Článek
Umělkyně a modelka Elizabeth Siddall se stala múzou pro skupinu malířů, kteří si říkali Prerafaelité, například pro Waltera Deverella, Williama Holmana Hunta, Johna Everetta Millaise a pro svého manžela Dante Gabriela Rossettiho. Na svět přišla dne 25. července 1829 v londýnské čtvrti Hatton Garden, kde její otec provozoval dílnu na výrobu příborů. Okolo roku 1831 se rodina přestěhovala do lepší čtvrti, a sice do Southwarku v jižním Londýně.
Ofélie ji stála zdraví
O vzdělání malé Elizabeth, zvané Lizzie, se postarali patrně sami rodiče. Není známo, že by chodila do školy, číst a psát ale uměla. Od dětství milovala poezii a básně sama i skládala. Ráda a dobře také kreslila. Práci si našla v krejčovském a kloboučnickém obchodě v londýnské Cranbourne Alley. Měla ale větší ambice. V roce 1849 ukázala své kresby otci malíře Waltera Deverella. Ten jí nabídl, zda by jeho synovi nechtěla sedět modelem. Souhlasila a Deverell mladší ji představil i ostatním Prerafaelitům.
Poprvé se stala předobrazem Violy na Deverellově velké olejomalbě zobrazující scénu ze hry Williama Shakespeara Večer tříkrálový. Obraz je pro svou krásu dodnes obdivován jako jedno z nejdůležitějších děl poloviny devatenáctého století. V roce 1852 pózovala Millaisovi pro obraz Ofélie. Ikonický snímek zachycuje dívku těsně před utonutím a Elizabeth se z toho důvodu vznášela ve vaně plné vody. Millais na scéně pracoval každý den až do příchodu zimy. Vodu ve vaně ohříval za pomoci olejových lamp, které pod ni vkládal. Jednoho dne lampy zhasly, voda vystydla, malíř byl ale natolik zabrán do práce, že to nepostřehl. Elizabeth si nestěžovala, epizodu ale odnesla těžkým zápalem plic. Millaisovi nezbylo nic jiného než zaplatit výlohy za léčení.
Sama začala malovat
Elizabeth Siddall se stala ale především hlavní modelkou a múzou Rossettiho. Poprvé se s ním setkala v roce 1949 u Deverella a od roku 1851 již pracovala pro něho. Malíř od té chvíle již o jiné modelky nestál a naopak Elizabeth odmítal půjčovat ostatním Prerafaelitům. Vytvořil s ní nespočet obrazů a kreseb, z nichž patrně nejznámější je obraz Beata Beatrix. Na obrazu je modlící se Beatrice Portinari z básně Dante Alighieriho La Vita Nuova v okamžiku její smrti. Když bylo dílo v roce 1863 dokončeno, byla po smrti i samotná Elizabeth.
Dante Gabriel Rossetti: Beata Beatrix
To ale nemohl v roce 1852, kdy se Elizabeth sama rozhodla u Rossettiho studovat malbu, nikdo ani tušit. Vytvořila mnoho náčrtů, kreseb, akvarelů a jednu olejomalbu. Její tvorba byla ovlivněna kompozicemi Prerafaelitů. S oblibou ztvárňovala artušovské legendy a další idealizované středověké náměty. V roce 1857 společně s Prerafaelity vystavovala na Russell Place. Postupem času se začala věnovat i poezii. Častým tématem těchto veršů byla ztracená láska nebo nemožnost pravé lásky. Snad se v nich odrážely její vlastní obavy.
Nejistý vztah vedl k depresím
S Rossettim žila již od roku 1852 na Chatham Place. Vyhýbali se od té chvíle společnosti a užívali si jeden druhého. Vzájemně si dávali láskyplné přezdívky. Rossetti také změnil pravopis příjmení své milované na Siddal. V náčrtcích ji idealizoval, vykresloval jako přenádhernou ženu žijící v luxusu. Psal pro ni i básně. Svatbu ale neustále odkládal. Protože Elizabeth nepocházela z bohaté rodiny, bál se ji představit rodičům. Ona sama se pro změnu stala terčem kritiky svých sester. Oprávněně se rovněž obávala, že časem ji u Rossettiho nahradí mladší múza. To vše dohromady se podepsalo na jejím duševním a zdravotním stavu.
Akvarel vytvořený Elizabeth Siddall v roce 1857
Nakonec se přece jen dočkala, Rossetti ji pojal za manželku ve středu 23. května 1860 v kostele Svatého Klementa v přímořském městě Hastingsu. Svatba to ale byla doslova komorní, bez rodiny a přátel. Za svědky šli náhodní lidé z města. Elizabeth si svůj tolik vytoužený den bohužel příliš neužila. Byla natolik křehká a nemocná, že ji do kostela museli donést, byť byla ubytována jen pět minut chůze odtud. Co ji přesně sužovalo, není doposud známo. Snad to byla tuberkulóza, snad nemocná střeva. Někteří historikové se domnívají, že trpěla anorexií, jiní její stav připisují závislosti na laudanu, tedy opiové tinktuře. Dlouhodobě ji totiž sužovaly deprese a laudanum jí na tento stav bylo předepisováno.
Záhadný konec krásky
Po svatbě Elizabeth otěhotněla, v roce 1861 bohužel porodila mrtvou dceru. Smrt dítěte u ní vyvolala poporodní deprese. Někdy na konci roku 1861 nebo na samém počátku roku 1862 otěhotněla podruhé. Mnoho času jí ale již v té době nezbývalo. V únoru se předávkovala laudanem. V bezvědomí na posteli ji nalezl Rossetti po společné večeři u přítele Algernona Charlese Swinburna. Odešel poté do Working Men's College, kde učil. Po návratu domů zjistil, že Elizabeth se stále ještě neprobrala a není možné ji vzbudit. Povolal proto lékaře, který však konstatoval, že jí již není pomoci. Rossetti poslal pro další tři lékaře, ani ti ale nedokázali ženin osud odvrátit. Zemřela ráno dne 11. února 1862. Oficiálně se jednalo o nešťastnou náhodu, existují však náznaky, že Rossetti našel dopis na rozloučenou, údajně připnutý na manželčině noční košili. Dopis ale spálil, neboť sebevražda byla považována za nemorální, způsobila by rodině skandál a Elizabeth by byl odepřen křesťanský pohřeb. Říkalo se, že Rossetti se začal scházet s jinou ženou, modelkou Fanny Cornforth, s níž měl mít pletky již před svatbou. Elizabeth měla právě v důsledku této zrady spáchat sebevraždu. Jiné zprávy říkají, že Rossetti si vyčítal, že nedokázal své ženě zabránit před nedomyšleným samodávkováním. Koronerovi údajně řekl, že si vzala najednou sto kapek. Skutečnou pravdu si ale vzali oba aktéři s sebou na věčnost. Ať již to bylo jakkoliv, malířovi přátelé považovali ženinu smrt za požehnané vysvobození od nemocné, duševně narušené manželky.
Portrét Elizabeth Siddall od Rossettiho z roku 1860
Elizabeth byla pohřbena po boku svého tchána Gabriela dne 17. února 1862 v rodinném hrobě Rossettiových na západní straně hřbitova Highgate. V den jejího pohřbu Rossetti vešel do místnosti, v níž leželo tělo. V ruce držel knihu, do které na její přání vepsal své básně. Chvíli s mrtvou mluvil, jako by stále žila, a řekl jí, že básně byly napsány pro ni a že jsou její a že si je musí vzít s sebou. Pak svazek položil do rakve vedle jejího obličeje.
Rusé vlasy stále rostly
Pro svoji ženu se trápil dlouho. Mezitím se jeho pohřbené básně staly předmětem úžasu. Přátelé některé z nich citovali zpaměti, vše si ale nedokázal již nikdo z nich vybavit. Na Rossettiho byl vyvíjen nátlak, aby hrob otevřel a básně vyzvedl. Po sedmi letech podlehl. Se svolením ministra vnitra přistoupil na exhumaci. V srpnu roku 1869 pověřil Charlese Howella, aby rakev vykopal a otevřel. Ten k činu přistoupil za pomoci několika dalších přátel v říjnu téhož roku. Pod rouškou tmy, jen za světla lampy, byla nebohá Elizabeth exhumována a básně vyjmuty. Sám Rossetti se exhumace nezúčastnil a trval na tom, že musí proběhnout tajně.
Hrob na hřbitově Highgate
Netrvalo dlouho a rozšířila se zvěst, že když byla rakev otevřena, byla plná ženiných nekonečných, splývavých rudých vlasů, které jí po smrti stále rostly. Také tělo prý neneslo známky rozkladu. Vypadala, jakoby spala, což v některých kruzích dokonce vedlo ke spekulacím, že je nemrtvá.
Svazek básní byl dezinfikován lékařem a podle svědectví byl na jednom místě prožrán červem, což odporuje zkazkám o absenci rozkladu. Za legendou stojí patrně Howell. Snad chtěl tímto způsobem uklidnit Rossettiho, jehož exhumace velmi rozrušila. Howell se ostatně netěšil dobré pověsti. Byl údajně vyděračem a snad měl na svědomí i několik padělků Rossettiho děl. Nakonec byl jednoho dne nalezen mrtvý poblíž hospody v Chelsea. Někdo mu podřízl hrdlo a do úst vložil deset šilinků.
Legenda o Elizabeth Siddall, jejíž tělo nepodlehlo zkáze, svého tvůrce ale přežila a stala se jednou z duchařských historek, kterými je hřbitov Highgate opředen.
Dante Gabriel Rossetti
A Rossetti? Ten své básně publikoval v roce 1870 ve sbírce Dům života, považované ze jeho největší literární dílo, i když pro viktoriánské cítění trochu erotické. Exhumace jeho lásky jej ale pronásledovala po zbytek života jako přízrak. Odmítl proto spočinout v rodinné hrobce po manželčině boku. Když se sám v roce 1882 odebral na věčnost, byl pohřben v Birchington-on-Sea v Kentu.
Zdroje:
