Článek
Stal se jedním z nejslavnějších francouzských herců, ve skutečnosti byl ale Ital. Narodil se dne 14. července 1919 v Parmě, kde také až do svých osmi let vyrůstal u babičky. S kamarády prožíval dětská dobrodružství v tajemných podzemních chodbách, vydávali se do starých zahrad vévodského paláce a schovávali se v potemnělých koutech mezi sochami a labyrinty zeleně. Lino se do svého rodiště vždy rád vracel. Pravidelně se účastnil parmských slavností a již jako uznávaný herec recitoval báseň o padre Linovi, dobrodinci a duchovním správci tamější věznice, kterého v dětství poznal a velmi ctil.
Otec se na něj vykašlal
V roce 1927, když bylo malému Linovi sedm let, opustil společně s matkou Luisou, rozenou Borrini, Itálii, aby se připojil ke svému otci, který odešel pracovat jako obchodní zástupce do Paříže. Otec Giovanni Ventura bohužel krátce poté rodinu opustil. Matka se od té chvíle protloukala jak se jen dalo. Nikdy se nenaučila pořádně francouzsky, pracovala jako hotelová pokojská a Lino, aby jí pomohl, v deseti letech opustil školu a začal pracovat. Prošel různými profesemi. Stal se poslíčkem, prodavačem novin, hotelovým sluhou, mechanikem, obchodním zástupcem i administrativním pracovníkem. Za každý ušetřený frank spěchával do kina a věnoval se též sportu. Od čtrnácti let boxoval, poté přešel na volný styl a řecko-římský zápas.
Herec v roce 1958
Když mu bylo šestnáct, začal pracovat jako pomocný účetní v pařížské cestovní kanceláři. Tady se seznámil s Odette Lecomte a v lednu roku 1942 ji pojal za manželku. Již v únoru téhož roku dostal povolávací rozkaz, aby sloužil v italské armádě u horských myslivců. Bojoval se svou jednotkou na území Slovinska, po roce však dezertoval a utekl zpět do Francie, kde se skrýval. Tajně trénoval s ostatními zápasníky. Nikdo ho neprozradil již jen z toho důvodu, že jakýkoli profesionální sport byl zakázaný.
Nešťastný úraz vše změnil
Po válce Odette založila firmu na výrobu dětských oděvů a Lino pracoval jako její obchodní zástupce, nadále ale zápasil a v roce 1950 se stal mistrem Evropy ve volném stylu. O tři roky později si během zápasu se svým přítelem Henrim Coganem zlomil z neopatrnosti nohu. Zlomenina byla komplikovaná a Lino se již do ringu nikdy nevrátil. Začal organizovat zápasy a věnoval se smlouvám se zápasníky. Nicméně až do konce svého života sportoval alespoň rekreačně.
S režisérem Vittoriem de Sicou v roce 1961
Krátce po úraze se Linovi ozval kamarád z doby, kdy se ženou pracovali v cestovní kanceláři. Nestýkali se, ale Emmanuel Casuto, jak se muž jmenoval, bedlivě sledoval Venturovu sportovní kariéru a došel k závěru, že právě on by byl ten pravý pro roli Itala Angela Fraisera v kriminálním dramatu Nesahejte na prachy. Seznámil jej proto s režisérem Jacquesem Beckerem. Lino Ventura se smíchem reagoval na několik stran ve scénáři, které by se měl naučit zpaměti a nabídku odmítl. Filmaři byli ale neodbytní. S ironií proto požadoval milion místo slíbených sto tisíc. Dostal ho a roli natočil. U filmu ale rozhodně zůstat nechtěl a zkušenost před kamerou považoval za výjimku. Nakonec natočil více než sedmdesát filmů a světu kinematografie zůstal věrný čtyři desetiletí.
Hrál padouchy a lidé jej za padoucha i považovali
Od prvního filmu se přátelil s respektovaným Jeanem Gabinem, který si ho vzal pod svá ochranná křídla. Během příštích let chodili Venturovi s Gabinovými na oběd, Gabin šel za kmotra i třetímu Venturovu dítěti.
S Alainem Delonem
Také druhý film Když je v Paříži noc natočil Ventura s Gabinem. Zpočátku hrál většinou jen samé drsné a tvrdé postavy, gangstery, zločince, lidi na okraji společnosti. Tisk si ho brzy povšiml, začal o něm ale šířit i řadu smyšlenek. Objevovaly se životopisy o Siciliánovi, který byl ve vězení. Lidé měli vždy tendenci ztotožňovat si herce s jejich postavami a Ventura se často setkával s tím, že byli zklamaní, když zjistili, že v kufru nevozí kulomet a v kapsách nemá kokain s nímž by obchodoval. Postupem doby se ale vypracoval i ve vynikajícího charakterního herce a gloriolu zločince postupně ztratil. Chvíli to ale trvalo.
Po třetím filmu se odmítl účastnit konkurzů, režiséři si jej našli sami. Na konci padesátých let si již mohl vybírat mezi hlavními rolemi, ačkoli hrál ještě stále jen všelijaké zločince. Toužil se ze škatulky vymanit, na Gabinovu radu ale nechtěl takový přechod uspěchat. V roce 1958 konečně získal charakterní roli v krimifilmu Maigret klade past, v němž ztvárnil inspektora Torrence. Policajty si záhy zahrál i ve filmech Zločin a trest a Výtah na popraviště. Ještě větší příležitost předvést se v jiné poloze dostal v Milencích z Montparnassu. Režisér Jacques Becker mu svěřil roli obchodníka s obrazy, vzdělaného, bohužel však hamižného muže bez předsudků, který zneužívá slabin geniálního malíře Modiglianiho. Od té doby si Ventura začal být svým herectvím již jistý.
Nevzal každou roli
Představitelé přicházející nové vlny jej však vesměs ignorovali. Ventura ostatně upřednostňoval jasný scénář, byť si dialogy rád upravoval a v každé smlouvě měl povolený dohled právě nad scénářem. Vyžadoval mnohé změny a prosazoval si tvrdě svoji. Nevzal také každou roli. Odmítal hrát v komediích i sci-fi snímcích, nenatočil jediný politický film. Filmaře rozčiloval odpovědí, že si o roli nejdřív musí promluvit se svou manželkou. Neexistovala rovněž síla, která by jej přinutila točit milostné scény. K hereckým kolegyním býval odměřený a nejednu z nich odrazil poznámkou, že je zamilovaný do jedné velké blondýny, tedy své ženy. Ke kolegům byl nesmlouvavý a náročný.
V roce 1974
V průběhu dalších let se Ventura bez problémů vracel k rolím lidských vyděděnců, snadno střídal žánry i typy rolí. Ve Sto dolarech na slunci zbil Jeana-Paula Belmonda, ve Facce Isabellu Adjani. Velice se spřátelil s Alainem Delonem, s nímž si zahrál v Sicilském klanu a Dobrodruzích. Delon po čase přiznal, že zatoužil stát se hercem, když ještě jako voják v Saigonu viděl Venturův první film.
V roce 1982 si Venturu vybral Robert Hossein do své adaptace Hugových Bídníků a byl to opravdu velký triumf. Snímek nakonec přinesl nejvyšší zisk v historii francouzského filmu a mnozí diváci se shodnou na tom, že mezi nejlepší představitele Jeana Valjeana patří právě Lino Ventura. Ten přitom nikdy nehrál v historickém filmu a váhal s přijetím role, kterou dříve hrál již jeho dávný přítel Jean Gabin.
Rád vařil pro přátele
Když nebyl na place, věnoval se Lino Ventura své rodině – manželce a dětem. Již v roce 1958 získal honosné soukromé sídlo z napoleonské éry na kopcích Saint-Cloud, odkud byl nádherný výhled na Paříž. Dům měl rozlohu tři sta padesát metrů čtverečních, měl pět ložnic, čtyři koupelny a kancelář v přízemí. Obklopoval jej nádherný park o rozloze tisíc čtyři sta metrů čtverečních. Tady herec prožíval dny podle svých představ. Každé ráno zahajoval cvičením s činkami ve své pracovně, na nějž navazovalo čtení scénářů. Miloval ale i kuchyni. Pravidelně zval své přátele, aby se s nimi podělil o své kulinářské umění.
V Itálii v roce 1975
Druhou nemovitost si pořídil v Baracé, vesnici s pouhou pětistovkou obyvatel severně od Angers, v Maine-et-Loire. Právě tady se totiž ukrýval po své dezerci z armády v roce 1942. Pařížští přátelé mu toto místo doporučili, neboť bylo daleko od vojenských konvojů a policie. Přátelství, která zde tehdy navázal, přetrvala, a proto si zde již jako slavný herec pořídil dům. Obyvatelé Baracé mají na jeho pobyt zde velmi hezké vzpomínky: „Pro nás to byl Lino Ventura, nic víc. Byl to prostý člověk, který vás zdravil, když projížděl kolem. Ve skutečnosti byl v kině stejný jako tady v Baracé. Choval se tak, jaký byl.“
Dcera mu změnila život
S Odette měl Lino Ventura čtyři děti: Mylène, Laurenta, Lindu a Clélii. Třetí dcera Linda, narozená v roce 1958, však následkem komplikovaného porodu trpěla mentální retardací. Právě kvůli ní herec společně s manželkou založil nadaci Sněženka, zaměřenou na pomoc postiženým a jejich rodinám. Francie šedesátých let nepamatovala na zajištění takovýchto jedinců po smrti jejich rodičů. O handicapovaných se nemluvilo a rodiny se za ně většinou styděly a ukrývaly je. S velkým sebezapřením Lino využil své proslulosti a dne 6. prosince 1965 promluvil v televizi, aby odsoudil nedostatek zdrojů přidělených v té době lidem se zdravotním postižením a zároveň posluchače i poprosil, aby podpořili jeho nadaci. Herec tehdy mimo jiné řekl: „Rozhodl jsem se o tom veřejně promluvit, protože z celého srdce doufám, že to věci posune kupředu. Jsem otcem jiného dítěte. Díky pokroku v medicíně mohou být tyto děti léčeny a žít. Takže pokud jim dovolíme žít, musíme mít důstojnost a odvahu je doprovázet po celý život. To se však neděje. Ve dvaceti letech je opustí i sociální zabezpečení , už na nic nemají nárok.“
Portrét Lina Ventury
Venturovým se nakonec podařilo založit několik domů s rodinnou atmosférou, které pokrývaly lékařské a rehabilitační potřeby mentálně postižených od dětství, přes výchovně-vzdělávací potřeby školního věku a umožňovaly jim pod dohledem vychovatelů prožít celý život. V místech, kde domy zřizovali, se přitom nezřídka museli utkat s odporem místních a s hluboce zakořeněnými lidskými předsudky. Lino odmítal filmové ceny, neboť v nich spatřoval pouhý symbol vypočítavosti a protekce. Svého výjimečného postavení využíval výhradně ve prospěch nadace. Dcera Linda se nakonec i díky němu dožila krásných šedesáti šesti let a zemřela letos v lednu.
Miloval cestování
Svoji rodinu herec nade vše miloval. V pokročilejším věku důsledně točil jen jeden film za rok a s manželkou se vydával na cesty. Navštěvovali muzea a galerie, chodili do kina. Nedělní rána Lino trávil fotbalem s kamarády, odpoledne chodil na rodinné procházky. Nikdy nezapomínal ani na utrpení své matky a ani ten nejpřepychovější hotel neopustil, aniž by po sobě neumyl vanu. Číšníky oslovoval bez výjimky pane.
Před filmovou kameru si naposledy stoupl v roce 1987 v kriminálním dramatu La Rumba. Více již toho natočit nestačil. Dne 22. října 1987 jej v jeho domě v Saint-Cloud postihl infarkt, kterému podlehl. Je pohřben na hřbitově Val-Saint-Germain v Essonne.
Zdroje:
