Článek
Západočeskou metropoli není třeba představovat, zná ji snad každý. Plzeňský pivovar, kostel sv. Bartoloměje, renesanční radnice, masné krámy, zoologická zahrada, to všechno jsou místa známá. Plzeň ale skrývá i mnohá tajemná zákoutí, která stojí za prozkoumání.
Plzeňský Slavín
Jedním z takových míst je Mikulášský hřbitov, ležící jihovýchodně od městského centra, mezi ulicí Mikulášskou a řekou Radbuzou. Počátky hřbitova jsou spojeny se stavbou chrámu sv. Mikuláše. Kostel nechal na počátku 15. století vybudovat uprostřed svých vinic plzeňský měšťan Vít malíř. Po Vítově smrti skoupilo město okolní pozemky a již roku 1414 zde zřídilo hřbitov, který byl pro svoji odlehlost dlouho používán jen jako místo posledního odpočinku městské chudiny. Měšťané byli pochováváni u kostela sv. Bartoloměje na náměstí nebo na hřbitovech při klášterech. Změnu přinesly až josefínské reformy v osmdesátých letech 18. století. V rámci hygienických opatření bylo výslovně zakázáno pohřbívat uvnitř městských hradeb. Hlavními plzeňskými hřbitovy se tak staly předměstská pohřebiště u kostelů sv. Mikuláše a Všech svatých na Roudné. Patrně díky majestátní poloze na vyvýšenině nad řekou Radbuzou získal výsadní postavení právě Mikulášský hřbitov. K věčnému spánku zde ulehly nejvýznamnější osobnosti města. Pohřben zde byl i dramatik Josef Kajetán Tyl nebo průmyslník Emil Škoda. Již v 19. století se hřbitovu začalo přezdívat plzeňský Slavín.
Od hřbitova ke skanzenu
Kapacita hřbitova postupně přestávala stačit, na počátku 20. století se proto uzavřel. Začal chátrat a posléze se počítalo s jeho likvidací. Ustoupit měl nové magistrále. Z toho sice sešlo, na řadu ale přišel plán na nahrazení hřbitova moderním parkem. Nakonec zvítězil kompromis. Při rekonstrukci v roce 1966 se podařilo přesunout ty nejcennější náhrobky ke kostelu a vytvořit zde klidné pietní místo. I tak byla ale zničena řada cenných náhrobků a zbořeny honosné zděné hrobky. Dnešní hřbitov je tak spíše skanzenem než skutečným hřbitovem. Rozhodně však stojí za prozkoumání. Kromě náhrobků řady významných Plzeňanů tu naleznete i řadu zajímavých sochařských památek. Za zmínku stojí socha anděla zhasínajícího pochodeň života od plzeňského sochaře Ludvíka Wildta. Smutnou připomínkou na doby dávno minulé jsou i zdejší dětské hroby. Vystihují hluboký smutek měšťanských rodin, ve kterých nebývalo mnoho dětí. Dětská úmrtnost sice nebyla tak veliká, jako u chudiny, o to víc ale bolela. Spatřit tu můžete hrob dvanáctiletého gymnazisty Viktora Maura, poškozený náhrobek neznámého sedícího děvčátka nebo postavu dítěte snícího svůj věčný sen na kamenném polštářku. Před časem byl Mikulášský hřbitov opatřen informačními cedulemi, kde se můžete dozvědět mnoho zajímavého.
Dětské hroby
Plzeňské Svatební košile
Nejen Velhartice a Byšičky, také Plzeň má svoji pověst o mrtvém mládenci, který si přišel pro svoji milou. Příběh se váže k Malé ulici v blízkosti městských hradeb, snad nejužší plzeňské uličce, spojující ulici Dominikánskou s ulicí Rooseveltovou. Ještě v 19. století stávala v ulici dřevěná pumpa, ze které brávali v noci vodu pekaři na zadělávání těsta. U pekaře, v domě naproti té pumpě, sloužila mladá děvečka. Měla milého, který odešel do světa na vandr a dlouho o něm nebylo slyšet. Dívce se po chlapci stýskalo a neustále se modlila, aby se k ní vrátil, když ne živý, tedy alespoň mrtvý. Jedné noci, když šla pekaři pro vodu, potkala hocha u studny. Řekl jí, aby s ním šla k němu domů. Vyběhla ven jen nalehko, chtěla se proto vrátit do pekárny pro pořádnésvršky. Milý to nedovolil. Zabalila se tedy do velkého šátku, který měla přes sebe přehozený, a takto provizorně oděná se vydala se svým doprovodem do temné noci. Mladík se jí cestou ptal: „Měsíček svítí, milej s milou jde. Bojíš-li se, má milá?“ Ona mu na to odpověděla: „Co bych se bála, když jdu s váma a jste člověk jako já.“ To se však nepěkně mýlila. Cílem cesty byl hřbitov. Když dívka pochopila, že si ji chlapec vede do hrobu, utekla před ním do márnice. Mrtvému milenci se podařilo chytit jen onen velký šátek. I na plzeňskou dívku čekal v umrlčí komoře nebožtík, který vstal po třetím zavolání, aby vzápětí padl na zem po zakokrhání kohouta. Ráno na hrobech lidé našli útržky dívčina šátku.
Dřevěnou pumpu v dnešní Malé ulici již nenajdete. Zmizela a spolu s ní byl zapomenut i dávný příběh.
Zdroje:
Bělohlávek, Miloslav. Plzeňská předměstí, 1997.
Moravec, Bedřich. Po stopách pramenů Erbenovy „Svatební košile“, Český lid 1899.
