Článek
Narodil se jako Václav Jan Rasch dne 6. září 1891 v Praze. S oblibou o sobě tvrdil, že pochází ze zchudlého šlechtického rodu hessenských rytířů a jeho pravé jméno zní Wenzel Rasch von Hessen. Jenže genealogové tvrdí, že žádný takový rod neexistoval. Ve skutečnosti to tedy byla jedna z celé dlouhé řady hercových mystifikací. Historku si však patrně vymyslel již jeho otec Anton Rasch, který pracoval dva roky jako správce šlechtického kasina v Celetné ulici v Praze. Prvním skutečným známým předkem rodiny byl ve skutečnosti malíř karet Antonín Rasch.
Byl superarbitrován jako Švejk
Otec Anton Rasch náhle zemřel v roce 1901, když bylo Václavovi pouhých deset let. V tu dobu již žili pouze tři sourozenci z dvanácti dětí, které rodina měla. Dětská úmrtnost byla v té době vysoká a vybrala si svoji daň. Nejstarší ze sourozenců byl violoncellistou německého divadla v Brně a proto se Saša s ovdovělou matkou nakrátko odstěhoval do této moravské metropole. Nepobyli tu ale dlouho, vrátili se do Prahy a žili na Žižkově. V roce 1909 bohužel zemřela i matka. V témže roce se Saša vyučil typografem a až do roku 1914 pracoval v pražských typografických závodech firmy Theodora Venta. Vypukla ale válka a povolávací rozkaz neminul ani mladého Sašu. Ovšem díky svému hereckému talentu a smyslu pro mystifikaci byl o dva roky později superarbitrován, tedy zproštěn vojenské služby. Úspěšně totiž simuloval nervovou poruchu. Působí to sice jako scénka ze Švejka, jenže ji potvrdil i František Smolík, který s ním shodou okolností za války sloužil u stejného útvaru.
Saša Rašilov v roce 1935
Z kabaretů rovnou do Národního
Po svém návratu do Prahy začal Saša Rašilov vystupovat v pražských kabaretech. K vidění byl ve Varieté v Karlíně, Rokoku, kabaretu Bum, na Revoluční scéně a v Červené sedmě. V Rokoku si jej v roce 1920 povšiml proslulý divadelník Karel Hugo Hilar, tehdy ještě umělecký šéf Divadla na Vinohradech. O rok později, již jako nový šéf činohry Národního divadla, nabídl talentovanému kabaretiérovi angažmá. Rašilov přijal a první scéně zůstal věrný až do své smrti. Byl mistrem improvizace a dokázal snadno navázat kontakt s diváky. Klasické divadelní role uměl přizpůsobit svému naturelu, což u něj lidé velmi milovali. Herečka Vlasta Fabiánová na něj později vzpomínala: „Saša Rašilov! Na toho nesmím zapomenout. Nepoznala jsem živelnějšího herce, živelnějšího člověka. Podle mne jeden z největších herců naší generace. Nej, nej, nej…Prostě Rašilov byl Rašilov. Měl tak výraznou tvář, že žádná maska, žádná paruka nemohla změnit jeho vizáž. A přece byl v každé roli úplně jiný. Proměňoval se – ne fyzicky, ale někde uvnitř – jako fakír.“
Životní rolí byl vycpavač zvěře
Na filmovém plátně debutoval Rašilov roku 1913 v němém filmu Život šel kolem, který se však, jak se u filmů z němé éry často stává, nedochoval. Před nástupem zvuku se objevil ještě dvakrát. V grotesce Únos bankéře Fuxe ztvárnil náčelníka policie, v komedii Mořská panna pro změnu statkáře Hrdého. Také tento snímek už dnes nikdo neuvidí. Do éry zvukového filmu vstoupil v roce 1931 titulní rolí ve Fričově filmu Dobrý voják Švejk. Ještě v témže roce ztvárnil samotného Jaroslava Haška v životopisném snímku Poslední bohém. Poté se již v české kinematografii začal objevovat pravidelně. Jeho filmografie ale není příliš obsáhlá. Film totiž v lásce neměl, neboť mu chybělo publikum. Diváci jej přesto mohli spatřit v roli advokáta Macha v komedii Mravnost nade vše, jako magistrátního radu Hupnera v Otci Kondelíkovi a ženichovi Vejvarovi, dále coby otce Mráčka v komedii Andula vyhrála nebo v roli frátera Bartoly v historickém dramatu Rozina Sebranec. V roce 1942 získal svoji životní roli. Zahrál si vycpavače zvěře Barvínka v komedii Příjdu hned, ke které společně s režisérem Otakarem Vávrou napsal námět a scénář.
Saša Rašilov (vpředu) v roli tlustého pradědečka, Národní divadlo 1932
V poválečné kinematografii ztvárnil pekaře a konšela Hrušku v Nezbedném bakaláři, hostinského Tatrmuže v Hostinci u Kamenného stolu či nervózního oficiála Třísku ve filmu Rodinné trampoty oficiála Třísky. Alfréd Radok mu poskytl výraznou roli Žida Mošelese v dramatu Daleká cesta. Naposledy se Saša Rašilov postavil před kameru v roce 1953 ve filmu Kavárna na hlavní třídě.
Nemoc mu nikdo nevěřil
Ještě v době svých začátků v Národním divadle bezplatně vypomáhal ve starožitnictví Emila Bernera v Praze a později se sám stal vášnivým sběratelem starožitností, především hodin, porcelánu a nábytku, který si i sám opravoval. V roce 1931 si pořídil vilu na Zbraslavi, kde tyto artefakty soustředil. O svém koníčku dokázal s velkým zaujetím vypravovat.
Jak již bylo řečeno, byl i jedním z nejproslulejších mystifikátorů. Srovnávali jej dokonce se samotným Jaroslavem Haškem. Vypravoval historky, které byly sotva uvěřitelné, on ale s kamennou tváří trval na jejich pravdivosti. Byl tím natolik proslulý, že mu pak okolí nevěřilo ani to, co byla pravda. Kupříkladu skutečnost, že několik let žil na hausbótu, který nechával kotvit pod Národním divadlem v Podolí. Na lodi nosil námořnickou čepici a na střeše kapitánské budky měl vycpaného kohouta. Na lodi se ocitl poté, co prohrál soudní spor o byt na Starém Městě, který zrekonstruoval a podle původní dohody s majitelem za něj neměl platit zvýšený nájem.
Na lodi prý jednoho dne nachytal zloděje, ale místo toho, aby na něj zavolal policii, pozval jej dál a nabídl mu, aby si vybral, co chce ukrást. Pohostil jej buřtem a nechal ho u sebe i přespat. Ráno mu zanechal lísteček se vzkazem, že musí na natáčení a ať si vezme, co chce. Zloděj mu pak na oplátku zanechal na lodi kládu, která vystačila jako otop na celou zimu.
Protože si Rašilov dělal celý život ze všeho legraci a často také simuloval nejrůznější nemoci, dokonce i infarkt, aby se vyhnul roli, o kterou nestál, nikdo mu nevěřil, když opravdu onemocněl. Jenže on si protentokrát nevymýšlel. Zemřel dne 3. května 1955 v Praze ve věku nedožitých šedesáti čtyř let.
Zdroje:
