Článek
Patřil k nejvýraznějším postavám české divadelní a filmové scény, přestože se málokdy objevoval v hlavních rolích kladných hrdinů. Jeho doménou byli padouchové, podivíni a lidé žijící na hraně.
Od loutek k temným ikonám muzikálu
Narodil se 6. srpna 1951 v Praze do rodiny kuchaře a dámské krejčové a byl jedináčkem. Dětství prožil v Haštalské ulici na Starém Městě. Ke kumštu jej to táhlo již jako malého chlapce. Od jedenácti let recitoval a hrál dětské role v divadle Říše loutek. Ve třinácti se díky této známé pražské scéně dostal k loutkoherectví. Přesto se nejdříve vyučil knihkupcem. Prodavač knih se z něj ale nakonec nestal. Přihlásil se na katedru alternativního a loutkového divadla na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kam byl díky svému nepřehlédnutelnému talentu přijat bez maturity. Po absolutoriu působil v královéhradeckém divadle Drak, které v sedmdesátých a osmdesátých letech patřilo k absolutní světové špičce. Práce s loutkou ho naučila dokonalé práci s gestem, tělem i výrazem, což později naplno zužitkoval v činoherním i muzikálovém divadle.
Od roku 1991 měl stálé angažmá v Divadle Na zábradlí, kam jej pozval režisér Jan Grossman. Po Grossmanově smrti se souboru jako umělecký vedoucí ujal Petr Lébl, který dal Markovi prostor v inscenacích Racek, Cabaret, Ivanov či Strýček Váňa. Později Vladimír působil na muzikálových scénách divadel Ta Fantastika nebo Hybernia. Diváci mu tleskali za ztvárnění čaroděje Merlina v Excaliburu. Exceloval i v dalších titulech. Nejvíce měl rád svoji roli Šaška v Johance z Arku. „Je to nejkrásnější český muzikál. Aspoň já to tak vnímám. A měl jsem štěstí, že jsem hrál v dobrých muzikálech s vynikajícími týmy,“ říkal novinářům herec.
V přímém přenosu přepadl Tomsovou
Před kamerami debutoval až v roce 1989 malou roličkou ve filmu Masseba. Díky svému drsnému zjevu dostával převážně záporné role. Nepřehlédnutelný byl coby homosexuální upír Roman v komedii Svatba upírů. Do širšího povědomí diváků se dostal jako mafiánský boss Pexeso v Perníkové věži, důstojník SS z válečného dramatu Musíme si pomáhat, manažer Pavola Habery Petr Glasner ve Fontáně pre Zuzanu 2 nebo policista Kopecký z filmového muzikálu Kvaska.
Prostor dostával i v televizi. V tomto médiu o sobě poprvé dal výrazně vědět v roce 1990 v šokujícím televizním experimentu Taneční zábava režisérky Jitky Němcové, v němž během hlavního večerního programu přepadl studio a hlasatelku Marii Tomsovou s pistolí u hlavy držel jako rukojmí. Jelikož jeho tvář v té době znal jen málokdo, lidé si mysleli, že jde o skutečnou událost. „Asi nejvíce vzpomínám na mystifikační televizní inscenaci Taneční zábava. Vtrhl jsem do hlasatelny a vzal si hlasatelku Marušku Tomsovou za rukojmí. Bylo to velmi náročné a zároveň krásné,“ uvedl herec v jednom z rozhovorů.
Diváci jej mohli spatřit i v seriálech Největší z Pierotů, Hříchy pro pátera Knoxe, Četnické humoresky, Čtvrtá hvězda, Rapl či Bohéma.
Herec byl navzdory svým úspěchům velmi skromný, což dokazují i jeho slova: „Po slávě jsem nikdy netoužil, ale jsem rád, že si mě lidé z našich kruhů váží. Trochu té slávy jsem ochutnal během své muzikálové kariéry.“
Trápili jej běsi
Soukromý život Vladimíra Marka byl poměrně bouřlivý. Již v osmnácti letech se u něj projevila bipolární afektivní porucha, známá i pod starším termínem maniodepresivní syndrom. Toto vážné duševní onemocnění se vyznačuje velkými a neobvyklými výkyvy nálad, energie a aktivity. Člověk střídá období hlubokého smutku a období nadměrné radosti či energie. Mezi těmito obdobími bývají fáze klidu, kdy je nálada v normě. Vladimír Marek se s nemocí naučil žít: „Mám vynikající lékařku, beru pravidelně léky a zvládám to, protože si uvědomuji a naučil jsem se odlišovat skutečný smutek od záchvatu úzkosti. Myslím, že to mám v paži.“
Se svým soukromím a neřestmi se nikdy netajil. Prošel si i alkoholovým i drogovým obdobím. Stejně bouřlivě si počínal i ve vztazích. Dva roky žil s herečkou Bárou Štěpánovou. „Bylo to krásné a byla to velká láska. Ale pak dostala Bára nabídku z Plzně a my se kultivovaně rozešli,“ prozradil s tím, že Báře nevadila jeho homosexuální orientace, o níž sám věděl od svých patnácti let. Navzdory tomu měl i syna. Po svém coming outu se během angažmá v Hradci Králové seznámil s Jiřím Horským, pozdějším předsedou České společnosti AIDS pomoc. Žili spolu do roku 1994, kdy Jiří Horský zemřel na AIDS, Vladimír o něj pečoval do samého konce. Sám se raději nechal testovat. „Když jsem šel poprvé na testy, byla ve mně malá dušička. Když se ukázalo, že jsem v pořádku, ulevilo se mi,“ přiznal Marek. Vztah plný zvratů a emocí měl později i s fotografem Martinem Kámenem.
Marek zbožňoval svého již dospělého syna a vnučku, byl milovníkem psů, hudby, whisky, počítačovým a internetovým nadšencem. Užíval života plnými doušky.
Zemřel beze svědků
Na konci života jej bohužel začalo trápit zdraví. V roce 2016 si vykloubil rameno tak nešťastně, že musel zanechat hraní. „Tělo se rozhodlo, že mi vrátí všechno, čím jsem ho za svého bujného života trápil. Já nějak tušil, že to tak bude. Můj život zásadně změnil úraz, který se mi stal v roce 2016 den před premiérou na Pražském hradě. Upadl jsem a vykloubil si levé rameno. Muselo to být operováno. Zároveň se zjistilo, že mám trvale poškozený ramenní nervový svazek, a ochrnula a znetvořila se mi levá ruka. S divadlem byl a je konec,“ přiznal. Divadlo mu chybělo až do samého konce, byť ještě krátce spolupracoval s Říší loutek. „Přece si neprofňukám stáří!“ zaháněl chmury i za pomoci přátel, s nimiž zůstával v kontaktu hlavně na sociálních sítích. Na sklonku života Marek rozšířil své umělecké portfolio také na literaturu, jeho literární prvotinou byla sbírka básní s originálním názvem Moi. „Básník, to je příliš silné slovo. Prostě jsem začal psát básně – říkám jim říkadla – a občas něco zveřejnil jen tak na Facebooku. Tam si mě všimla Kateřina Marinová z nakladatelství Rampe a požádala mě, abych jí poslal všechna říkadla. A pak už to jelo rychle a nonšalantně. Jako ilustrace posloužily moje autoportréty snímané pomocí samospouště. Žádná selfíčka! A vida, najednou tu byla knížečka a já měl radost,“ vysvětloval zrod své literární tvorby Marek. S typickou skromností pak také říkal: „Není to vybroušená poezie, nemá jeden styl, či téma. Pohybuji se od bonmotu k veselému říkadlu až po temnější kousky a černý humor.“
Všemu zlému ale rozhodně nebyl konec. Vladimír Marek onemocněl rakovinou lymfatických uzlin. Zcela se tak stáhl do ústraní a málokdy vycházel mezi lidi. Dne 29. července 2021 byl nalezen ve svém vinohradském bytě bez známek života. Záchranné složky zalarmoval jeho kamarád, operní pěvec Radek Krejčí, když se mu herec několik dnů neozýval. Nechal otevřít byt, bylo ale již bohužel pozdě. Vladimíru Markovi bylo v době jeho skonu pouhých šedesát devět let.
Zdroje:
