Článek
Kostnice je zvláštní, pro mnohého z nás hrůzu nahánějící prostor, který slouží k ukládání lidských ostatků. Většinou se jedná o klenutý prostor v podzemí sakrální stavby, kde jsou kosterní pozůstatky poskládány do různě složitých útvarů. Často je takový prostor doplněn stojícími nebo ležícími kostrami v rubáších. V kostnicích se nacházejí lidské ostatky z období epidemií a bitev. Nejčastěji se ale takto řešil prostý nedostatek místa pro nové pohřby na hřbitově. Zvláštní skupinu kostnic tvoří kostnice při klášterech mnišských řádů, především kapucínů či karmelitánů, budované jako symbol pomíjivosti života.
Zvyk budovat kostnice se v Evropě rozšířil ve středověku, kdy lidé následkem moru a podobných jiných nešťastných událostí umírali po tisících. Hřbitovy kapacitně nestačily a starší zemřelí museli uvolnit místo novým. Jejich kosti začaly být shromažďovány v podzemních kryptách kostelů. Tento tak zvaný druhý pohřeb byl církevním koncilem povolen již ve 13. století. Zvyklost budovat kostnice se posléze přenesla i do novověku.
Pařížský labyrint plný kostí
Bezkonkurenčně největší kostnicí na světě se může pochlubit Paříž. Vznikla na konci 18. století v katakombách bývalých římských kamenolomů pod dnešním náměstím Place Denfert-Rochereau. Důvodem byl absolutní nedostatek nového místa na hřbitovech, které navíc zčásti ustupovaly nové zástavbě. Ostatky se hromadily v řadě menších kostnic, doslova bez ladu a skladu. Hrozilo tak šíření epidemií. Král proto rozhodl o převozu kostí za město. Labyrint starého podzemí se k tomuto účelu jevil jako ideální. Po vysvěcení prostoru začalo svážení ostatků, které trvalo dlouhých třicet let. Do prostor se jich vešlo neuvěřitelných sedm milionů. Pařížané věří, že způsob, kterým byly kosterní pozůstatky do katakomb uloženy, je velmi neuctivý. Duše zemřelých nemohou najít klid a dodnes tu straší. Veřejnosti je přístupný zhruba jeden kilometr podzemního labyrintu.
Římské memento mori
Příkladem klášterní kostnice je krypta pod kostelem Santa Maria Della Concezione dei Cappuccini na Via Veneto v Římě. Prostor ze 17. století zdobí kosti více než tří tisíc zesnulých řeholníků kapucínského řádu a různých dalších jedinců. Kostnice se skládá ze šesti místností, které nesou názvy „Krypta dětských koster“, „Krypta holenních a stehenních kostí“, „Krypta pánví“, „Krypta lebek“, „Mešní kaple“ a „Krypta vzkříšení“, ve které je umístěno plátno neznámého autora s motivem zmrtvýchvstání Lazara. Neznámý tvůrce ostatky poskládal do podoby architektonických prvků a dekorativních motivů. Z drobných kostí, například obratlů, vytvořil květinové obrazce, lucerny nebo kříže. Lebky posloužily jako nosné podstavce. V kostnici se nachází také několik neporušených koster mnichů, ležících buď na zádech, ve výklencích, nebo stojících, opřených o stěny. Cesta, která se vine šesti místnostmi, je znázorněním duchovní pouti. Dětská krypta, v níž je uprostřed pod klenbou umístěna symbolická kostra dítěte s kosou a přesýpacími hodinami, je symbolem pomíjivosti života. Mešní kaple naproti tomu zosobňuje opětovné sjednocení člověka s bohem prostřednictvím eucharistie. Součástí prohlídky je i malé muzeum věnované kapucínskému řádu, jehož největším klenotem je Caravaggiův obraz Sv. Františka.
Dušičkový tanec smrti
V katolické Itálii se podobných památek nachází celá řada. V samém srdci Milána, v malém kostelíku San Bernardino alle Ossa, je v boční kapli k vidění další z nich. I v této kostnici jsou lidské ostatky uspořádány do dekorativních schémat. Pažní kosti, holenní kosti, lebky a stehenní kosti se střídají s barokní výzdobou. Legenda říká, že se jedná o kosti křesťanských mučedníků, kteří padli v boji s heretiky v době sv. Ambrože. Ve skutečnosti se jedná o ostatky ze starých špitálních hřbitovů. Další legenda, která se o milánské kostnici traduje, se váže ke kostře malé holčičky nalevo od oltáře. O Dušičkách, 2. listopadu, kostlivec ožije a spolu s ostatními mrtvými se pustí do makabrózního tance.
V roce 1738 kostnici navštívil portugalský král Jan V., který byl výzdobou natolik ohromen, že po návratu domů nechal postavit velmi podobnou kapli, nazývanou v portugalštině Capela dos Ossos, v prostorách františkánského kláštera v Évoře u Lisabonu.
Milánská kostnice
Malované lebky ze Solné komory
Kostnice ale nejsou jen fenoménem jižní Evropy. Velice zajímavá se nachází v rakouském Hallstattu. V prostorách zdejší Michaelskapelle, v tak zvaném karneru, je uloženo asi 1200 lebek. Jejich unikátnost spočívá v tom, že více než šest set z nich je pomalovaných. Zvyk malovat lebky byl v této oblasti poměrně běžný, nikde jinde ale nenabyl takového rozsahu. V Hallstattu byl nedostatek místa na pohřbívání, kosti se vykopávaly vždy po deseti až patnácti letech, aby uvolnily místo pro nového nebožtíka. Lebky vyjmuté z hrobů se po dobu několika týdnů vystavily působení slunečního světla a uložily do kostnice. Poté se pomalovaly a popsaly proto, aby zůstala zachována identita zemřelého. Výzdoba jednotlivých kusů je různě složitá. V některých případech jde o pouhý popis, jiné lebky jsou pomalovány květinovými girlandami a kříži. Zobrazován bývá často břečťan, dub nebo oleandr. Většina lebek byla pomalována v rozmezí let 1780 až 1900. Zvyk zcela skončil v šedesátých letech minulého století. Výjimku tvoří lebka ženy, která zemřela v roce 1983. Jejím posledním přáním bylo umístění ostatků do zdejší slavné kostnice.
Nejen Sedlec u Kutné Hory
Bezesporu nejznámější kostnicí u nás je ta v Sedlci u Kutné Hory. Současnou podobu jí vtiskl geniální barokní architekt Jan Blažej Santini na počátku 18. století. Na výzdobu použil ostatky čtyřiceti tisíc zemřelých z dob morových epidemií a husitských válek. Bohatá výzdoba pochází především z ostatků bezejmenných a chudých, bohaté měšťanstvo se nechávalo raději pohřbít v kryptách pod kostelními podlahami.
Velmi zajímavá kostnice se nachází v Brně. Je co do velikosti druhá v Evropě, hned po té pařížské. Nachází se pod kostelem sv. Jakuba a je již několik let přístupná veřejnosti.
Zdroje:
