Článek
Zbožný skutek Theodorika Mečíře
Na samém počátku byl v těchto místech postaven malý kostelík sv. Michala. Založil jej Theodorik, řečený Mečíř, před rokem 1330. Kostelík byl mrně a tak neměl ani vlastního kněze a byl poddán kostelu sv. Petra a Pavla na náměstí. Mečíř nebyl žádný troškař, chrámku odkázal šest jiter polí, ovšem s podmínkou, že horažďovický plebán společně s maltézskými bratry od sv. Petra a Pavla tu budou dvakrát týdně sloužit mši. Štědří ke kostelíku byli i další Mečířové. V roce 1377 Konrád Mečíř určil kostelu věčnou činži na svém mlýně zvaném Hubrovském. Roku 1448 Alžběta Tudycová, Theodorikova pravnučka, přidala nějaké to pole, stejně tak jako Theodor Mečíř v roce 1459.
Půta zakládá klášter a sám v něm nachází hrob
Mečířové ale jednoho dne vymřeli a se zbožnými dary byl utrum. Kostelík pozvolna pustnul. Na svého největšího mecenáše ale teprve čekal. Našel ho až v době, kdy se česká krajina pomalu loučila s gotikou, na samém sklonku 15. století, v osobě proslulého Půty Švihovského z Ryzmberka, nejvyššího sudího Českého království. Půta na místě starého kostelíka postavil klášter a nový kostel a uvedl tam františkány. Sám byl v klášterním kostele v roce 1504 pohřben. Náhrobek z období pozdní gotiky je jedním z nejkrásnějších a nejcennějších u nás. Původně byl součástí tumby umístěné před hlavním oltářem. Je provedený z červeného mramoru, jen na korouhvi je inkrustace bílým mramorem. Použití červeného mramoru je znamením společenské prestiže objednavatele. Půta je zobrazen jako mladý rytíř v překrásné zbroji, s dlouhým mečem, turnajovou přilbou, korouhví a štítem. Na hlavě má bohatě zdobenou čelenku, která obepíná husté kadeřavé vlasy. Tvář šlechtice je mladá a bezvousá, podobá se tváři velmože z Epitafu Půty švihovského, který se dnes nachází ve sbírkách Národního muzea v Praze.
Stojí nebo leží?
Náhrobek je trochu záhadný. Postava totiž zároveň stojí i leží. Některé prvky, které jsou tam spolu s Půtou zobrazeny, si odporují. Například jeho hlava se nachází na polštářku, ale zároveň v ruce drží korouhev s erbem a vlajkou, a navíc stojí na lvovi. Záměr dávného kamenosochaře tak není jasný. Nad překrásným náhrobkem dodnes pějí historikové umění ódy. Hůře na tom prý byly zdejší řeholnice, které do kláštera přišly o několik století později. Tyto zbožné panny údajně velmi pobuřoval suspenzor, který zakrýval intimní partie kamenného rytíře. Vyrušovalo je to při mši. Přikázaly proto horažďovickému kameníkovi, náhrobek upravil a intimní partii odstranil.
Jedna z kopií náhrobku Půty švihovského
Ale ani samotný Půta nedopadl po smrti nejlépe. Za života to byl pán pověstný svou krutostí k poddaným, a tak se z něj po smrti stalo strašidlo. Straší, kde se dá, především na svých pevných hradech Rabí a Švihově. Také s oblibou chodí po silnici z Horažďovic do Sušice. Je v podstatě nevysvoboditelný. Kdo by mu totiž chtěl pomoci, musel by roznosit všechno kamení z obou hradů, na místo odkud je Půtovi zedníci při stavbě sebrali. Půta má zkrátka smůlu. Strašidlem bude patrně navěky. Ale vraťme se k samotné stavbě. Na časy, kdy ještě Půta nebyl strašidlem, dodnes upomínají zachované sklípkové klenby v klášteře. Kostel byl později částečně zbarokizován.
Jak šel čas
Františkáni, které ke klášteru uvedl Půta, se ale z nového kláštera dlouho netěšili. Vypuzeni byli již v roce 1590. Vyštval je Václav Švihovský, který klášter předal českým bratřím. Ti si tu zřídili i vlastní hřbitov. Pak se ale kolo Štěstěny opět otočilo, po porážce českých stavů na Bílé hoře obnovil císař Ferdinand II. zdejší klášter a uvedl tam tentokráte minority. Nový kvardián, Severius Dudecius, se vzápětí pořádně pomstil. Nechal vykopat hroby nekatolíků a jejich ostatky po smrti upálit. Vylámal také hrobku Švihovských a jejich kosti zlomyslně pohřbil v neposvěcené půdě. Minoritům se tu ale dařilo. Pány nad Horažďovicemi se stali Šternberkové a ti řádu velmi přáli. Klášter i kostel se v jejich době dočkal barokní přestavby a přístavby. Řád se ale neradoval dlouho, vrtkavá Štěstěna se od něj opět odklonila. Stalo se tak samozřejmě v době, kdy na trůn dosedl známý klášterobijce Josef II. Komunita byla na jeho příkaz silně zredukována, nějakou dobu po jeho smrti, a sice v roce 1814, byl klášter zrušen pro nedostatečný počet bratří. Jmění řádu bylo předáno děkanskému kostelu a prázdné budovy byly různě využity měšťany. Určitou dobu tu pracovala koželužna, která byla patrně první manufakturou v Horažďovicích. Tedy docela maličkatá manifakturečka se sedmi zaměstnanci.
Sestry a jejich mateřinec
Kolo Štěstěny se ale opět otočilo a v roce 1853 si bývalý klášter zakoupila tehdy nová a módní kongregace chudých školských sester Notre Dame, právě těch, které se cítily tak pohoršené kamenným středověkým rytířem. Řeholnice tu měly dokonce svůj mateřinec, tedy nikoliv školku, jak by se z názvu možná někomu mohlo zdát, ale místo, kde vychovávaly nové členky řádu, tedy vlastně takovou školku pro jeptišky. Klášter se za dobu jejich působení dočkal řady přístaveb a úprav. Nejradikálnější z nich proběhla v roce 1935. Kostel měl až do této doby pouhou zvonici, tomu ale sestry udělaly rázný konec. Ve zmíněném roce 1935 kostel opatřily pořádnou věží, a rovnou pěkně moderní. V průčelí Půtova gotického kostela tak dnes spatříte věž, která vás ani na minutu nenechá na pochybách, že patří časům první republiky. Působení školských sester v Horažďovicích v roce 1952 zatli tipec následovníci Josefa II. – komunisté. Po roce 1989 byl zdejší areál řádu opět vrácen a dnes zde naleznete především učiliště.
Zdroje:
Karel Němec, Dějiny města Horažďovic, 1936.
