Článek
Veronika Renčová přišla na svět v hlavním městě dne 31. května roku 1961. Narodila se do rodiny plné umělců. Její tatínek Ivan Renč byl režisérem loutkového filmu, maminka Jarmila byla členkou operetního souboru v Hudebním divadle Karlín. Dědeček byl katolický básník, dramatik a bohužel i politický vězeň Václav Renč. Právě on měl na svoji vnučku velký vliv a měli spolu výjimečný vztah. Když byly Veronice čtyři roky, přibyl do rodiny bratr Filip, pozdější režisér.
Režiséři si ji našli
Veronika byla velmi nápadná – krásná, modrooká, pihovatá a zrzavá. Navíc překrásně zpívala. Přímo se nabízelo, aby si zahrála v nějaké pohádce. Filmaři ji skutečně nepřehlédli. V roce 1967 přišel za jejím otcem kolega, jenž mu řekl o tom, že v televizi bude konkurz na novou televizní pohádku Kolotoč a jeho dcera by se měla určitě zúčastnit. Ivanu Renčovi se tento nápad příliš nezamlouval, maminka Veroniku ale podpořila. Pihovatá zrzka se líbila a u konkurzu uspěla. V šesti letech si tak zahrála ve svém prvním filmu. Nezůstala bez povšimnutí, a tak na ni čekaly další zajímavé nabídky. Následovaly dva další televizní filmy a film Jiřího Suchého Nevěsta. Pak již přišla Veroničina nejslavnější úloha dívenky Klaudie v seriálu Pan Tau.
Natáčení trvalo s přestávkami dlouhé tři roky. Veronika se ocitla po boku takové hvězdy, jako byl Jan Werich. Poznala jej bohužel již na konci jeho života, kdy byl již nemocným, nedoslýchavým a velmi mrzutým starým pánem. Na filmový štáb ale vzpomíná vždy s láskou. Za ty tři roky se ze všech stala jedna velká rodina. Silné vazby, které si na své kolegy vytvořila, se jí staly osudnými. Další filmové konkurzy, kde byli jiní lidé, už ji nebavily a její sláva pomalu pohasínala „Tříleté natáčení Pana Tau pro mě bylo natolik intenzivní záležitostí, že mě žádné další filmování už nezajímalo, takže jsem konkurzy tak trochu bojkotovala,“ vzpomínala Veronika.
Navíc se v té době rozpadlo manželství jejích rodičů, což nesla velice těžce. Uzavřela se do sebe, cítila se opuštěná. Ve filmu se naposledy ve větší roli objevila coby Piskáčková ve filmu Na startu je delfín, pak se již jen letmo mihla v snímku, ve kterém si zahrál její bratr hlavní roli a který se jmenoval Nechci nic slyšet, poté na desetiletí z obrazovek i pláten kin zmizela.
Složitá cesta za vzděláním
Jelikož ráda kreslila a chodila do lidové školy umění, kde ji zaujalo i řezbářství, přihlásila se na střední uměleckoprůmyslovou školu zaměřenou na tento výtvarný obor. Bohužel neuspěla a jako náhradní školu si vybrala učební obor umělecký rytec kovů. Po absolutoriu se přihlásila na Střední průmyslovou školu grafickou na Hollarově náměstí, aby si doplnila maturitu. Žila v té době ale velmi nevázaným životem a školu nedokončila. Teprve později si maturitu doplnila na večerním studiu na gymnáziu.
Profesí pak vyzkoušela celou řadu. Byla kupříkladu kreslířkou v Krátkém filmu Praha, lektorkou orientálního tance, externí redaktorkou i prodavačkou v obchůdku s luxusním sklem nejznámější české sklářské firmy Moser. Vdala se, stala se z ní Veronika Helcelová, porodila dceru a syna, manželství ale nebylo šťastné a po letech trápení skončilo rozvodem.
V roce 2007 ji navštívili tvůrci pořadu Osudy hvězd a natočili s ní vzpomínkový medailon. Po herectví se jí nakonec přece jenom zastesklo a pokusila se o comeback. Zaregistrovala se ve třech agenturách, nabídky jí ale příliš nechodily. „Mám dojem, že v Čechách můžete roli získat spíš na základě známostí, a ty já nemám,“ konstatovala před časem s tím, že by si o roli rozhodně neřekla svému úspěšnému bratrovi, neboť by jí taková cesta připadala trapná.
Teprve v roce 2018 přišly malé roličky v jednom z dílů seriálu VIP vraždy, v seriálu Inspektor Max a ve filmu Jan Palach. Na své herecké dětství si zavzpomínala v dokumentu Prahou s panem Tau a Arabelou.
Zdroje:
