Článek
Den otců bez táty. Na školní besídce bez prince.
Blížil se den otců. Paní učitelky dostaly moc pěkný nápad. Na tatínky se často zapomíná a tak by bylo hezké vzdát jim hold tanečkem. K tomu bylo potřeba jen několik tanečních párů-tatínků s žačkami, korunky do vlasů, šatičky, hudbu, diváky.
A taky „křoví“. To učitelky neplánovaly, ale bylo tam. Protože každá radost stojí na pozadí něčí bolesti. Holčičky, které netančily, cítily, že nestojí mimo příběh. Možná nejsou součástí představení, ale rozhodně jsou součástí příběhu. Jejich role je v tom, že musí teď sami sebe zhasnout, aby někdo jiný mohl zazářit.
Táta, to je celý široký svět
Vítr ji lechtá na bosých nohách. Vyzula si holínky. Táta to dovolil, když už je sucho. A teď to lechtá. Na nohách. Ve vlasech. Pod tričkem. Řehtají se s bráškou spolu při každém poryvu větru, což táta nechápe.
Co je k smíchu na tom, že zafoukalo? Oni dva ale vědí i beze slov. Dětské dovádění je slyšet na celý les. Všichni tři sedí na obrovském, zdřevnatělém kořenu stromu. Sluncem vyhřáté jehlíčí hřeje do chodidel. Před nimi se táhne venkovská silnice, protínající les. Táta říká něco o autech. Bráška Jáchym rozumí. Beatka typy aut nerozezná, ale stejně je pro ni fajn je sledovat. Mají různé barvy. Každé jede tak nějak jinak rychle a zanechává v ní jiný pocit. Navíc je to celé napínavé, protože až přijede autobus vystoupí z něj máma.
Po chvilce Beatku zaujme něco jiného. Podívá se tím směrem odkud to každou chvíli tak hlasitě zašumí.
A pak je poprvé zahlédne!
Listnaté větve stromů, které rostou až k nebi a v nich odlesky letního slunce. Musí ucuknout očima. Sama neví proč, ale nejde se tím směrem dívat dlouho. Vrátí svůj zrak zpět k silnici a k autům. Až pak zase pohlédne nahoru! Tentokrát se na listnaté stromy dokáže dívat víc zpříma. A když už je v té odvaze, prohlédne si i vysoký jehličnan na druhé straně silnice. Strom stojí klidně, nezmítán větrem. Působí rozumně a stabilně, oproti divokým listnáčům.
Dlouho kolem neprojelo žádné auto. Beatky pohled spočine na prázdné silnici. Asfalt se začíná roztékat horkem. Když si její zrak odpočine, zadívá se znovu na větve s listy. Betka porovnává. Neumí to pojmenovat, ale porovnává. Porovnává různé světy kousek od sebe a nejraději by byla ve všech naráz.
Do přítomnosti se vrátí, až když uslyší hlasitý smích brášky. Najednou ji ta její chodila zase strašně moc lechtají.
Vidí toho kolem sebe tolik. Ale je moc malá na to, aby si všimla něčeho, co vidí jen dospělí. Že to s nimi nedopadne dobře. Ale ne dnes! Dnes se ještě lesknou stromy a taje asfalt a vítr hladí kůži. Protože až se táta začne vzdalovat, pravdu ji nikdo neřekne. Ale její citlivé tělo to pozná. Pozná a prozradí to o čem dospělí mlčí a lžou. Už brzy si bude moct Beatka se svou tělesností znovu promluvit o životě-až ji bráška začne potají bít.
Rozvod očima dětí: „ta soudkyně nás zachrání“
Sourozenci věří v záchranu. Rodiče si podali odvolání.
Jáchym s Beatou utěšují maminku. Ať si z toho nic nedělá, že je paní soudkyně nerozvedla na první stání. Nevědí, co je „stání“. Do teď to slovo nepotřebovali znát. Najednou jsou oni dva dospělí. Oni v dětských pyžamech utěšují svou maminku -malou holčičku, které se slzami stéká po tvářích i barva z řasenky. Kde vzali tu sílu takhle během chvilky vyrůst?
Soudkyně je zachránila, nic zlého už jim nehrozí. A oni svou záchranu takto splácí životu a své mamince. Cizí soudkyně pomohla jim a oni teď také pomohou. Budou mámu těšit a konejšit.
Zase si ti dva spolu rozumí beze slov. Že ji nedávno bil? To najednou neexistuje. To nebyli stejní lidé. To byli jiné děti, jiná Beatka a jiný Jáchym.
Dnes smí být po jejich. A vůbec za nic nemohou. Ten rozvod nepřekazili oni. Maminka se nemůže zlobit na Jáchyma a Beu. Je to zvláštní a úlevné, že se máma tentokrát nemůže zlobit na ně. Paní soudkyně je zachránila nejen před rozvodem rodičů, ale i před zlobou matky. A že hubuje na soud? To jim vadit nemusí. Jen když nakonec všechno dobře dopadlo. Ale radovat se z toho musí jen potichu. To oba dobře vědí.
Jinak by se museli znova stydět. Obhajovat manželství rodičů by znamenalo přijímat zlo páchané na mamince. To se přece nedělá. To je spolu-vina. Vina.
Bez táty o Vánocích-Chtíc, aby přišel…
Ještě není pozdě k večeři, ještě má čas. Máma teprve začne obalovat kapra. Zazvoní mobil. Zvoní a zvoní, ale není k nalezení. Proč nepoužil domovní zvonek? Možná se mu příčí zvonit jako host na byt, od kterého míval klíče. Nechá vyzvánět dlouho. Na zvonky se ani nepodívá.
Děti hledají mobil. Beatce se udělá špatně, zastaví se. Jáchym se cítí jako chlap a nedá se matkou odehnat. Šacuje mamince kapsy u kabátu. Vítězně vyndá telefon a předá ho mamince. Zavřela se s telefonem do kuchyně, ale on stejně zjistí, co se děje. Přiloží ucho na dveře a zadrží dech.
Malá Beata čeká. Možná zavolá jméno bratra. Už běží! Jeho oči se lesknou. Víc nepotřebovala, vrací se jí barva. Pochopila. Táta už jede výtahem.
Jáchym sestru postrčí a pošťuchuje ji, že jí je zle protože drží půst, ale zlaté prasátko stejně neuvidí. Jindy by ječela, ale dnes se Beatka nedá. Najednou je z ní silná holka. Prasátko uvidí. Není totiž tak rozežraná, jako on. Zásah. Zasáhla ho. Je dobrá! Možná to není tak pitomá ségra, jak ze sebe někdy dělá. Ještě, než se ozval u bytu zvonek, stihli ti dva spolu rozsvítit stromeček.
Máma se zadlužila kvůli dárkům. Alimenty nedostala.
Děti u večeře mluví a mluví. Předvádějí se před ním. Mamince jsou najednou děti skoro protivné. Až ji to samotnou poleká. Ale co.. za chvíli sami uvidí, co jim tatínek koupil. Moc slibně ty balíčky nevypadají. Nejvíc toho pod stromeček dala ona. Kdy už si toho někdo všimne, kdy už…
Dcera a máma
Beatka se v mysli vzdaluje. Znepokojivé šero pokrylo pokoj, jak svíce na adventním věnci dohořívá. Matka si nevšímá vosku na ubruse a kolem rtů se jí najednou vyrýsovaly vrásky. Brácha si zatím ničeho nevšiml. Ujídá večeři z tátova talíře, jako každý rok. Jako by se nic nezměnilo.
Betka už nepolkne ani sousto. Maminky mlčení nesmí trvat dlouho: Barevné odlesky svíček na jehličí, pomozte nám!
Vánoční šatičky dráždí její kůži. Přesto s úsměvem osloví maminku. „maminko, ty šatičky jsou moc krásné“
Máma už to déle nevydrží. Už jí ta slova příliš pálí na rtech. Příliš naléhavě tíží její duši. Nepočká to, až děti usnou. Musí to říct. Hned.
Pokojem tak zazní její velkorysý návrh. Pronesený jakoby nic. Jako vřelá nabídka. Jen tak, aby prolomila chvilkové ticho navrhne, že ty dva dárky tátovi ráda odečte z dluhu na alimentech. Smažená ryba už se vůbec nedá jíst. Malá Beatka se postaví. Musela si stoupnout. Nemá se to, ale ona musela. Ale proč? Proč? Přece kvůli stromečku. Dárky! Dárky! Dárky! Žene se ke stromečku a táhne mámu za ruku. Pod červeným tylem se její dětská kůže potí, ale vypadá v něm kouzelně. Rodiče to vidí. Rodiče ji konečně vidí.
Táta a máma Vánoce a konec boje
Vánoční papír šustí a z prskavek se ještě kouří. Tolik dárečků a nadšení. Ty dva dárky od táty zůstaly na konec. Chlapec si tátův dárek šetřil. Dcerka předstírá, že nestojí za její pozornost. Čas ale nazrál. Kdo z nich dvou dal pokyn sami nevědí. Strhnou tedy papír z balíčků od táty a na hlavičky si nasadí každý svou novou kšiltovku.
Všichni čtyři dýchají dokud to jde. Dokud je co dýchat a síla existovat. Jindy by šli s prskavkami na balkón. Jáchym už šel hledat klíč. Matčin smích ho přivolal zpět. Musí být u každé legrace. Beatka má v tu chvíli pocit, že vyblinká večeři. Máma se nemůže přestat smát. Táta zvedá a sbírá si osobní věci do kapes. Se slovy, že tohle nemá zapotřebí. Že je taky přeci jenom člověk.
Konec. Konec, který si vynutil, aby byl akceptován.
Děti se posadily na gauč. Nevědí, co s rukama. Zapálily si prskavku v pokoji a kolem se mísí dým a zlá slova o firemních kšiltovkách, které určitě byly zadarmo a co to zase těm chudákům dětem provedl. Pak zaslechli cosi jako otcův zvláštní smích. Nebo to byl nářek? Máma pláče? Nepláče. Tak kdo tu pláče? Kdo jiný, když ne máma? Nikdy před tím ten zvuk neslyšely. Vysoký a hluboký zároveň, jak v posledním tažení.
Ohlédly se. Kolaps. Jáchym se z něj vzpamatoval dřív a strhl sestru obličejem do gauče. On to chápe. Ona ještě ne. Třeba jí ani nedojde, co viděla. Byla to chvilka. Ale je to furt slyšet. On je slyšet.
A pak to šlo ráz naráz. Vánoční kouzlo. Stoletý potah na gauči začal sám od sebe měnit barvu. Zázrak nebo šílenství? Látka tmavne! Pohlcuje ji černý stín. Oba sourozenci ječí. Stín se plazí po gauči k nim. Zarazí ho až nedopitý džus, který na něj chrstnul táta, aby uhasil oheň. Odhozená prskavka už jen doutná.
Rodiče zabavili prskavky a šli k televizi obalit nervy cukrovím. Děti se dobrovolně vytratily do kuchyně uklidit nádobí. Z průvanu oken začalo chladně foukat. Sváteční mráz obešel jejich těla vpil se do zmáčených dětských rukou. Pach spáleniny a kuchyňského saponátu protnula vůně sněhových vloček, které padaly kdesi daleko.
Cinkání skleniček znělo k rodičům do obýváku. Televizní vysílání stálo čas od času za krátkou zmínku. Do kuchyně k dětem skoro nezaslechnutí přes tekoucí vodu a bzučení starého bojleru. Přes šumění záclon v chladivém větru a třesu okenních tabulí. Byl to čas který malým sourozencům nestál za ústrky a pošťuchování. Ten čas jim zněl do uší a zněl povědomě. Byla to všednost. Nejskromnější hlas dobré vůle.
