Vladimír Hlavatý: Děda z Vlaku dětství a naděje učil na škole líčení a byl mezi herci rekordmanem

Vladimír Hlavatý patřil k hereckým rekordmanům. V Divadle Na Vinohradech působil neuvěřitelných šedesát tři sezón. Šedesát pět let stál před filmovou kamerou. K herectví byl přímo předurčen. Pocházel totiž z umělecké rodiny. Jeho otec František byl nejen hercem, ale i režisérem němých filmů. Maminka Pavla, rozená Fürstová, byla rovněž herečkou. A v herecké branži působila i sestra Věra.

Hlavatý se narodil v Praze na Letné dne 29. října 1905 a při křtu dostal jméno Vladimír Michael. František v té době působil v divadle Uranie. Když byly jeho synovi dva roky, získal místo režiséra a herce v Městském divadle na Královských Vinohradech a s rodinou se přestěhoval do této čtvrti. Vladimír se díky otci na scéně Vinohradského divadla objevoval v drobných roličkách již od svých osmi let. Rodiče jej ale od herectví odrazovali a nechali jej vystudovat reálné gymnázium. Geny byly ovšem silnější. Vladimír během studií hrál s ochotníky a po škole nastoupil rovnou do Tylova divadla v Nuslích. Herectví jej zkrátka uchvátilo. „Nestal jsem se hercem proto, abych získal slávu, tituly či peníze, ale proto, že jsem měl své povolání opravdu rád,“ uvedl Hlavatý o mnoho let později ve své autobiografické knize.

Z Nuslí odešel na čas mimo Prahu. Hrál v Českých Budějovicích a Plzni. V roce 1929 jej režisér Jan Bor angažoval do Vinohradského divadla. Zde pak působil s krátkou přestávkou až do roku 1992 a stal se nejdéle sloužícím aktivním členem souboru.

I filmová kariéra Vladimíra Hlavatého byla velmi pozoruhodná. První filmovou roli získal v němém filmu svého otce již v roce 1921. Snímek Na vysoké stráni se do dnešních dnů nedochoval. Za šedesát pět let, po dobu kterých herec před kamerou stál, se ale dokladů jeho hereckého umění zachovalo nemálo. Specifický projev, osobitá dikce, zajímavý témbr, jadrný hlas, drobná hubená postava a dobrácký šibalský úsměv jej zprvu předurčili k rolím prostých a přehlížených outsiderů, později se stal skvělým představitelem hodných a vlídných stařečků.

Podruhé si ve filmu zahrál pod režisérskou taktovkou Martina Friče v roce 1929. Melodrama Chudá holka bylo stále ještě němé. Zvuk si poprvé vyzkoušel v roli studenta Jiřího Jägera v Třetí rotě z roku 1931. Po zbytek třicátých a ve čtyřicátých letech ztvárnil celou řadu menších rolí. Nejvíce na sebe v tomto období upoutal coby chudý student Špína ve Vávrově dramatu Filosofská historie. V tomto filmu z roku 1937 nakonec zahyne hrdinskou smrtí na barikádách v revolučním roce 1848.

K významným poválečným rolím Vladimíra Hlavatého patří kupříkladu včelař a chalupník Martin v dramatu Mordová rokle nebo laskavý zedník Bráborec, který nakonec umírá pádem ze špatně postaveného lešení v dramatu Mstitel. Životní rolí se pak stal husar v psychologickém filmu Ztracenci. Film natočený podle Jiráska vypráví o třech vojácích z dob prusko-rakouské války. Hlavatého husar kdysi zabil v opilosti malé dítě a stále trpí výčitkami svědomí. Jeho trápení a svědomí může vykoupit jen záchrana jiného dítěte, a to i za cenu smrti.

Žádnou jinou větší roli Vladimír Hlavatý v poválečné kinematografii již nezískal. Vytvořil ale téměř sto epizodních a drobných úloh, mezi nimiž v pozdějším věku dominovali různí dědečkové a venkované. V Bílé paní byl kupříkladu učitelem, v Holkách z porcelánu účetním Andrejem, v komedii Což takhle dát si špenát si zahrál hotelového vrátného Toníčka. Naposledy se na plátech kin objevil v roce 1986 v dětském filmu Není sirotek jako sirotek.

Uplatnil se ale také v rozhlasu a televizi. K vidění byl v seriálech Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Bambinot či Vlak dětství a naděje. Byl rovněž divadelním pedagogem. Věnoval se pro muže netypické disciplíně. Ve válečných letech vyučoval na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře líčení a v letech 1946 až 1970 nauku o masce na pražské DAMU. „Nakonec jsem zůstal u své nejmilovanější disciplíny, nauce o masce. Je to disciplína technická, která ovšem talentu velice pomáhá. Suma sumárum, je to dnes už celá věda nejen o vhodně upravené tváři, ale o celém vnějším působením herce, aby vznikl ten správný optický, vizuální dojem,“ líčil ve své autobiografii.

Vladimír Hlavatý se oženil v roce 1939 a v roce 1946 se mu narodil syn Jan. Velkou ranou pro něj byla ztráta rodičů, kteří zemřeli v rozmezí pouhých tří týdnů na přelomu let 1951 a 1952. On sám je následoval na věčnost až o čtyřicet let později. Zemřel dne 27. října 1992 v Praze, dva dny před svými osmdesátými sedmými narozeninami. Pohřbený je po jejich boku na hřbitově v Bubenči.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Hlavat%C3%BD

https://zeny.iprima.cz/filmovy-deda-vladimir-hlavaty-zemrel-dva-dny-pred-narozeninami-herecky-ucil-jak-se-licit-415787 https://www.csfd.cz/tvurce/1680-vladimir-hlavaty/biografie/ https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/65283/vladimir-hlavaty-deda-z-vlaku-detstvi-a-nadeje-kvuli-nemu-se-jiraskova-lici.html