Článek
Drobná postava, kulatý obličej, chlapecký hlas a bezelstný pohled. To byl R. A. Strejka – věčný student české kinematografie, jehož skutečné jméno i dramatický životní příběh zůstávají pro mnoho diváků dodnes neznámé.
Obyčejný Strejček z Libně, ale s talentem od pánaboha
Budoucí představitel nezvedených studentů přišel na svět 13. prosince 1908 v pražské Libni a v matrice narozených bylo jeho jméno uvedeno jako Richard Antonín Strejček. Malý Richard se narodil do docela početné rodiny. Tatínek Rudolf a maminka Anna, rozená Nosková, měli v té době již pět dětí, čtyři dívky a syna Rudolfa. O dětství a dospívání rodinného benjamínka toho mnoho nevíme. Ví se jen to, že sedm let navštěvoval dětský baletní soubor Augustina Bergra a Národního divadla. Jako chlapec z Prahy měl cestu na divadelní prkna přece jenom trochu přímější, než kdyby se narodil někde na zapadlé vsi.
Již v roce 1923 tančil v představení baletu Louskáček. Na plakátech byl uveden jako Toník Strejka. Jeho úlohou byl Louskáček proměněný v prince. V letech dospívání jej to ale stále více táhlo k herectví. S pomocí režiséra Jaroslava Kvapila a herce Bohuše Zakopala se herecky školil ve Vinohradském divadle. Poté působil v operetě kladenského Stálého divadla, Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a v dalších větších městech. Začal také vystupovat jako mladokomik, zpěvák a tanečník. V roce 1932 jej mohlo publikum obdivovat v kabaretu Červené eso, který hrál v paláci Československé tiskové agentury v Praze. Kabaret však po krátké době zanikl z finančních důvodů.
Třicetiletý septimán
Richard byl ve svém okolí známý svou milou přátelskou povahou, pozitivním přístupem k životu, elánem a dětskou hravostí. Nejspíš i tyto vlastnosti způsobily, že jej filmaři třicátých let začali využívat pro veselé postavy mladíků a studentů. Do dějin kinematografie se již zapsal pod pseudonymem R. A. Strejka. Umělecké jméno si upravil s elegancí tehdejších salonních lvů – iniciály „R. A.“ měly původ v jeho křestním jméně, zatímco z obyčejného Strejčka se stal zvukomalebnější Strejka. Ačkoliv ho film zapsal do paměti jako bezstarostného teenagera, realita byla trochu jiná. Když v roce 1938 natáčel slavnou komedii Škola základ života, brzy měl oslavit třicáté narozeniny. Přesto mu diváci jeho sedmnáctiletého gymnazistu věřili do posledního písmene. Měl totiž dar, který se nedá naučit – auru věčného klukovství.
Režisér Martin Frič v něm našel dokonalý typ pro své ikonické adaptace děl Jaroslava Žáka. Strejka nebyl typickým milovníkem ani vůdcem třídy. Hrál ty, kteří se vezli na vlně studentské rebelie, dělali křoví hlavním hrdinům, ale svými hláškami a grimasami dokázali ukrást každou scénu pro sebe. Takový byl jeho septimán Tonda Holous v již zmiňované komedii Škola základ života, především ale septimán Antonín Peterka z dalšího Fričova slavného filmu Cesta do hlubin študákovi duše. Strejka zde doslova exceloval. Kdo by si nevzpomněl na jeho záměnu „věty kosinové“ s „větou Kozinovou“. Coby Peterka se totiž daleko raději než výuce věnoval čtení rodokapsů pod lavicí. Nesmrtelná je scéna, v níž mu profesor Šeda v podání Miloše Nedbala říká: „Ha, šejk Peterka!“ a on odpovídá: „Prosím, kdybyste mi laskavě řekl, jestli se podařilo Ahmedovi uniknouti!“
Scénárista filmu Jan Kaplan později vzpomínal, jak to bylo s rodokapsem Žlutý ďábel, od něhož se Peterka nedokázal odtrhnout. Šlo skutečně o reálný rodokaps, ale s názvem Nečekané dobrodružství, jehož autorkou byla Dorothy MacLeish, píšící pod uměleckým pseudonymem Dorothy Black. Kdyby filmaři chtěli použít tento originál, museli by za to autorce zaplatit nemalé peníze. Filmová společnost Elektafilm, která natáčení financovala, byla zásadně proti. Vymyslel se proto fígl. Grafici vytvořili obrázek arabského bojovníka na velbloudovi s názvem Žlutý ďábel a přelepili jím spodní část titulního listu originálního sešitu. Dokonce přidali i jméno autora, které znělo Pierre Mac Larquey. Vzniklo složením jména francouzského herce Pierra Larqueyho a režisérovy přezdívky Mac.
Šel z role do role
R. A. Strejka netočil ale jen s Fričem. V rozmezí let 1938 až 1939 se uvedl rovnou ve čtrnácti filmových titulech. Připomenout lze především jeho potrhlý student architektury Vašek v Cikánově komedii Příklady táhnou. Postavu Vaška měl původně ztvárnit Ladislav Pešek, nakonec ji ale získal právě Strejka a ve filmu si i zazpíval. Píseň „Právě proto“, kterou si lid přejmenoval na „I kdyby se lidi na mě mračili“, složil Jaroslav Mottl. Strejka ji zpíval společně s Antonínem Novotným. Za Natašu Gollovou v té chvíli zaskočila Inka Zemánková. Na desce však následně vyšla již v podání Oldřicha Kováře. Zazněly tu ale i další písničky.
Strejka se objevil rovněž v úloze novomanžela, zákazníka cestovní kanceláře Světovid, ve slavném Kristianovi nebo jako syn Květínských, Alois, v hudební komedii Děvče z předměstí anebo Všecko přijde najevo. Před kamerou se tehdy setkal se začínající hvězdou Zitou Kabátovou. Ta na spolupráci s ním později vzpomínala: „To jsem zrovna přišla jako mladá holka z kláštera, a tak jsem byla trochu cudná. Setkala jsem se s Toníkem Strejkou poprvé v Malostranské besedě, kde jsme hráli v pohádkách. On byl ale takovej divokej. Měl krásnou postavu a mně, holce z pensionátu, se hrozně líbil. Byl moc milej, jemnej a dobře vychovanej, ale zároveň jako žihadlo. Dělal neustále nějaké enšpígloviny – zlobil, jak mohl, nebyl ovšem hrubián, takže ty lumpárničky se od něj dobře snášely. Před kamerou jsme se setkali ve filmu Děvče z předměstí, kde hrál mého nápadníka a zpívali jsme spolu dueto. On totiž docela pěkně zpíval. Po létech, když jsem dělala vedoucí kina na Vinohradech, často za mnou přicházel, vždy čisťoučkej a elegantně oblečenej a účastnil se tam řady besed, které jsme pořádali při promítání filmů pro pamětníky.“
Náhlý a definitivní konec
Během okupace se Strejka ještě několikrát objevil ve studentských rolích například v roli studenta medicíny Jaroslava ve filmu Směry života z roku 1940 nebo studenta Jaromíra Turečka v komedii Prosím, pane profesore! z téhož roku. Vrchním číšníkem Pavlem byl pro změnu v melodramatu Adam a Eva, tanečníkem Burnusem v Peřejích nebo reportérem v Minulosti Jany Kosinové.
Po válce na Strejku čekala ledová sprcha. Ačkoliv není znám žádný pádný důvod, pro talentovaného umělce se v zestátněné kinematografii role již nenašly. Možná neodpovídal hrdinům, které si nová doba žádala. Možná byl důvod jiný. V prvních letech po válce se ještě uplatnil na několika divadelních scénách, později na něj zbyly již jen estrádní výstupy na zájezdech. Na čas našel uplatnění v rozhlase, ale i tady na něj vycházely jen epizodní úlohy. Přitom měl výtečnou hlasovou průpravu ještě z předválečné tvorby. A moc se neví, že již v roce 1940 jako první namluvil na gramofonové desky Sekorovy Příhody Ferdy Mravence.
Stal se z něj zatrpklý pán
Strejka situaci snášel špatně. Na psychické pohodě mu nepomohl ani fakt, že před okolím skrýval velké tajemství. Až o mnoho let později vyšlo leccos najevo v knize Miroslava Graclíka Hvězdy stříbrného plátna - Osudy herců první republiky. „R. A. Strejka se nikdy neoženil, neměl žádné děti a svou homosexuální orientaci tajil, protože třeba za okupace by jej veřejné přiznání, že je gay, mohlo taky stát život. A ke stáru trochu zatrpkl, hlavně proto, že umělecký svět na něj dokonale zapomněl,“ píše se v knize.
Na to, že se z kdysi veselého a optimistického Strejky stal zahořklý mrzout, vzpomínala i jeho herecká kolegyně Stella Májová: „Když jsme točili Příklady táhnou a študácké filmy byl velmi milý, s velkým smyslem pro humor. Ale pak už jsem se s ním moc neviděla a když jsme se někdy potkali, zdál se mi zatrpklý. Možná proto, že ho ve filmu už neobsazovali…“
Po smrti dlouho nenašel klid
V roce 1986 se Strejka naposledy připomněl filmovým divákům. Přijal tehdy pozvání do pořadu Ondřeje Suchého Kavárnička dříve narozených. „Pan Strejka se nakonec nechal přemluvit a pozvání přijal. Bylo to jeho vůbec poslední vystoupení na veřejnosti. Vzpomínám si, jak ovšem ten třídenní pobyt v Ostravě těžce snášel. Jeho sestra byla tehdy zrovna nemocná a on přemlouval režiséra Aloise Müllera, aby ho propustil co nejdřív zpátky domů, do Prahy. Pan režisér mu to přislíbil a Strejka mu v záchvatu vděčnosti políbil ruku,“ vzpomínal po letech v Pozitivních novinách Ondřej Suchý.
Strejka žil v domácnosti se svou sestrou a byl poměrně samotářský. Po sestřině smrti se přestěhoval do garsonky ke svému dobrému kamarádovi Ladislavu Brančovi, S tímto o dvacet let mladším filmovým a televizním scénografem a architektem se seznámil v sedmdesátých letech. Měli mnoho společných zájmů, především je spojovala láska k filmovému řemeslu. Branč byl Strejkovi oporou až do jeho smrti, která nastala 2. září roku 1990 z důvodu rakoviny prostaty. Na pohřeb téměř nikdo nepřišel a jelikož po Strejkovi nezbyly peníze ani na jeho vlastní hrob, urna byla nakonec předána právě jeho příteli Brančovi. Ten pak dlouho žádal, aby hercovy ostatky byly důstojně uloženy na Vyšehradě mezi těmi umělci, kteří zemřeli opuštěni. Kontaktoval Nadaci Život umělce, zkoušel uspět i na Ministerstvu kultury. Pokaždé byla jeho prosba zamítnuta s tím, že R. A. Strejku údajně nikdo nezná. Až po letech Strejku ve svém kalendáři pro filmové pamětníky zmínil Aleš Cibulka. Na to záhy zareagoval Jiří Hromada, tehdejší prezident Herecké asociace, který dlouho opomíjený návrh prosadil. Dne 25. dubna roku 2012, dvaadvacet let po smrti, našel někdejší septimán Peterka konečně klid. Toho dne byla urna s jeho popelem uložena do hrobu označovaného jako Pomník českým hercům na pražském vyšehradském hřbitově. Na stejném místě odpočívá i jeho dávná herecká kolegyně Zita Kabátová.
Zdroje:
