Článek
Ve středověku se smrt považovala za přirozenou součást života. Lidé ji znali velmi dobře. Především v období morových epidemií se stala doslova všudypřítomnou. Nenaháněla strach. Byla jen nezbytným přechodem duše z pozemského světa do nadpozemského, pouhým uzavřením životního cyklu, srovnatelným s ročními obdobími. S umírajícím ji prožívali i jeho blízcí. Hřbitovy a kostnice sloužily jako místa veřejných schůzek.
Tělo je třeba očistit od pozemské špíny
Na jihu Itálie se v tomto období rychle rozšířil děsivý pohřební zvyk nazývaný scolatoi neboli putridarium. Jednalo se o dočasné pohřebiště, určené k deponování mrtvol v době jejich rozkladu, před přesunem kosterních pozůstatků na konečné místo. Obvykle se nacházelo v kryptě pod podlahou kostela. Rituál začínal umístěním těla zemřelého na speciální kamenné sedadlo vytesané do sopečného tufu nebo do skály. Nebožtík tu byl doslova přinucen sedět. Sedadla měla velký kulatý otvor, pod nímž byla umístěna nádoba na sběr tělesných tekutin. Proces vysoušení probíhal pod dohledem profesionála zvaného schiattamorto. Měl za úkol držet stav těla pod kontrolou a urychlit jeho rozklad za pomoci speciálního nástroje na propichování mrtvol. Vysoušení trvalo přibližně rok. Poté byly z mumie vyjmuty kosti, očištěny a umístěny na definitivní pohřebiště, zpravidla do kostnice. Samotné lebky se někdy vystavovaly na speciálních policích.
Vysušování mělo důležitou symbolickou hodnotu. Hnijící maso představovalo pomíjející tělesný život a bělost kostí čistotu duše. Putridarium bylo tedy jakýmsi očistcem, kde se tělo zbavilo pozemských nečistot, aby zůstalo pouze ve své podstatě, kostech. Rozklad představoval různé fáze očišťování duše a doprovázely jej modlitby bratří či sester.
Zvyk se objevil již ve starověku
Zvyk byl rozšířen zejména v Neapoli, kde jeho kořeny sahaly dokonce až do starověku. Římská legislativa umožňovala občanům pohřbívat mrtvé v oblastech vzdálených od městských sídel. Neapolitánci si to vyložili po svém a začali kopat hroby do tufového podloží. Vytvořili tak četné katakomby. Mezi pohřebními praktikami se již tehdy objevila i tak zvaná scolatura dei corpi, která ale nabyla na popularitě až ve středověku. Stopy dávného rituálu jsou v Neapoli dodnes patrny kupříkladu v katakombách San Gaudioso pod bazilikou Santa Maria della Sanità nebo v kostele Santa Maria Antesaecula.
Aragonský hrad
Sestry každý den rozjímaly nad zemřelými, stálo je to život
Nejproslulejší putridarium se nachází v areálu Aragonského hradu na Ischii. Aragonský hrad je mimořádně krásná stavba, kterou ročně navštíví statisíce turistů. Ve středověku byl spíše městem se třinácti kostely, klášterem, vojenskou posádkou, ale také s vlastním biskupem a katedrálou. V roce 1575 založila v jeho zdech ovdovělá Beatrice Quadra klášter klarisek. Žilo v něm čtyřicet jeptišek pocházejících z poustevny San Nicola, vybudované na nejvyšším bodě ostrova, zvaném Monte Epomeo. Jednalo se většinou o prvorozené šlechtické dcery, odsouzené k životu v klauzuře již v útlém dětství. Historie kláštera trvala více než dvě stě let. Skončila v roce 1810, kdy došlo k jeho zrušení Napoleonovým švagrem, neapolským králem Joachimem Muratem.
Jeptišky, které žily v nádherném prostředí ostrova, si neustále připomínaly pomíjivost života. V sousedství klášterního hřbitova se nacházelo putridarium, kde hnila těla zemřelých členek řádu. Každý den sestupovaly řádové sestry do krypty, aby se modlily před mrtvolami a pozorovaly změny na jejich tělech. Prostředí to bylo doslova vražedné. Malá nevětraná místnost bez oken byla plná bakterií z rozkládajících se těl. Jeptišky nezřídka onemocněly a samy zemřely na následky infekce. Dnes je putridarium součástí prohlídky hradu.
Zvyk zmizel až na počátku minulého století
Děsivý zvyk se rozšířil i na sever Itálie. Putridarium se nachází kupříkladu pod kostelem San Bernardino alle Ossa v Miláně. Chrám je proslulý ale spíše kaplí, jejíž stěny jsou celé pokryty ornamenty z lidských lebek. V Římě se jediné putridarium zachovalo v kryptě kostela Sant'Andrea delle Fratte.
Po Tridentském koncilu v roce 1563 se katolické úřady začaly stavět proti této morbidní náboženské praxi, ta navzdory tomu přetrvala až do počátku dvacátého století, kdy zmizela po zavedení přísných hygienických předpisů.
Zdroje:
