Článek
Herec Stanislav Tříska se narodil dne 29. ledna roku 1933 v Plzni. Herecké umění jej provázelo celým životem. Již jako dítě statoval na scéně plzeňského divadla. V západočeské metropoli se ovšem nejprve vyučil brašnářem. Pár let toto řemeslo i vykonával, stal se dělníkem v chebské továrně na kola Eska, zároveň se ale nadále věnoval i ochotnickému divadlu.
Talent nahradil školy
Netrvalo dlouho a ukázalo se, že má talent od přírody a dokáže se na tomto poli velmi dobře uplatnit i bez hereckých škol. Brašny tak zanechal brašnami a přijal stálé angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde následně sehrál řadu rolí nejen komediálního charakteru. V roce 1967 odešel z Chebu do tehdejšího Divadla pracujících ve Zlíně. Toto město, které za minulého režimu neslo název Gottwaldov, si Tříska doslova zamiloval. Považoval se od té chvíle za moravského patriota. Brzy se zde vypracoval mezi jednoho z nejoblíbenějších a nejobsazovanějších herců. Po roce 1989 se ve Zlíně dokonce stal uměleckým šéfem. Po čase sice neodolal nabídce a přijal angažmá v pražském Činoherním klubu, do Zlína se ale brzy vrátil.
Stanislav Tříska se nejvíce uplatňoval jako komik, čemuž dopomáhal jeho smysl pro humor, menší výrazná zavalitá postava a měkký hlasový projev. Typově se řadil někam mezi oblíbené kulatější typy herců Josefa Hlinomaze či Jana Libíčka. Divadlo pro něj bylo vždy na prvním místě, uplatnil se však i ve filmu a televizi. Před filmovou kamerou se objevoval zprvu jen ojediněle, což bylo dáno i jeho angažmá na oblasti. Debutoval v roce 1964 ve snímku Strakatí andělé, poté následovala celá řada drobných rolí. Zahrál si ve filmech Metráček, Terezu bych kvůli žádné holce neopustil, Indiáni z Větrova, Kopretiny pro zámeckou paní, Třetí skoba pro kocoura či Smrt krásných srnců.
Růžičková si jej sama vybrala
Opravdovou slávu mu přinesl ale až jeho Škopek, jehož ztvárnil v komediálních filmech režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody, Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika.
Není bez zajímavosti, že do role si jej prosadila jeho filmová manželka Helena Růžičková, která ho znala ze seriálu Vlak dětství a naděje. „O celém obsazení jsem měl jasno, chyběl nám jenom Škopek. Když jsem se s Helenkou radil, koho jí vybereme za manžela, vzpomněla si, že něco točila v televizi právě se Stanislavem. Našel jsem si jeho fotku a okamžitě jsem věděl, že on bude pro tuto roli tím pravým,“ vzpomínal na klíčové okamžiky po letech režisér Troška.
Postava milovníka piva a manželkou Máňou ovládaného venkovana Škopka z Hoštic u Volyně zastínila všechny předešlé Třískovy role. V návaznosti na to mu hereckých příležitostí přibylo a on se před kamerou se začal objevovat podstatně častěji než dříve. Po řadu let spolupracoval i s rozhlasem a televizí. Diváci jej mohli spatřit v již zmíněném seriálu Vlak dětství a naděje, zahrál si ale třeba i v dílech jako Slovácko sa nesúdí, Bez ženské a bez tabáku, Velké sedlo nebo Největší z Pierotů. K jeho posledním rolím patřila postava Hrstky v první řadě seriálu Zdivočelá země, jejíhož uvedení se však bohužel již nedožil.
Byl výborný sportovec
Co se týká Třískova osobního života, jeho manželkou se stala rekvizitářka Zdena, rozená Hrdá, s níž se seznámil ve Zlíně a měl s ní dvě děti, syna Pavla a dceru Hanu. Jeho milovaná žena však onemocněla vážnou nemocí a předčasně zemřela. Od té doby už zůstal sám a o to více se upnul na divadlo.
Měl ale i řadu zálib, ať již to bylo vaření nebo sport. „Standa byl například výborný kuchař, moc rád připravoval netuctové věci, třeba čína, to bylo jeho. Jeho dcera Hanka byla mojí manželkou, a tak jsem k němu měl opravdu blízko, nejen v kuchyni. Málo se to ví, ale Standa vynikal jako sportovec. Zdaleka nejenom v hledištích zlínských stadionů na fotbale nebo na hokeji. V mládí byl výborný parašutista, z úplně jiného soudku byla jeho dovednost stolnětenisová, dokonale vládl třeba nohejbalovým finesám,“ vzpomínal jeho někdejší zeť Leoš Huf. Tříska stával coby kapitán také u fotbalových zápasů svého divadelního týmu se zlínskými novináři. „Tohle je jiné divadlo, paráda, sranda, pohyb, góly a smích,“ pochvaloval si prý tehdy. Okolí na něj vzpomíná ale i jako na úžasného kreslíře. „Podíval se třeba na figurku Mickey Mouse a během minuty vám ji dokonale ztvárnil na papír. To bylo úžasné, sloužila mu i fotografická paměť. Za hodinu přečetl knihu a klidně vám za chvíli ocitoval, co je na patnácté straně nahoře,“ popisoval další z jeho obdivuhodných dovedností Huf.
Stanislav Tříska opustil tento svět nečekaně a náhle přímo v divadelní šatně. Dne 23. října 1996 se šel po představení jako obvykle osprchovat a pak jako vždy usedl před zrcadlem ve své šatně. Ten den měl domluvenou návštěvu u syna, tam již bohužel nedorazil. Druhý den ráno jeho tělo našla bez známek života uklízečka. Zabil jej infarkt. Měl smůlu, že v onen večer byl již v divadle sám. Nikdo mu tak nemohl pomoci. Nezapomenutelnému herci bylo pouhých třiašedesát let. Třískova smrt udělala definitní tečku za zvažovaným čtvrtým pokračováním Troškových komedií, které se mělo jmenovat Slunce, seno, ufoni.
Zdroje:
