Článek
„Mamičkin najkrajší,“ podle tohoto oslovení ze seriálu Miesto v dome poznala Vladimíra Durdíka jedna celá generace diváků. Tmavovlasého, charismatického a talentovaného herce s podmanivým hlasem především televizní divačky přímo zbožňovaly. On se ale vnitřně velmi trápil, nikdy totiž nedosáhl toho, co si ve skrytu duše přál, a sice stanout na Olympu slovenského herectví.
Trápení v týdenních jeslích
Vladimír, kterému se také říkalo Vlado, přišel na tento svět dne 23. května 1949 ve Smižanech u Spišské Nové Vsi, odkud pocházela jeho matka. Vyrůstal ale v Bratislavě, a to doslova obklopen uměním. Jeho otec Vladimír Durdík starší byl rovněž hercem. Matka zpívala ve sboru Slovenského národního divadla, kde se také seznámila se svým budoucím manželem. Rodiče ale byli velmi zaneprázdnění, a tak malého synka svěřovali do péče týdenních jeslí. Byť mu o víkendu vše bohatě vynahradili, budoucí herec tím velmi trpěl. Vyrůstat po boku dvou uměleckých osobností mělo ale i své výhody. Vlado zásluhou svého otce stál před televizními kamerami již jako osmiletý klouček, v jedenácti pak debutoval i na stříbrném plátně v povídce Strieborný Favorit z filmu Trinásťroční. Dlouho ale nad kariérou herce vůbec neuvažoval. Chtěl se stát novinářem nebo lékařem. Nakonec hereckému umění ale přece jenom podlehl a místo na fakultu žurnalistiky či na medicínu zamířil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Ocitl se v silném ročníku, v němž byli Juraj Kukura, Zuzana Kocúriková, Dušan Taragel či Andrej Hryc.
Po absolutoriu nastoupil společně s Andrejem Hrycem do Státního divadla v Košicích. „Byla to náhoda, že mne vítr zahnal právě sem. Nelituji. Nejen proto, že jsem se právě oženil, moje nastávající přišla se mnou a narodil se nám tu syn. Ale i proto, že se nám podařilo vytvořit cosi silného. Když nás přišli Košičané do školy lanařit, tvrdili, že došlo k mírné stagnaci a potřeboval by omladit soubor. Myslím si, že se nám podařilo ty stojaté vody trochu rozproudit,“ vzpomínal Durdík na časy, kdy jej osud zavál do východoslovenské metropole.
Nešťastný odchod z Košic
Odchod z Bratislavy svým způsobem vítal, potřeboval najít svoji vlastní cestu a odloučení od rodičů, kteří jej drželi velmi zkrátka, mu poskytovalo výbornou příležitost. Jak později vzpomínal Andrej Hryc v pořadu Radosť zo života, Vladimír Durdík se po odchodu od rodičů choval jako utržený ze řetězu. Pak jej ale zklidnilo manželství a narození syna Marka. Účinkování v košickém divadle se pro něj nakonec stalo tím nejplodnějším obdobím. Šel z role do role a učil se řemeslu. Čtyři roky, které tu prožil, se staly těmi nejkrásnějšími v jeho životě. Pak však přišla nabídka ze Slovenského národního divadla v Bratislavě, a taková se neodmítá.
Do kolektivu mladý herec ale nezapadl tak, jak se očekávalo. Zatímco v Košicích byl velmi úspěšný, v Bratislavě byla o mnoho větší konkurence. Setkal se tu sice se svým otcem a spolužáky ze školy, prvotní euforie se ale brzy vytratila. Byli tu jiní, kteří hráli hlavní role, a on se okamžitě zařadil do druhého sledu. Často nebyl po dlouhý čas ani obsazený. Ztratil popularitu, kterou měl v Košicích. Pro obyvatele východoslovenského města byl někým, lidé jej na ulici zdravili a usmívali se na něj. Byl miláčkem všech. V Bratislavě to ale bylo jiné. Durdík byl velmi ambiciózní a velice se snažil dostat mezi elitu slovenského herectví. Nedařilo se mu to, a on velmi trpěl. Navíc mu v tu dobu zemřel otec, kterému bylo pouhých padesát čtyři let. Neuspokojivý život na divadle se projevoval i v jeho manželství, které se rozpadalo. Právě tehdy Durdík začal hledat útěchu v alkoholu, jenž se mu v budoucnu stal osudným. Manželství nakonec těsně před rozvodem zachránilo narození dcerky Dorotky. Vladu Durdíkovi to načas vrátilo chuť do života. Vnitřní nespokojenost ale zůstala.
Hrál často, ale jeho talent nebyl plně zužitkován
Na divadle i ve filmu dlouho představoval především kladné romantické hrdiny. Na stříbrném plátně se objevil například ve filmech Ďaleko je neba, Červené víno, Poéma o svedomí či Kohút nezaspieva. Objevili jej i čeští režiséři. Poprvé si spolupráci s nimi vyzkoušel v dramatu Hrozba, v němž v roce 1978 ztvárnil úlohu Ondřeje Kašíka. Po šesti letech se představil jako otec Jožky v dětském snímku Už se nebojím. O rok později sehrál inženýra Tomčányho ve filmu Jako jed a naposledy se v roce 1995 stal klientem v thrilleru Holčičky na život a na smrt. Více příležitostí mu Češi nedali. Ani český a slovenský film tak naplno nedokázaly využít jeho potenciál.
Spolupracoval rovněž s televizí. Objevil se v televizních filmech a inscenacích Americká tragédia či Barbora Rösselová a vyzkoušel si i práci na seriálech. Popularitu mu přineslo Miesto v domě, kde ztvárnil postavu mladého lékaře, objevil se ale i v Úteku zo zlatej krajiny či Povstalecké histórii. Zahrál si také v zahraničních produkcích, podílel se na rozhlasovém vysílání a věnoval se uměleckému přednesu.
Začarovaný kruh alkoholu
Byl známý i jako vynikající amatérský kuchař, což prezentoval na obrazovkách Slovenské televize. Přátelé ho znali jako velkého bohéma, který se rád bavil. Měl také obrovský úspěch u žen a své manželce rozhodně nebyl věrný. Sám se tím netajil a ona mu to tolerovala. Až po jeho smrti se veřejnost dozvěděla, že zplodil i nemanželského syna. Durdík také veřejně přiznával, že má problémy s alkoholem. Ty se prohloubily po roce 1989, kdy na Slovensku rázem ubylo hereckých příležitostí. Svůj vnitřní smutek ale před okolím skrýval. Jeho velkou láskou byla chata na Hodruši, tam zapomínal na problémy a stal se vášnivým houbařem a domácím kutilem. Snu dostat se mezi hereckou elitu se ovšem nevzdával.
Alkohol do jeho života vstupoval ale více a více. Nejprve pil víno, aby zahnal trému, později víno vyměnil za vodku. Pak to již šlo ráz na ráz. Z jedné vodky byly dvě vodky, ze dvou tři … Ocitl se v začarovaném kruhu. Nepomohly ani prosby jeho rodiny. „Ale co, ale co. Když budu chtít, tak nebudu pít. Když budu chtít, tak přestanu,“ odrážel prý tehdy veškeré prosby. Okolí vědělo, že to je cesta do pekla. Po smrti matky se jeho závislost ještě zhoršila. Pod návalem stresu a zlé životosprávy a alkoholu jeho tělo začalo protestovat. Velmi se bohužel bál lékařů a o svém stavu se začal radit se svými kumpány a kamarády a léčil se sám všelijakými medikamenty. Až když začal mít nesnesitelné bolesti, navštívil lékařskou ordinaci. Diagnóza zněla neúprosně – cirhóza jater v pokročilém stádiu. Navzdory strašné nemoci Vladimír Durdík rad lékařů nedbal. Nedodržoval přísnou dietu a nadále tajně pil. Vodku si dokonce nalíval do láhve od minerálky. Řada přátel se k němu začala obracet zády. Konec života strávil v krutých bolestech na nemocničním lůžku. Zemřel dne 9. března 2003 v Bratislavě, krátce před svými čtyřiapadesátými narozeninami. Zesnul ve stejném věku jako jeho otec. Jeho žena Jana později prozradila, že kdyby dodržoval nařízení lékařů, mohl tu být ještě dalších patnáct let. „Předpokládal jsem to, ale zaskočilo mě, že náhle v šatně nebudu mít kamaráda,“ řekl tehdy na adresu zesnulého herce jeho kolega Juraj Slezáček.
Zdroj:
