Článek
Okatá plavovláska přišla na svět v Bratislavě. Stalo se tak dne 23. srpna 1935. Vystudovala obchodní školu a nechybělo mnoho a stala by se úřednicí. O herecké kariéře nikdy nesnila, dostala se k ní úplnou náhodou. „Spolužačka přinesla noviny, kde byl zveřejněn konkurz do Dedinského divadla. A tak jsem se představila v divadle, kde začínal i Ivan Mistrík či Leopold Haverl. Denně jsme hráli. V měsíci jsme měli dva dny volno,“ vzpomínala na své divadelní začátky Oľga. V zájezdovém souboru působila tři roky v letech 1952 až 1955. Zahrála si tu mimo jiné i roli Popelky.
Vysoká škola by ji připravila o práci
Jednoho dne ji oslovil režisér bratislavské Nové scény Ján Klimo. Divadlo právě shánělo mladé děvče jejího typu. Oľga nabídku přijala a od té chvíle šla doslova z role do role. Zprvu zvažovala, že si doplní vzdělání na Vysoké škole múzických umění, režisér Klimo, který byl zároveň i pedagogem, ji od toho ale odradil. Vysokoškolští studenti v té době nesměli pracovat a ona by zbytečně ztratila čtyři roky.
Nové scéně zůstala věrná po desetiletí. Nabídky z jiných divadel vždy odmítala. Vytvořila zde celou řadu všemožných kreací, v nichž mohla uplatnit svůj strhující temperament a zdravou komediálnost. Do měsíce měla i pětadvacet představení. „Nikdy v životě jsem neměla problém ani s texty. Na našeptávačku jsem se obrátila jen jednou, když Vlado Müller v Tartuffovi pomotal náš dialog. Hlavou jsem ji nenápadně prosila o pomoc a ptala se jí, jak to jde dál. Ona pohotově prstem ukázala, že fajn. Musela jsem z toho tedy vybruslit sama,“ přiblížila jednu z úsměvných historek své divadelní kariéry.
Nedbalost málem zaplatila životem
Na filmovém plátně debutovala jako dvacetiletá rolí služky Marky ve veselohře Štvorylka. V roce 1957 zazářila v titulní roli snímku režiséra Vladimíra Bahny Posledná bosorka. První slovenský barevný film vznikl na základě skutečné historické události. Zavádí nás do Trnavy osmnáctého století. Malíř Petr tehdy vytvořil do tamního kostela obraz Umučení svaté Julie. Modelem mu původně měla být rychtářova žena, kterou však odmítl a místo ní namaloval dceru rybáře Julianu, jíž ve filmu ztvárnila právě Zöllnerová. Na hotovém obraze v ní však poznali čarodějnici, kterou měli kdysi upálit. Církevní hodnostáři se rozhodli tento krutý čin provést.
Nechybělo mnoho a mladičká herečka by v plamenech shořela i ve skutečnosti. K tragické události málem došlo během filmování předposledního obrazu. Když představitelku Julie odvážejí na dřevěném člunu svázanou lanem a se svíčkou v ruce na jezero, které mělo hořet. Scénu natočili, ale režisér ji chtěl zopakovat. Zdálo se mu, že nafta, kterou nalili do jezera, udělala jen slabý oheň. „Přidali jí víc, ale nastal výbuch a všude byly obrovské plameny. Vzplály mi vlasy a začala jsem hořet i já. V panice se člun převrátil a já svázaná lanem jsem se začala topit. Naštěstí kameraman rychle skočil do vody a vytáhl mě,“ přiznala až po dlouhé řadě let herečka. „Měla jsem popáleniny třetího stupně. Ruce, nohy, nos, shořelé vlasy. Stalo se to týden po mé svatbě. Ležela jsem dva týdny v těžkém stavu ve státní nemocnici. Na place nebyla záchranka, ani jsem nedostala žádné odškodné. Dokonce jsem o tom nesměla s nikým mluvit. I dlouho poté, co jsem se vrátila domů z nemocnice, jsem měla pracovní distanc. Jen aby si někdo nevšiml, co svou nedbalostí způsobili,“ přiblížila dále Oľga Zöllnerová. Po úrazu jí, naštěstí, nezůstaly žádné jizvy, ale trauma z osudného dne ji neopustilo dodnes. Nikdy se například nekoupala, když pobývala na své chatě v Senci při Slunečních jezerech.
Na natáčení má ale i příjemné vzpomínky. Posledná bosorka ji před kamerou spojila s takovými osobnostmi, jako byli Mikuláš Huba, Jozef Kroner, Karol Machata či František Dibarbora. Všichni se k ní tehdy chovali moc hezky a vůbec jí nedávali najevo, že je pouhá začátečnice.
Již má i prapravnoučka
V šedesátých letech pokračovala ve filmové kariéře ve filmech jako Pieseň o sivom holubovi, Most na tú stranu či Volanie démonov. V sedmé a osmé dekádě se divákům připomněla kupříkladu v snímcích Kamarátka Šuška, Odveta a Predčasné leto. Daleko více příležitostí jí však již od poloviny šedesátých let poskytovala televize. Zahrála si v celé řadě televizních filmů i seriálů. Za všechny lze jmenovat válečné drama Sám vojak v poli, drama Kamenná bolesť, krimikomedii Švédska zápalka či drama Na bukvovom dvore. Ze seriálů se jednalo například o tituly jako Straty a nálezy, Povstalecká história či To je váš prípad, Šetaffy. Opakovaně se objevila i v populárních Bakalářích. K dalším oblastem jejího zájmu patřil dabing, poskytla svůj hlas celé řadě zahraničních osobností a stala se jednou z popularizátorek této disciplíny na Slovensku.
Za své herecké výkony získala celou řadu ocenění a uznání. V roce 1992 se bohužel dočkala velkého nevděku. Tehdejší ředitel Nové scény Ľubo Roman se rozhodl soubor omladit. „Chtěli nabrat nové lidi, tak se zbavili všech důchodců. Bylo jim úplně jedno, jestli někdo třicet let hrál: ‚Paní nesou vám psaní,‘ nebo táhl všechny hlavní role. Rodina si mě doma moc neužila. To mě nikdy nepřestane mrzet,“ řekla o této své životní etapě Oľga Zöllnerová novinářům. Ponížená herečka se už k profesi, kterou tak moc milovala, nechtěla nikdy vrátit. „Přišly jiné starosti. Starala jsem se o nemocnou matku a pak i o manžela, který dostal alzheimera. Všechno, co bylo předtím, jsem vypustila z hlavy.“ Nakonec se však na prkna, která znamenají svět ještě jednou vrátila. Přesvědčila ji dcera. V roce 2014 se tak objevila v představení nové scény Najstaršie remeslo. „Na jevišti jsem stála po dvaadvaceti letech. Náhle jsem si uvědomila, že tam jsem doma. Neměla jsem žádnou trému ani problém s učením textů,“ řekla o tomto představení. Po prví odehrané sezóně si musela nechat operovat koleno a zákrok se bohužel nepovedl. Od té doby musí chodit o holi a další divadelní nabídky tak již přijmout nemohla. Zbývá jí díky tomu čas na rodinu.
Vdaná byla třikrát a narodily se jí dvě děti. Jejím prvním manželem byl scénický výtvarník Národního divadla Pavol Mária Gábor, s nímž měla dceru Ingrid Máriu. Podruhé se provdala za Stanislava Mičincu, dramaturga Nové scény, který úzce spolupracoval s režisérkou Magdou Lokvencovou-Husákovou. Z tohoto svazku pocházel syn Stanislav. Třetím manželem byl univerzitní profesor a významný právník Eugen Husar. Na Univerzitě Komenského přednášel trestní právo dlouhých jednapadesát let. Oľga přežila všechny tři muže. Bohužel také svého syna, kterému v pětapadesáti selhalo srdce. Sestra Ingrid jej našla ležet na ulici před domem, už mu nebylo pomoci. V minulém roce jí však přinesl novou energii do života prapravnouček Noel, kterého přivedla na svět její pravnučka Jessica.
Zdroje:
