Článek
Naďa Hejná se narodila jako Naďa Pietorová dne 6. října 1906 v Martině do rodiny slovenského novináře a průkopníka Miloše Pietora a jeho ženy Marie. Oba rodiče byli významnými protagonisty Slovenského spevokolu, který v těžkých dobách národnostního a sociálního útlaku nahrazoval Slovákům národní divadlo.
V Martině hrála již v sedmi letech
Naďa blízký vztah k umění podědila a díky rodičům se již jako sedmiletá poprvé objevila na jevišti právě Slovenského spevokolu v Martině, a sice ve hře Ekvinokcia. Od té doby se ochotničení věnovala pravidelně. Byla ovšem i sportovně nadaná. Zprvu se věnovala házené, často však odporovala rozhodčím a matka ji proto přihlásila na tenis, aby sama za sebe ukázala, jak je dobrá. Naďa později tvrdila, že jí to v životě pomohlo zapracovat na tom, co jí nešlo a při všem, co dělala, dřít do posledních sil.
V rodném městě začala Naďa studovat obchodní akademii, ale finanční možnosti rodičů jí školu nedovolily dokončit, vrátila se proto k divadlu. Od roku 1926 začala působit v Ústředí slovenských ochotnických divadel. Provdala se za o dva roky staršího matematika a pedagoga Víta Hejného, rodáka z Litovle, který na Slovensko odešel na výzvu prezidenta Masaryka, aby Češi pomohli slovenskému školství. Zakotvil v Martině na obchodní akademii, kde prý v té době učilo víc Čechů než Slováků. Manželům Hejným se postupně narodily dvě děti, syn Milan a dcera Ivica.
Povstání neznala jen z filmů
V roce 1944 se Naďa Hejná stala spoluzakladatelkou martinského divadla. Ve stejném roce na Slovensku vypuklo povstání, jehož se Naďa i její blízcí stali součástí. Její bratr Ivan Pietor byl právník a ve válečných časem u sebe v kanceláři zaměstnával asistentku židovského původu. Na několik dní u sebe rovněž ukrýval jistého polského rabína, který byl na útěku. Spolupracoval s Vavrem Šrobárem, podílel se na hospodářské přípravě povstání, zasedal v povstalecké Slovenské národní radě a v 1. sboru pověřenců byl pověřencem spravedlnosti. Od října roku 1944 působil v ilegalitě a na konci války se podílel na přípravě Košického vládního programu. Rovněž Vít Hejný se přidal k odboji. Naďa společně s matkou a dětmi odešla do Banské Bystrice, kde získala provizorní byt a jako hlasatelka se podílela na práci povstaleckého vysílače.
Ivan Pietor
Fašisté ale město obklíčili a povstalci přešli na partyzánský způsob boje. Soudy vyhlásily pátrání po Vítu Hejném i Ivanu Pietorovi a v nepřítomnosti je odsoudili k smrti. Naďa se obávala pomsty na rodině uprchlých mužů a ukryla se proto s matkou a dětmi v osadě Magurka v Nízkých Tatrách. Tady setrvaly až do příchodu vojáků SS. Zachránil je jazykový talent Marie Pietorové, která s esesákem z Alsaska mluvila alsaským dialektem, kterému se naučila v mládí od jedné své kamarádky tak dobře, že vzbudila dojem, že se jedná o její mateřštinu. Nechal je proto odvézt svým vozem do Martina. Osadu poté zničily plamenomety a mnoho lidí zahynulo.
S komunisty si také nesedli
Po válce se celá rodina šťastně shledala. Ivan Pietor se stal nejprve ministrem pro vnitřní obchod, v roce 1946 pak minstrem dopravy v první vládě Klementa Gottwalda. Také Vít Hejný dostal pracovní nabídku v Praze, na ministerstvu školství. O prázdninách roku 1945 se tak celá rodina Hejných přestěhovala do ulice Na Hřebenkách. Pak však přišel únor roku 1948. Ivan Pietor byl jedním z demokratických ministrů, kteří podali demisi. Odešel z politického života, vrátil se na Slovensko a čekala jej perzekuce ze strany vládnoucích komunistů.
