Článek
František Dibarbora byl slovenský herec, jak ale jeho příjmení napovídá, měl italské předky. Jeho dědeček Giacomo DiBarbora pocházel z Udine. Usadil se nedaleko Vídně, kde vlastnil továrnu a výrobu textilních barev. Odsud to již bylo na Slovensko coby kamenem dohodil. Když jednoho dne továrna vyhořela, Giacomo výrobu přemístil do Bratislavy.
Málem se stal profesionálním sportovcem
V tomto městě pak přišel na svět i jeho vnuk František. Stalo se tak dne 19. listopadu 1916. Byl nejmladším z osmi sourozenců. Dříve, než se rozhodl, že se stane hercem, byl jeho velkou láskou fotbal. Dotáhl to až do známého dorosteneckého týmu SK Bratislava. Stejně dobrý byl i v hokeji. Jako brankář si dokonce oblékl i slovenský reprezentační dres. Na popud otce Františka Filipa Dibarbory šel však po gymnáziu studovat Hudební a dramatickou akademii v Bratislavě. Starší z Dibarborů byl železničář, přesto ve svém synovi dokázal rozpoznat vrozený talent.
Po absolutoriu v roce 1938 se František Dibarbora stal členem činohry Slovenského národního divadla. S krátkými přestávkami byl této slovenské první scéně věrný až do odchodu na odpočinek. Film jej objevil ještě před vypuknutím války. V roce 1938 debutoval v českém snímku Neporažená armáda. Další příležitost před kamerou dostal až po osvobození. Hned v roce 1946 se objevil v dramatu Varúj…! Ocitl se tak pod režijní taktovkou Martina Friče a Paľa Bielika, někdejšího filmového Jánošíka a poválečného zakladatele samostatné slovenské kinematografie. Bielik se při natáčení snímku ještě školil u svého přítele a učitele Friče, další snímek, válečné drama Vlčie diery, již v roce 1948 natočil samostatně. A neopomenul do tohoto filmu opět obsadit již vyzkoušeného Františka Dibarboru. Ten hned v následujícím roce za svůj výkon v roli německého důstojníka Hermanna Thieleho obdržel národní cenu.
Sympatický pohádkový kat
Dibarborovy první filmové role byly spíše menšího rozsahu, ale díky svému přirozenému projevu a schopnosti přesně vystihnout charakter postavy si František rychle získal pozornost režisérů. Postupně se stal jedním z nejvyhledávanějších herců pro komediální i dramatické žánry. Mezi jeho nejvýznamnější filmové počiny patří účinkování v komediích Skalní v ofsajde nebo Kubo. Za připomínku stojí i jeho doktor Kostolníček v krimifilmu Smrť prichádza v daždi.
Čeští diváci si jej samozřejmě nejvíce pamatují díky jeho účasti na českých filmech. Každý si jistě vybaví často reprízovanou komedii Dovolená s Andělem z roku 1952, ve které hrál slovenského horníka a rekreanta Štefana Palka. Nejvíce jej ale patrně proslavila role dobráckého kata z pohádky Šíleně smutná princezna z roku 1968, který s roztomilým francouzským přízvukem kárá prince Václava: „To se dělá, ty chuligán, tady čmárrrat po zdi? Nedávno jsme malovali.“
Významnou součástí hercovy kariéry byla také jeho spolupráce s Československou televizí. Objevoval se v televizních inscenacích a seriálech, kde často ztvárňoval lidové postavy a charaktery blízké běžnému divákovi. Na popularitě mu dodávalo účinkování na estrádních zájezdech. Vystupoval rovněž v rozhlase a s přibývající praxí pak přišla nabídka na místo pedagoga na Vysoké škole múzických umění.
Odplata za dobrotu
Zatímco v profesním životě se mu dařilo na co jen sáhl, v tom osobním to již tak bezproblémové nebylo. Vyšlo mu až druhé manželství. Jeho první ženou byla Anička Bottová, která pocházela z velmi zámožné rodiny. Její otec, prvorepublikový senátor, psal básně pod pseudonymem Ivan Krasko. Manželství nebylo úplně šťastné, nebýt ale osudového rozhodnutí, možná by vydrželo. Dibarbora jednoho dne ve své domácnosti poskytl dočasný azyl mladšímu kolegovi Františku Zvaríkovi, který přišel do Bratislavy a neměl kde bydlet. Zvarík byl však notorický záletník a do svých tenat polapil i Dibarborovu manželku. Zamilovala se do něj a když nevěra praskla, došlo na rozvod. Zaplatila za to ale tu nejvyšší cenu. Zatímco Františka její pobláznění stálo jen manželství, ji stálo život. Zvarík své záliby v něžném pohlaví nezanechal ani po svatbě. Podváděl Aničku na každém kroku. Ona to psychicky nevydržela a spáchala sebevraždu.
Františkovi naopak osud ukázal svoji přívětivější tvář. Seznámil se hudební dramaturgyní SND Kvetou a znovu se oženil. Nová žena mu porodila vytouženého syna Michala. Herec z něj byl nadšený. Každou volnou chvilku si s ním hrál a později mu ve sklepě dokonce postavil modelovou železnici. Lásku k mašinkám podědil po svém otci. Miloval ale také automobily a tato láska se mu nakonec stala osudnou. Když se v roce 1987 otevřel v Bratislavě Prístavný most, neodolal a rozhodl se po něm projet. Bohužel nedal přednost v jízdě a havaroval. S vážným poraněním hrudníku byl převezen do nemocnice, kde po čtyři dny lékaři marně bojovali o jeho život. Dne 4. září 1987 František Dibarbora svým zraněním ve věku sedmdesáti let podlehl. Dobový tisk jeho skonu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Možná za tím stála skutečnost, že se herec nikdy netajil svými názory na panující režim. Jeho největším přáním podle pamětníků bylo, že jednoho dne bude stát na perónu a s úsměvem zamává odcházející sovětské armádě. To se mu však již nesplnilo.
Zdroje:
