Článek
V těchto dnech uplynulo šest set let od úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Nesmazatelnou stopu za sebou tento muž zanechal na hradě Rabí, považovaném za nejrozsáhlejší českou hradní zříceninu. V minulosti byl hrad pokládán za nedobytnou pevnost, Žižka jej dobyl ale rovnou dvakrát. Podruhé ho to stálo jediné zdravé oko. Tyto historické události daly vzniknout velkému množství pověstí, které se v minulosti vypravovaly v městečku v podhradí. Jejich počtem může Žižkovi na Rabí konkurovat snad jen Půta Švihovský. Lidé si takto postupem doby vytvořili celou alternativní historii. Část těchto zkazek zaznamenal v roce 1927 správce hradu a řídící učitel Rudolf Kleinschmidt.
Znal to tu dobře z mládí
Lidové podání se mimo jiné snažilo vysvětlit dvojité dobytí hradu Žižkovou důkladnou znalostí terénu. Vypravovalo se proto, že Žižka po vypálení rodného Trocnova Rožmberky utekl a ukrýval se v šumavských lesích. Dlouho se protloukal neproniknutelnými hvozdy a živil se všelijakými plody jako „lesní mladík“, až jednoho dne přišel ke hradu Rabí. Vyšel tedy z lesa a přihlásil se do hradní služby. Jelikož uměl dobře zacházet se zbraněmi, byl přijat. Brzy se stal oblíbencem hradních pánů a byl povýšen na panoše. Žižka se tak v této době seznámil důkladně s celým hradem, jeho zařízením i nedobytností. Tehdy ještě netušil, že se mu tyto znalosti budou jednoho dne velmi hodit.
V roce 1420 dobyl hrad v nezvykle krátkém čase a vypálil ho. Lidové pověsti si to vedle jeho dřívějšího obeznámení s hradem vysvětlovaly také tím, že se dozvěděl o tajné chodbě, která vedla z nedalekého hradu Práchně. Husitský vojevůdce získal tuto informaci od zběhlých poddaných. Přesnou polohu mu pak sdělil ovčák, kterého oslovil cestou: „Bratře, pověz kudy na Rabí pod zemí?“ Po dobytí hradu Žižka prý spálil veškeré cennosti, které sem ukryli mniši z nedalekých Nezamyslic. Ti ovšem na hranici skončili také. Uchránil ale děti Jana Švihovského z Rýzmberka. V tom čase prý stával pod hradem velký panský dvůr a právě na toto místo přiváděli Žižkovi lidé zajaté rytíře, zemany a šlechtice. Zajatci byli polomrtví strachem. Na vlastní oči viděli, jak husitský hejtman nechal upálit mnichy, a obávali se, že je čeká podobný, ne-li stejný osud. Mezi zajatými byla i rodina hradního pána. Manželka a dva malí synkové. Žižka k nim byl velkorysý. Vzal oba chlapce do náruče a políbil je na čelo. Poté nařídil jednomu z hejtmanů, aby se o paní a obě děti postaral, dokud se otec nevrátí.
Na hradě žila jeho dcera
Smrti ale protentokrát unikli i samotní obránci hradu. A ti za to vděčili jedné jediné ženě. V době, kdy byl Žižka ještě panošem na Rabí, bydlela v malém domku pod hradem vdova po jakémsi vyšším panském úředníkovi. Měla krásnou dceru Marii, jež se mladému Žižkovi ihned zalíbila. Trávil s ní spoustu času, jednoho dne ale odešel za služby a k Marii se již nevrátil. Ta zakrátko zemřela po porodu jeho dcery, které dali jméno také Marie. Dívku vychovávala babička a po její smrti ji za vlastní přijal hradní hlásný. Žižka ale na dceru tak zcela nezapomněl a nechal se pravidelně zpravovat o tom, jak se jí daří. Osud tomu chtěl tak, že poprvé a naposledy si pohlédli do tváře v onom osudném roce 1420. Ve chvíli, kdy obránci hradu padli do husitských rukou, stařičký hlásný se ohlásil u Žižky a ukázal mu amulet, který kdysi nechal na památku své milence. Jindy neoblomný hejtman si pak svoji dceru nechal přivést, přivinul ji na hruď a řekl: „Jdi dítě, zachránila jsi všechny. Bůh ti žehnej.“ Marie v tu chvíli netušila, s kým se to ve skutečnosti setkala. Později se svého otce pokusila vyhledat, ale již se s ním neshledala.
Před druhým obléháním hradu byl opakovaně varován
Jan Švihovský zakrátko hrad znovu opravil a opevnil, a tak se na Rabí husitský hejtman vypravil hned v následujícím roce znovu. To se mu ale stalo osudným, neboť byl zraněn tak nešťastně, že následkem toho oslepl. Nepomohlo ani léčení v Praze. Podle pověsti mu slepotu předpověděla stařena, kterou potkal cestou. Řekla mu prý: „Vůdče Táborů, nechoď na Rabí, neboť neuzříš zpáteční cesty.“ Žižka se prapodivnému proroctví jen usmál, hodil stařence minci a jel dál. Tato žena ale nebyla jediná, kdo prorokoval Žižkovi brzkou ztrátu zraku. Podobného varování se mu dostalo již o rok dříve, když táhl ku Plzni. Cestou přepadl klášter v Chotěšově a vyhnal zdejší jeptišky. Jedna z řeholnic na něj tehdy zavolala: „Jako neuzříš Plzeň dobytou, tak také neuzříš její novou slávu“. Proroctví se naplnilo do puntíku. Plzeň zůstala nedobyta a Žižka zanedlouho přišel o zrak. Jak praví pověst, všechny obléhací práce na Rabí tehdy vedl sám. Jednoho dne odpočíval ve stínu rozložité staré hrušky. Z hradu ho v tu chvíli spatřil jeho velký odpůrce kněz Pavel a zavolal si na pomoc jednoho z obránců hradu, jistého mladého rytíře Přibíka Kocovského. Přibík vzal novou velkou kuši , opřel ji knězi o rameno a vystřelil. Místo Žižky trefil strom. Odpočívajícího muže zasáhla pouhá tříska, která se od místa zásahu odrazila, zapíchla se mu do oka a nadobro jej oslepila.
Mstil se i po několika staletích
Celý výjev měl být vyobrazen na tak zvané Žižkově bráně na prvním hradním nádvoří. V roce 1792, kdy Rabí bylo již opuštěno, nechala žichovická vrchnost na hradě lámat kámen na úpravu řečiště Otavy. Zdi bourali lidé z nedalekých Budětic v rámci robotní povinnosti. Jednomu z robotníků, sedláku Vondrouškovi, se akce stala osudnou. Spadla na něj část zdi, právě ta, na které byla Žižkova podobizna, a připravila jej o život. Zbylí robotníci se vyděsili natolik, že okamžitě ukončili práci a utekli domů ke svým rodinám. Byli přesvědčeni, že mrtvý vojevůdce se mstí i po smrti. Vrchnost pak dala kámen s výjevem odstranit neznámo kam a přístup do hradního areálu omezila.
Straší tu i Přibík
Žižka ale není jediný, jehož duch zůstal svázán s hradem. Spravedlnosti bylo učiněno za dost a straší tu i Přibík Kocovský. Alespoň jej tu měl spatřit jistý rybář. To prý bylo tak, když se hrad pomalu a jistě začal proměňovat v pouhou ruinu, lidé si začali vypravovat o pokladech, které jsou v mocných zdech skryty. A mnozí se je také pod rouškou noci vydávali hledat. Patřil mezi ně i jistý rybář a převozník přes Otavu. Dlouho nemohl najít odvahu. Strašil tu Půta a bůhví kdo ještě. Touha po pokladu se ale ukázala přece jenom silnější než strach, a tak se rybář jedné tmavé noci, kdy nesvítil ani měsíc, ani hvězdy, rozhodl zkusit štěstí. Vzal si do ruky lucernu a na rameno rýč a odhodlaně vykročil z rybárny vstříc potemnělému hradu. Jen, co vkročil na nádvoří, ozval se sýček, který přivolává smrt a neštěstí.
Jan Žižka na obraze Adolfa Liebschera
Rybář ale překonal strach a vydal se na průzkum. Sestoupil do jakéhosi sklepení, které končilo závalem. Postavil lucernu na zem, vzal do ruky rýč a chtěl zavalenou cestu uvolnit. Jen co však rýčem poprvé kopl, zablesklo se mu před očima a sklepením se rozlehla obrovská rána. Rybář pustil rýč, upadl na zem a roztřásl se strachy. V tu chvíli se mu zjevil přízrak. Byl to duch muže statné postavy, oblečený v žíněný šat a opásaný širokým a dlouhým mečem. Rybář se snažil utéct, ale strašidlo jej zadrželo se slovy: „Stůj, ty bídný tvore! Proč rušíš posmrtný klid těch, kteří tu vykrváceli? Jen z lakoty a touhy po mamonu jsi přišel. Marně tu však hledáš poklad, nikdy jej nenajdeš.“ Přízrak se po těchto slovech příšerně zachechtal a zděšenému rybáři ještě sdělil, že je Přibík Kocovský a straší tu za to, že Žižku oloupil o největší poklad, který měl. „Zmiz a už nikdy se sem nevracej! Hledej poklad, který rez nezničí a který ti nikdo nikdy nemůže ukrást!,“ řekl přízračný rytíř na závěr a pokladu chtivého rybáře z hradu vyhnal. Zděšený rybář se na útěku málem utopil ve vlnách rozvodněné řeky. Byl si jist, že sýček měl pravdu. V tu chvíli se probudil doma ve své posteli a děkoval Bohu, že vše byl jen zlý sen. Hledat poklad se již více neodvážil.
Zdroje:
Flegl, Michal, Jan Žižka v pověstech o hradů Rabí, in: Rodopisná revue online, roč. 16, 1. 2014
Kleinschmidt, Rudolf, Pověsti, báje a zkazky z Rabí a okolí, in: Sušické listy 1932.