Také Vít Hejný musel post na ministerstvu opustit. Vrátil se do Martina na obchodní školu. Naďa to zprvu oplakala, nakonec to ale přijala s uspokojením, neboť se opětovně naplno mohla začít věnovat milovanému divadlu. Nastoupila do martinského divadla a zůstala mu již věrná po zbytek své kariéry. Na jevišti propůjčovala svoji tvář velkým postavám hrdinných matek a žen. Projevovala obrovský smysl pro věrně charakteristickou a realistickou drobnokresbu. Plně domýšlela sociální a psychologické zázemí svých postav. Její originální herectví vycházelo ze slovenské tradice.
Matka Kozlíková i středověká zaříkávačka
Před filmovou kameru se poprvé postavila téměř jako padesátnice, když získala roli Karabkoľy ve filmu Pole neorané. Pak přicházely další nabídky a povšimli si jí i čeští filmaři. V polovině šedesátých let o Naďu Hejnou projevil zájem František Vláčil, který jí svěřil úlohu Kateřiny, manželky loupeživého rytíře Kozlíka, matky osmi synů a devíti dcer, v historické fresce Markéta Lazarová. Hlas tehdy Nadě propůjčila Antonie Hegerlíková.
Během sedmdesátých a osmdesátých let se Naďa Hejná do české kinematografie opakovaně vracela. Stala se babičkou v koprodukční pohádce Nevěsta s nejkrásnějšíma očima, starou babkou Molnárovou v příběhu Nevěsta k zulíbání a naposledy zaříkávačkou v historickém dramatu Oldřich a Božena.
Hojně také spolupracovala s rozhlasem, dabingem a televizí. Diváci ji mohou znát i ze seriálů, ať se již jednalo o Straty a nálezy, Plechovou kavalérii či Lekára umierajúceho času.
O hřbitově mluvila hodiny a hodiny
Ve volném čase se Naďa Hejná angažovala jako osvětová pracovnice a funkcionářka v Matici slovenské. Na rodné město nedala dopustit. Martin považovala za nejvzácnější slovenskou půdu. „Tady se tvořily naše kulturní dějiny. Ti lidé trpěli za Slovensko, za Slováky. Vštěpovali mi to odmalička. A měl by to vědět každý Slovák,“ vyznala se, ještě když žila, stojící na Národním hřbitově v Martině. Natáčela tehdy dokument My alebo blízko je tak ďaleko. Nad hroby Jozefa Miloslava Hurbana, Jána Jesenského, Martina Kukučína a dalších slavných Slováků vytahovala z rukávu jednu historku za druhou, které se nikdy nedostaly do oficiální literatury. „O každém člověku, kterého máme na tomto hřbitově, bych věděla i hodinu mluvit. Všechno to byli velmi vzácní lidé, “ řekla tehdy. Na martinský hřbitov ráda vodila i mladé adepty herectví, kterým ukazovala jednotlivé hroby a seznamovala je s místem, kde i oni jednou možná spočinou. Když 7. února 1994 ve svých téměř osmaosmdesáti letech zemřela, byla to ona, kdo byl do rodinné hrobky na Národním hřbitově v Martině uložen.
Národní hřbitov v Martině
V rodinné divadelní tradici pokračoval její synovec Miloš Pietor, syn jejího bratra Ivana. Stal se divadelním režisérem. Syn Nadi Hejné Milan se vydal ve šlépějích svého otce a dopracoval metodu výuky matematiky, s níž přišel Vít Hejný. Ten již v předválečných letech nabyl přesvědčení, že matematiku lze učit i jinak. Když se vrátil k učitelskému povolání, postupy dále rozvíjel. Štafetu po něm převzal syn Milan. Postupně tak byl vypracován originální způsob výuky matematiky. Děti se neučí vzorečky, ale přicházejí si na ně samy, prakticky si ověřují postupy a vytvářejí matematická schémata. Tento způsob výuky je nazývaný Hejného metodou a v poslední době se na českých školách více a více prosazuje.
Zdroje:
