Článek
Světlo světa spatřil 10. května 1934 ve vsi jménem Dolné Plachtince. Bylo to místo požehnané, které slovenské kultuře dalo rovnou několik herců. V Plachtinské dolině vedle sebe leží rovnou tři obce stejného jména – Dolné, Stredné a Horné Plachtince, všechny se pyšní slavnými rodáky. V Horných se narodil Milan Kňažko, v Stredných Július Pántik a v Dolných kromě Kvietika také Ctibor Filčík.
Hercem být nechtěl
Kvietik později dával k dobru historku, kterak se u něj herecký talent projevil již v útlém dětství, když přerušil ochotnické divadelní představení svých rodičů. „V divadelní hře Hrob lásky moje máma a táta hráli mileneckou dvojici. Táta ve hře umírá a máma nad jeho hrobem kvílí. Já jako čtyřletý jsem seděl v hledišti na klíně své babičky a při pohledu na tuto scénu jsem propukl v srdcervoucí nářek až do chvíle, dokud se mi otec zpoza kulis neukázal. Určitě to nebyl náznak hereckých daností, ale upřímný projev dětské duše,“ vzpomínal Kvietik. Navzdory rodinnému zázemí o herectví zprvu vůbec neuvažoval, studoval gymnázium v Lučenci a chtěl se stát lékařem. Pak ale přišla nabídka od krajana Pántika, aby se přihlásil na Vysokou školu muzických umění v Bratislavě. Kvietik ji přijal, dostudoval ovšem prý jenom díky lásce ke spolužačce Evě, s níž se později oženil. Po škole zamířil do Martina. Zdejší Armádní divadlo sahalo svými kořeny hluboko do minulosti, do doby, kdy zde působil Slovenský spevokol, který v těžkých dobách národnostního a sociálního útlaku nahrazoval Slovákům národní divadlo. To sice později vzniklo v Bratislavě, martinská scéna se ale i tak řadila mezi ty nejlepší na Slovensku. V roce 1959 odtud již Kvietik přešel rovnou do Slovenského národního divadla. Jeho doménou se staly robustní, psychologicko-realistické postavy.
První velkou filmovou roli získal ve válečném snímku Boxer a smrť režiséra Petera Solana. Příběh je situován do koncentračního tábora, jehož velitel je amatérským boxerem. Kondici si udržuje v dobře zařízené posilovně, zatímco podvyživené vězně nechá tvrdě dřít. Jakýkoliv pokus o útěk trestá smrtí. Jednoho dne je dopaden uprchlý slovenský vězeň Jan Komínek, ukáže se, že i on býval amatérským boxerem. Jelikož velitel potřebuje k tréninku sparingpartnera, Komínka ušetří a nechá jej vykrmit, aby byl schopen zápasu. Slovák ale dobře ví, že v ringu bojuje o život – a to nejen svůj. Kvietik musel kvůli roli boxera výrazně přibrat. Zatímco ve filmu jej vykrmovali tři dny, v reálu to trvalo daleko déle. Ze sedmdesáti tří kil se ale propracoval na devadesát sedm.
Postavu ztvárnil tak realisticky, že dokonce dostal nabídku filmovat v zahraničí. „S filmem Boxer a smrť jsem byl na filmovém festivalu v Corku. Po promítání mě oslovil jistý filmový producent a nabídl mi spolupráci na jeho novém filmovém projektu. Nezajímala ho má upozornění, že nejsem herec na volné noze, že mám fixní angažmá v divadle a podobně, chtěl jen vědět za kolik. Plaše a spíš položertem jsem poznamenal, že rád bych vlastnil auto Hillman Minx. Trochu divně se zatvářil a pokračoval: ‚To si koupíte za diety, ale kolik chcete za film?‘ Později jsem se dozvěděl, že tento pán navštívil i Filmexport v Praze a také to, s jakou informací odešel - že v takovém filmu ‚náš‘ herec nemůže hrát. A bylo po parádě,“ vzpomínal Kvietik na zmařenou příležitost.
Jedna nezapomenutelná role za druhou
V domácí kinematografii se ale rychle propracoval k předním hercům. Vždy uměl skvěle ztvárnit postavy dané doby, bez ohledu na jejich kladný nebo záporný charakter, a režiséři si toho velmi cenili. Filmových i televizních rolí stvořil bezpočet. K těm nejvýznamnějším patřil majitel pouťové střelnice Viktor v Romanci pro křídlovku, správce vysokohorské chaty Pirin v Medené veži, talentovaný umělec Krištof Vlach v dramatu Skrytý prameň či vinař Urban Habdža v televizní trilogii Červené víno. Na poli seriálové tvorby se stal nezapomenutelným jeho liptovský zedník Samo Pichanda z Ticícročné včely. Čtyřdílný seriál byl později uveden i v sestříhané podobě celovečerního filmu.
Čeští diváci si Štefana Kvietika jistě pamatují i z Tatranského pastorále, jedné z epizod normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana. Zahrál si tu kuchaře na horské chatě. Není bez zajímavosti, že zprvu se o něm uvažovalo jako o možném kandidátovi na hlavní roli. Seriál měl původně režírovat Jaroslav Šikl, po jeho smrti režii převzal Jiří Sequens, který o Kvietika v titulní úloze nestál. Sám herec se později nechal slyšet, že na Zemana si netroufal. Tak rozsáhlá práce by mu totiž zasahovala do jiných projektů a navíc by se v krátké době nestačil naučit perfektně česky a předabovaný být nechtěl.
Hlasitý zastánce samostatnosti
V roce 1984 začal Kvietik své zkušenosti předávat mladým adeptům herectví, které učil na škole, kterou sám absolvoval, tedy bratislavské VŠMU. Po roce 1989 vstoupil do politiky a jednoznačně se přihlásil k myšlence samostatnosti Slovenské republiky. V roce 1990 byl zvolen poslancem jako nezávislý za Slovenskou národní stranu. V poslaneckém křesle vydržel až do října 1994. V roce 1990 jej SNS dokonce navrhla na funkci československého prezidenta, Kvietik ale kandidaturu nepřijal. Jednu dobu však působil jako podpředseda Výboru SNR pro vzdělání, vědu, kulturu a sport. Později vyjádřil lítost nad tím, jak se SNS zprofanovala.
Ze Slovenského národního divadla odešel již v šedesáti letech. Vadily mu prý tamní intriky. Nadále natáčel. Objevil se například v seriálu Horská služba. V roce 2005 jej ale dostihla minulost, když se jeho jméno objevilo ve svazcích StB, které byly v roce 2005 zveřejněny na internetu. Dokonce měl využívat konspirační byt. Herec se v reakci na to stáhl do ústraní. V poklidu stihl napsat autobiografii Život bez opony. O návratu před kameru neuvažoval, doba se podle něj změnila a již to nebyl svět pro něj. Ke konci života pro slovenský web Plus jeden deň uvedl: „Že bych se někde realizoval jako herec, tak to ne. Mnohým věcem už nerozumím, mám jiný biorytmus na to, abych šel do nějakého seriálu a za pár hodin natočil tři čtyři díly. To bych nestíhal a ani nezvládal. A ani bych si nedokázal zapamatovat tolik textů.“ Bedlivě ovšem sledoval divadelní i seriálovou tvorbu svého vnuka Matúše, který se rozhodl vydat v jeho šlépějích.
Nezapomenutelný Štefan Kvietik zemřel 21. března 2025 v požehnaném věku devadesáti let. „Odešel představitel nezdolných, silných chlapů,“ napsal tehdy list Pravda na svém webu a označil Kvietika za jednoho z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších herců v historii slovenské kinematografie a divadla.
Zdroje:
