Článek
Rodným městem Stana Dančiaka se stala Bratislava. Na svět tu přišel dne 26. října 1942. „Narodil jsem se za války. A tehdy se velmi šetřilo. Tak mi i rodiče jméno Stanislav zkrátili na Stano.“ dával později k dobru.
Na počátku byla recitační soutěž
S rozhlasem a televizí měl zkušenosti odmalička. Již ve školce ho vybrali do recitační soutěže a maminka jej poté přinutila absolvovat zkoušky do Dětské rozhlasové dramatické skupiny, v níž se mimo jiné sešel a skamarádil s Júliem Satinským. Navzdory těmto zkušenostem se málem stal zubařem. Když si vybíral střední školu, kvůli rodičům se přihlásil na obor zubní laborant. Na zdravotní školu, kterou studovala převážně děvčata, se mu moc nechtělo, nakonec si ale řekl, že bude alespoň ovládat řemeslo a potom může pokračovat na medicíně. Osud s ním měl ale jiné plány. Ve třetím ročníku natáčel film a Emílie Vášáryová jej přesvědčila, aby zkusil přijímačky na VŠMU.
Na škole se mimo jiné sešel i s Mariánem Labudou, s nímž se stali hereckými dvojčaty, autorskou dvojici ale nevytvořili. Oba skončili s červeným diplomem a společně nastoupili do Činohry Slovenského národního divadla, kde Dančiak působil přibližně jednu sezónu. Hned na to nastoupil základní vojenskou službu a aktivně se zapojil do Vojenského uměleckého souboru. Po vojně se vrátil do Národního, záhy ale společně s Labudou a dalšími herci podali výpověď a odešli do nově založeného Divadla na Korze. „Korzo z nás udělalo herce,“ řekl později v knize rozhovorů s Jánem Štrasserem Dančiak. Slavné éra Korza ale netrvala dlouho, normalizátoři jej v roce 1971 pod průhlednou záminkou zavřeli a herce převedli na Novou scénu.
Jako němý ve zpěvohře strhl veškerou pozornost na sebe
Dančiak navzdory faktu, že neuměl zpívat, skončil ve zpěvohře. „Ve zpěvohře Loď komediantů jsem hrál němou postavu. Jelikož jsem neměl text, tak jsem hrál tělem. Používal jsem gesta, mimiku. Zkrátka, dělal jsem opičky. Divákům se to líbilo, tleskali jako diví, měl jsem tak velké potlesky, že zpěváci se začali cítit dotčení,“ řekl Štrasserovi. Na Nové scéně působil dvacet let a odehrál tu nakonec celou řadu rolí, žádná ale podle něj nebyla výjimečná. Zajímavé role na něj čekali až po revoluci, když se vrátil do Slovenského národního divadla. „Dostal jsem mnoho pěkných postav a zahrál jsem si do sytosti,“ řekl v jednom z rozhovorů. Do Národního s ním tehdy přešel i jeho věčný souputník a kamarád Marián Labuda. Oba tu pak setrvali až do své smrti.
Na stříbrném plátně Dančiak debutoval sotva osmnáctiletý. Stalo se tak v dramatu Na pochodě sa vždy nespievá. Právě tehdy se před kamerou setkal s Emíliou Vášáryovou, jejíž rada tak ovlivnila jeho život. Film mu ale nikdy mnoho příležitostí neposkytl. Objevil se kupříkladu ještě v Náměstí svaté Alžběty nebo v Nočních jezdcích. Daleko více příležitosti mu dávala televize.
Populárnější než vepřové
S televizí Dančiak spolupracoval prakticky od jejího vzniku a pamatoval ještě časy, kdy se inscenace nevysílaly ze záznamu, ale živě. Rád dával k dobru hru Vzpomínka z partyzánského prostředí. Po jejím skončení následovala diskuse se skutečným partyzánem, podle jehož příběhu inscenace vznikla. Během bojů byl postřelen, ve scénáři však nebylo napsáno kam. „Chtěl jsem besedu oživit, a tak jsem se toho staříka s vyznamenáními zeptal: Prosím vás, kde vás to vlastně ranilo? A on najednou z ničeho nic do celé republiky řekl - syn můj, vejce mi odstřelilo. Tehdy jsem byl populárnější než vepřové maso, kterého bylo v té době nedostatek,“ řekl Dančiak novinářům v roce 1994.
Televizních inscenací, v nichž se objevil, byl nespočet. Čeští diváci si jej tak nejvíce pamatují díky bratislavským pondělkům, hrál ale i v populárních Bakalářích a v celé řadě seriálů. Patřil k nim i výpravný historický příběh Lekár umierajúceho času. Dnes již legendární seriál Slovenské televize natočil v první polovině osmdesátých let na Barrandově režisér Miloslav Luther podle námětu Vladimíra Körnera. Pětidílná sága je životopisem významného učence, anatoma a politika slovenského původu, Johannese Jessenia, známého též jako Ján z Jesenu či Ján Jesenský, jenž mimo jiné působil i na půdě pražské Univerzity Karlovy, provedl první pitvu a zapletl se do stavovského povstání. Seriál zachycuje Jesseniovu životní pouť od jeho studií a prvních úspěchů až po smutný konec na pražském popravišti. Hlavní úlohu ztvárnil Petr Čepek, Stano Dančiak propůjčil svoji tvář Kryštofovi Harantovi z Polžic a Bezdružic. V roce 1990 režisér Luther z natočeného materiálu vytvořil zkrácenou verzi pro kina, která získala český dabing a vešla do historie pod názvem Svědek umírajícího času. Sestřih bohužel ději neprospěl a film ani zdaleka nedosáhl kvalit svého seriálového předchůdce. Vzhledem k češtině mladší generace dnes zná ale především tuto verzi.
Stal se hlasem Derricka
Další velkou doménou Stana Dančiaka byl dabing. S hlasem uměl díky rozhlasu pracovat od dětství. „Nedávno jsem měl dabovat plot. Víte, jaký hlas má plot? Amen, dalo mi to zabrat. Představil jsem si, jak se chvěje ve větru, jak mu klepou pomyslné zuby, ,našteloval' jsem si hlasivky a podařilo se to,“ zavzpomínal koncem osmdesátých let. Jeho hlasem ve slovenštině mluvil mimo jiné populární inspektor Derrick. Představitel Derricka, německý herec Horst Tappert, dokonce v roce 1987 při své návštěvě Prahy Dančiakovi řekl, že jeho dabing je nejlepší ze všech, které měl možnost slyšet. Sám Dančiak tvrdil, že u dabingu je nejdůležitější, aby divák hned od začátku uvěřil, že postava mluví odjakživa slovensky.
Velkou Dančiakovou vášní byl sport. „Sport zvyšuje pohybovou kulturu. Chodil jsem původně na zdravotnickou školu a když jsme měli školní hry, hrál jsem fotbal, basketbal i volejbal,“ řekl v jednom z pozdějších rozhovorů. Ženatý byl Stano Dančiak jen jednou. Jeho ženou byla někdejší letuška Darina. Společně vychovali tři děti, syny Martina a Stanka a dceru Zuzanu. Právě manželka se pro Stana Dančiaka stala největší oporou v době, kdy přišel o zrak. Roky jej trápila cukrovka, která mu světla tohoto světa postupně ukrajovala. V roce 2006 podstoupil na oční klinice v Bánské Bystrici operaci, která ho na poslední chvíli zachránila od oslepnutí. Bohužel nikoliv navždy. Do roku 2009 absolvoval Dančiak takovýchto operací sedm. Nakonec úplně oslepl. V roce 2014 překonal i cévní příhodu. Navzdory zdravotním potížím hrál divadlo dokud mohl. Manželka mu načítala texty na záznam a on se je takto učil. Také s dabingem pokračoval i slepý. Režisér mu situaci před nahráváním popsal. V roce 2016 se jeho stav rapidně zhoršil, v jeho domě musela zasahovat záchranka a následovala hospitalizace v nemocnici. K dalšímu zhoršení jeho stavu došlo v létě roku 2018, několik dní na to, a sice 4. srpna, herec vydechl naposledy v jedné z bratislavských nemocnic.
Zdroje:
