Článek
Vražda Margity Vörösmartyové je dnes téměř zapomenutým případem. Ve dvacátých letech minulého století ale silně otřásla společností. Na lavici obžalovaných tehdy usedl i nadějný mladý novinář Jan Klepetář. Soudní proces byl později označen za jeden z největších, ne-li vůbec největší, který předmnichovská republika zažila. Přestože padl rozsudek, policii a justici se nepodařilo okolnosti zločinu objasnit a uzavřít natolik, aby ještě dlouho nevyvolával řadu otázek. Svým způsobem zůstaly nezodpovězené dodnes.
Autor laciných témat
Hlavní postavou příběhu se stal dnes již zapomenutý Jan Klepetář. V době procesu šlo o známou osobnost. Klepetář se narodil v Praze dne 16. listopadu 1902 a na Univerzitě Karlově studoval medicínu. Stýkal se s předními literáty, přispíval do významných časopisů, psal básně, divadelní hry, stal se dramaturgem divadla Komedie. Pod pseudonymem byl podepsán pod skandální knihou „Prostitutky, jak žijí, milují a umírají“. Byl literárně velmi nadaný, kritika ho ale obviňovala z volby laciných témat, která mají být pouze prostředkem k oslavě jeho vlastní osoby. Přerostlo to až tak daleko, že se tento typ tvorby začal označovat jako literatura „klepetářovského typu“.
V roce 1927 dokončil Klepetář studia medicíny. Do jeho zatčení zbývalo pár měsíců. Osud mu změnila událost, do které se zapletl. Miloval noční život a při svých tazích po pražských barech a kabaretech se v červnu roku 1926 seznámil se dvěma slovenskými novináři, Jánem Michalkem a Mikulášem Sikorským.
Sňatkový podvodník a násilník
Michalko se narodil roku 1892 ve Važci, vystudoval maďarskou evangelickou fakultu v Bratislavě, ale věnoval se novinařině. Stal se nejprve redaktorem na Slovensku, posléze se přestěhoval do Prahy. Stejně jako Klepetář měl zalíbení v bohémském životě. Výplata mu na to nestačila. Vypomáhal si proto podvody a peníze lákal z bohatých žen. Do roku 1926 se stačil dvakrát oženit. První manželkou byla jistá Růženka. Její rodina na Michalka podala trestní oznámení poté, co jí údajně podal léky na vyvolání potratu. K němu nedošlo, místo toho se mladá žena otrávila a zemřela. Druhá manželka Zdenka se s ním v roce 1926 rozváděla, cítila se oklamaná. Michalko jí namluvil, že je profesor a šéfredaktor. Během častých hádek ji surově bil a vyhrožoval jí smrtí.
Bohatá švagrová z Ameriky
Michalkův kumpán Mikuláš Sikorský, narozený roku 1897 v Košicích, studoval práva v Budapešti, ale školu nedokončil. Pracoval jako úředník a redaktor. Ani jemu peníze na zhýralý život nestačily. Poté, co se rozvedl s Jolanou Vörösmartyovou z Košic, odstěhoval se do Prahy. Střídal tu zaměstnání, pohyboval se v uměleckém a hereckém prostředí a údajně si přivydělával jako gigolo. V Praze se seznámil s Michalkem. Stali se z nich blízcí přátelé. Na začátku roku 1926 se oběma mladíkům naskytla příležitost, jak svoji nevalnou finanční situaci vyřešit. V březnu toho roku se Sikorskému ozvala bývalá manželka Jolana. Oznámila mu, že se z USA po letech vrací její sestra Margita. V New Yorku sloužila u bankéře Wertheima a prý si přišla na pěkné jmění, zhruba půl milionu tehdejších korun. Obě ženy si chtěly udělat výlet do Prahy. Jolana proto Mikuláše poprosila, aby jim dělal společnost. Tehdy se v hlavách dvojice přátel zrodil ďábelský plán. Margita byla nehezká téměř čtyřicetiletá žena, svobodná a velmi naivní. Toužila se vdát. Dvojice se rozhodla toho využít. Mikuláš své bývalé švagrové během pobytu v Praze jen tak mimochodem představil svého kamaráda Michalka. Ten se stárnoucí ženě začal dvořit a okamžitě ji okouzlil. Záhy začal hovořit o sňatku. V dubnu roku 1926 došlo na zásnuby. Margita byla zaslepená. Bez výhrad Michalkovi poskytla padesát tisíc korun na pořízení společného domku. Poté odjela na Slovensko. Její milý o ni ale náhle ztratil zájem. Dožadovala se proto slíbené svatby a ptala se na osud svěřených peněz. Když Michalko nereagoval, začala mít pochybnosti a podala na policejním ředitelství v Košicích trestní oznámení.
Dopis psaný cizím písmem
Po dvou týdnech se ale dostavil její advokát a oznámení stáhl. Ona sama v červenci 1926 zmizela. V dubnu následujícího roku se její příbuzní obrátili na policii s důvodným podezřením, že se stala obětí trestného činu. Obdrželi pohlednici z Francie, která měla vzbudit dojem, že je Margita s Jánem v Paříži a chystají se odcestovat do Ameriky. Písmo nebylo její. Vyšetřovatelé začali pátrat po okolnostech ženina zmiznutí. Brzy je stopy přivedly k trojici mužů. Zatkli Jána Michalka, Mikuláše Sikorského a Jana Klepetáře. Postupně se začal odkrývat neuvěřitelný zločin, který šokoval československou veřejnost.
Vražda na březích Váhu
Margita se na naléhání Michalka vrátila do Prahy a pod opětovným příslibem sňatku nechala trestní oznámení stáhnout. Datum svatby bylo stanoveno na 30. červen 1926. Byl to opět podvod. Michalko, který se krátce předtím seznámil s Janem Klepetářem, poprosil nového známého o pomoc. Klepetář namluvil funkcionáři literárního spolku Máj, že reprezentativními spolkovými prostorami provede delegaci maďarských spisovatelů. Začínal právě všesokolský slet a podobná návštěva nebyla nic divného. Sem přivedli Margitu, Klepetář sehrál roli matrikáře a dvojici oddal. Žena ale brzy podvod prokoukla a opět hrozila udáním. Michalko se rozhodl k radikálnímu řešení. Pozval ji do rodného Važce, že ji představí rodičům a tady budou mít církevní svatbu.
Nádraží ve Štrbě
Dne 15. července 1926 odcestovali údajně všichni čtyři, tedy Michalko, Klepetář, Sikorský a Vörösmartyoá z pražského Wilsonova nádraží. Ve stanici Štrba z rychlíku vystoupili a vydali se na výlet na Štrbské pleso. Tady se občerstvili a pokračovali pěšky do Važce. Když přišli k Bílému Váhu, zastavili se a odpočívali. Žena byla unavená, dali jí napít vody a Klepetář jí měl podat tabletu aspirinu. Vzhledem k tomu, že si jejich výpovědi značně protiřečily, nelze s určitostí říct, jak to přesně bylo, ani co následovalo. Margitě se patrně udělalo špatně. Michalko potom poslal Sikorského s Klepetářem pohlídat cestu a ženu uškrtil. Po vraždě mrtvolu zahrabali pod hromadu kamení a větví u břehů Váhu. Vrátili se společně do Prahy a odtud se vydali utrácet Margitiny peníze do Paříže. Na jaře roku 1927 se na místo činu vrátili z obavy, že voda ostatky vyplaví. Tehdy došlo ke scéně jako z hororu. Michalko přistoupil k rozkládajícímu se tělu, chytil ho za nohy a ty odtrhl od trupu. Následně všichni tři části těla rozdupali, některé kosti rozdrtili a naházeli vše do řeky.
Soudní proces a rozsudek
Soudní proces probíhal za obrovského zájmu veřejnosti. Obžalovaní si neustále protiřečili, navzájem se obviňovali a měnili výpovědi. Zatímco Michalko se Sikorským se sesypali, k vraždě se přiznali, Jan Klepetář zapíral až do konce, tvrdil, že na Slovensku vůbec nebyl. Našel se však svědek, který ho v inkriminovaném čase prý spatřil ve vlaku. Jeho účast ale skutečně nebyla jasná. Verdikt soudu se nakonec přiklonil na stranu přitěžujících okolností a poslal ho v roce 1928 na patnáct let za mříže. Z vězení vyšel již v roce 1937, přijal jméno Jan Kersten, emigroval do Švédska a později do USA. V sedmdesátých letech se do Československa vrátil, snažil se obnovit proces a očistit své jméno, zemřel ale dřív, než k tomu došlo, dne 10. srpna 1978.
Mikuláš Sikorský dostal rovněž trest patnácti let. Ján Michalko byl odsouzen na dvacet let. V roce 1944 se mu údajně podařilo utéct z Leopoldova během náletu a jeho další osudy nejsou známé.
V roce 1988 se případ dočkal zdařilého televizního zpracování podle scénáře Václava Šaška. V dvojdílné inscenaci „Proces s vrahy Martynové“ se role Jana Klepetáře zhostil Ondřej Pavelka, Jána Michalka si zahrál Karel Heřmánek, Mikuláše Sikorského Vladislav Beneš, úlohy nešťastné oběti se ujala Iva Hüttnerová. Film přesně vystihl Klepetářovu nejasnou roli a ponechal otevřenou otázku, jak to tehdy vlastně bylo. Vinen? Nevinen? Kdo ví?
