantkou Evou Novákovou vyšlo. Ukončila jej až ženina smrt v roce 1995.
Hrob Josefa Větrovce
V té době již dříve populární herec žil v ústraní, kam se stáhl po roce 1989. Po revoluci mu mnoho lidí vyčítalo jeho politickou angažovanost, Větrovec jim naopak měl za zlé, že se k němu obrátili zády přesto, že se ze své pozice snažil mnohým pomáhat. Naposledy si zahrál v Troškově Princezně ze mlejna v roce 1994. Po smrti manželky se o něj starala dcera. V pražském bytě zůstal sám a tam také dne 11. února 2002 skonal na embolii plic. Pohřben je na hřbitově ve Střešovicích, kousek od svého bydliště. Na hrobě má jen jméno a nápis: český herec. Nepřál si mít na pomníku fotografii a nepřál si ani pohřeb, proto žádný nebyl.
Zdroje:
