Článek
Stanislav Remunda přišel na tento svět 27. července 1927 v Praze. Jeho tatínek byl pekař, kromě chleba a housek ho ale také uhranulo malířství a divadlo. Byl nadšeným ochotníkem a své zájmy přenesl i na syna. Stanislav se pod jeho vlivem rozhodl věnovat herectví a začal studovat na Státní konzervatoři v Brně, po dvou letech přešel do Prahy a pokračoval ve studiu na zdejší škole. Pražskou konzervatoř řádně absolvoval v roce 1948 a následně si ještě dva roky prohluboval své dovednosti na DAMU. Zároveň ale začínal statovat v Národním divadle a hrál na studentské školní scéně DISK. První angažmá získal v Městském divadle Libeň, dnešním Divadle pod Palmovkou, odkud přešel v roce 1952 do Divadla na Vinohradech.
Zářil vedle Janžurové
Již na přelomu čtvrté a páté dekády se začal objevovat na stříbrném plátně. Zprvu se objevoval v bezejmenných rolích mladíků, jež záhy vystřídaly výraznější postavy mladých mužů. Poprvé stanul před kamerou v roce 1947 coby muž v davu demonstrantů v povídkovém dramatu režiséra Martina Friče Čapkovy povídky. Ve druhé polovině padesátých let se dostal k hlavním a výrazným úlohám poručíka Jiřího Zábrany v Jasného dramatu Zářijové noci, kresliče Jirky Kučery v psychologickém dramatu Útěk ze stínu Jiřího Sequense či nadporučíka SNB Maška v Blumenfeldových Křižovatkách. Zpravidla byl obsazován do rolí kladných hrdinů, výjimkou byl jeho kopečkář Pavel Rys v Kachyňově Králi Šumavy. Poté co se vedle hraní začal věnovat i divadelní režii, spolupráci s filmaři výrazně omezil. Čas od času se přesto objevil v nějaké větší roli. Zahrál si kupříkladu učitele v komedii Naše bláznivá rodina a nezapomenutelným se stal jeho výkon v psychologickém dramatu Juraje Herze Petrolejové lampy. Remunda zde ztvárňoval finančního úředníka Gromana, chladného nápadníka hlavní hrdinky v podání Ivy Janžurové.
Štěstí našel napodruhé
V době normalizace na něj již zbývaly jen štěky. Jeho filmová kariéra se uzavřela v roce 1979 snímkem Ivo Nováka Postavení mimo hru. S televizí spolupracoval minimálně a naposledy se objevil v seriálu Zlá krev. Jeho primárním zájmem bylo divadlo. Patřil mezi skvělé charakterní herce a objevil se v celé řadě rolí českého i světového repertoáru. V roce 1965 mu tehdejší divadelní ředitel František Pavlíček svěřil režii rovnou tří her. Stanislav si u hereckých kolegů rychle získal respekt, spolupracovali s ním rádi. V hereckém souboru Divadla na Vinohradech se seznámil i s Ivou Janžurovou. Obdivoval ji dlouho předtím, než se skutečně sblížili. Dokonce se jako nezvaný host objevil na její svatbě. Iva za sebou totiž měla jedno krátké nevydařené manželství. Provdala se za kameramana Jana Eisnera, kterého poznala během natáčení seriálu Píseň pro Rudolfa. III. „Já tenkrát měla pocit, že mám nejlepší roky na to se vdát. Bylo mi šestadvacet, žádná vážná známost na obzoru,“ vzpomínala herečka s tím, že prý tehdy Eisner využil její chvilkové rozjařenosti alkoholem. Za pouhé dva měsíce se konala velkolepá svatba na Konopišti. Jenže vztah nakonec skončil tak rychle, jako začal. Iva totiž začala zjišťovat, že Eisner má i své stinné stránky. Nedokázal jí být věrný, a navíc to byl velký bohém. Po pouhém půlroce se proto oba shodli, že bude nejlepší, když půjdou do sebe. Vše probíhalo v poklidu, rozvod byl pro herečku ale velkým traumatem. Vadilo jí, jak se cizí lidé přehrabují v jejím soukromí. „Ten akt mi přišel příliš nediskrétní,“ řekla po letech.
Také Stanislav Remunda za sebou již jeden manželský debakl měl. Jeho první manželkou byla herečka Blanka Vikusová. Měli spolu syna Davida a dceru Taťánu a díky tomu se také stal dědečkem známého režiséra Filipa Remundy. Ivu se zprvu ostýchal oslovit. O zprostředkování proto poprosil divadelního inspicienta Antonína Samlera, který herečce poté prý do šatny nosil zamilovaná psaníčka. Na počátku sedmdesátých let spolu začali oba herci žít, nikdy se však nevzali. Iva po zkušenosti s prvním rozvodem nechtěla již nikdy podobnou situaci zažít. Zprvu navíc nevěřila, že nový vztah bude trvalý. „Byla jsem na počátku přesvědčená, že je to svazek nakrátko, Standa se mi zdál příliš výbušný a temperamentní. Vypadalo to, že bude i žárlivý, a já se bála, že mi nepovolí žádné svobodné počínání. Postupně jsem přišla na to, že Standa je muž, který mě zajímá pořád, i když se motivy zájmu proměňují. A také už vím, že když se chce žena s mužem rozejít, je lepší si ho vzít. Pokud nemáte žádný úřad, který by řekl, že už nejste svoji, je rozchod daleko těžší,“ připustila po letech vztahu herečka.
Napsal pro manželku hru
Ze vztahu se postupně narodily dvě dcery, Sabina a Theodora. Známí herci byli ve své době unikátem. Život na hromádce nebyl v té době vůbec obvyklý, obzvlášť když byly na světě děti. Řada lidí pro takový model neměla pochopení a odsuzovala jej. Přesto to Ivě a Stanislavovi nakonec vycházelo více než čtyřicet let. Když Iva Janžurová měla v sedmdesátých letech omezené možnosti ve filmu a televizi, Stanislav vymyslel řešení. Napsal pro ni a pro sebe hru Život ve škatulce, s níž pak absolvovali zájezdová představení. Po roce 1989 tato spolupráce přerostla v rodinné agenturní divadlo, v němž byl Remunda autorem, hercem i šéfem v jedné osobě. Na představeních se podílely i obě dcery. Nejúspěšnější byla komedie Vrátíš se ke mně po kolenou, která diváky neomrzela dlouhých dvacet let.
V roce 2008 prodělal Stanislav Remunda mozkovou příhodu. Iva se o něj vzorně starala. Vozila ho na vyšetření do nemocnice, byla mu pořád nablízku. A hlavně ho dokázala neustále zapojovat do rodinného života. Herec a režisér zemřel po dlouhé nemoci 21. května 2012 v Praze v nedožitém věku pětaosmdesáti let.
Zdroje:
