Článek
České děti se netěší do školy. S věkem přibývají dětské úzkosti a stres.
České děti se bojí návratu do školy. Školní úzkost řeší skoro polovina z nich.
Po velkých prázdninách se do školy netěší až 40 % žáků. Česká republika se tak může pochlubit smutnou statistikou. Nelichotivě vycházejí data i v mezinárodním srovnání a to dlouhodobě. Dokládá to studie o zdraví a životním stylu školáků a školaček HBSC (Health Behaviour in School-aged Children).
- Po prázdninách se netěší do školy až 40 % žáků.
- Ve věku 11 let je to 28 % dětí, ve 15 letech už 40 %.
- 50 % školáků uvedlo, že se těší „docela“.
- Stres z učení přiznává 38 % chlapců a 52 % dívek.
Děti, které škola psychicky vyčerpává jsou daleko více ohrožení vznikem úzkostných a depresivních poruch. Stres ze školy stoupá s věkem dětí a maxima dosahuje v 9. třídě základní školy. Děti jsou nuceny reálně uvažovat o svém budoucím povolání a podat co nejlepší výkon. S věkem naopak klesá důvěra v pedagogy.
Tak vysoká čísla nejsou jen čísla – každý procentní bod má své konkrétní tváře. Osmák Kája je jedním z nich. Každé ráno se přemáhá, aby vůbec vstal. A někdy ho to stojí tolik energie, že sám sebe začal pomalu nesnášet.
„Konec prázdnin je jako malá smrt,“ říká školák druhého stupně ZŠ
Kája v noci nemůže usnout. Hlavou mu víří myšlenky. Ještě necelé dva týdny prázdnin a pak to zase začne. Zůstane sice na chalupě co nejdéle, ale ostatní chlapci začnou postupně mizet – vracet se do měst. Pak se jednoho dne zavřou vrata i jejich zahrady a druhý den se probudí v pražském bytě, odkud je to pár minut ke škole. Pálí ho v očích. Ne, plakat nebude. Plakat se mu nechce. Konec prázdnin je taková malá smrt. To se prostě musí přežít. Přetáhne si deku přes hlavu a poslouchá cvrčky a šumění větru, dokud neusne.
Ráno nasedá na kolo. V sandálech a krátkém tričku je už chladno, ale když se člověk zahřeje, není to cítit. Najíždí z cesty na silnici. V uších mu hučí vítr, od kol se mu přestaly odrážet kamínky. Na starý dvůr přijel mezi prvními. Pohodí kolo a sedne si k ostatním. O škole se tu nemluví. Večerní chmury jsou pryč. Tady je svoboda, každý může být kým chce. Tady smí žít lehce. Žádné známky, nástrahy ani léčky. Úkoly se tu plní snáz než ve škole, i když jsou vlastně někdy těžší. Svět, který ožívá začátkem prázdnin. Na jejich konci si kluk musí dát pozor na oči – protože slzy se neodpouští nikde, ani tady.
Jak podpořit děti při návratu do školy po prázdninách: tipy pro rodiče a pedagogy
Tipy psycholožky: Jak zvládnout stres a úzkost dětí ve škole
Podobné obavy, které Kája prožívá, nejsou u dětí vůbec výjimkou – psycholožka vysvětluje, co jim může pomoci.
Psycholožka a speciální pedagožka Anita Michajluková doporučuje především snížit míru úzkosti dětí. S dětmi je vhodné hovořit o jejich obavách, spolužácích a škole, přičemž je třeba zajistit dítěti dostatečný prostor pro jeho zájmy. Škola by neměla znamenat ostrý přechod mezi zálibami a povinnostmi – vše je třeba vyvážit. V posledních srpnových dnech je vhodné posílat děti dřív spát a plánovat dny. Takový plán pomáhá dětem získat pocit kontroly.
V případě, že dětem chybí opora doma, je velmi malá šance, že si to vykompenzují ve škole.
Rodičovský přístup je pro děti klíčový. Vyplývá to ze studie HBSC – do školy se nejvíce těší děti z úplných původních rodin. Děti, které v rodičích nemají dostatečnou podporu, se častěji stávají neoblíbenými ve školním kolektivu.
A právě v takové situaci se ocitá i Kája, když po prázdninách znovu usedá do školní lavice.
Kájův svět: rodiče se soudí o alimenty a byt je přeplněný
Září je tady. Kája už sedí ve školní lavici. Nedává pozor, přemýšlí, jestli mu někdo neukradne kolo, které musel nechat na chalupě. Ostatní kluci si kola vzali do města.
Dokud žila babička, nemusel se o kolo bát. Teď je chata prázdná. Hádal se s mámou, že by si dal kolo do pokoje – rozčílila se, že doma není k hnutí. Možná jí jen vadí, že to kolo je od táty. Všechno, co je od táty, jí vadí. Chtěla, aby soud zvýšil tátovi alimenty, prohrála, a tak nesnáší jeho kolo.
Proč se musí rodiče hádat, vždyť jde jen o peníze? A proč na něj všichni tak čumí? Učitelka se na něco ptala? Na něj? Co teď má říct?
Všichni se řehtají. Bude se smát taky, hlavně nebýt ňouma. Proč se někdy nesmějí tomu pitomému šprtovi, co zas vedle něj musí sedět? Ten vždycky všechno ví na jedničku, debílek. Rodiče se taky dobře učili, máma byla jedničkářka – a k čemu jim to bylo?
O čem se dětem ve škole těžko mluví: trápení, starosti a školní problémy
Děti si své starosti raději nechávají pro sebe, než aby jim je někdo dospělý vymlouval. Nechtějí být stavěny do nepatřičného světla.
Škola vždy znamená velký výdej psychické energie, přináší překážky i nedorozumění. Na děti toho může být najednou příliš. Stejně jako na Káju, kterému už nezbývá kapacita na nové učivo.
Učitelé a žáci: strach z chyb, ztráta sebevědomí a školní stres – proč děti chodí do školy nerady
Škola by měla být bezpečné místo. To však není možné, pokud jsou děti neustále hodnoceny – spolužáky i učiteli. Atmosféra ve třídě by měla umožnit zkoušet a chybovat bez sankcí, trestů či ponižování. Neustálé poměřování vede ke stresu a postupné ztrátě sebevědomí. Každé dítě by mělo mít možnost ve škole zažít úspěch, říká Karel Kovář, náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce.
Důležité je také propojit svět dětí se světem školy, aby žáky učení opravdu zajímalo. Děti, které dostanou prostor uplatnit svou fantazii a jedinečnost, mívají při výuce lepší výsledky. Pasivní forma výuky jim příliš nevyhovuje.
Když se stres hromadí až k agresi: děti a konflikty s vrstevníky
Slabší spolužák bude poslouchat! Nic jiného Kája už pod kontrolou nemá
„Cos to udělal?!“ křičí na Káju vyděšená učitelka na chlapeckém WC. Přibíhají další dvě a odvádějí ubuleného šprta s rozseklým rtem.
Kája nechtěl ublížit. Šprt si o to říkal sám – lezl do zadnice učitelkám, provokoval, blbě se tvářil a schválně se furt hlásil.
Kája počkal, až se šprtovi bude chtít na záchod. Dali malou soutěž, kdo se trefí do pisoáru z větší dálky. Bylo to sranda. Smály se oba. Bylo to chvíli jak s klukama na chatě. Samozřejmě vyhrál Kája.
„Musíš to uklidit, když jsi prohrál, vole,“ zavolal na šprta, který se měl k odchodu. Tomu se ale moc nechtělo. Chvíli se tam strkali a tím to mohlo skončit.
Ale pak Kája v pohledu šprta zahlédl jakýsi zparchantělý výraz. Tohle si k němu nebude dovolovat. Srazil šprta na zem, obličejem k podlaze. Vzpomněl si, jak u babičky na chatě viděl souseda odnaučovat kočku dělat nepořádek. „Namočím ti do toho ksicht“ a přirazil klukovi obličej k špinavým dlaždicím.
Agresivita u dětí: příčiny a efektivní způsoby, jak ji řešit
Podle dětského psychoterapeuta MUDr. Petra Pöthe je nejdůležitější zaměřit se na dlouhodobé emoce agresivního dítěte. Nenálepkovat, nepřehánět to se škatulkováním dětí do diagnóz. Dlouhodobě frustrované děti pociťují agresi často. Někdy ji zaměří vůči své osobě a dochází k sebepoškozování, jindy zaútočí na věc, zvíře či jiného člověka. Cesta k nápravě vede přes bezpečný vztah v psychoterapii. Jako prevenci Pöthe doporučuje rodičům být autentičtí a snažit se chápat emoce dítěte. To neznamená souhlasit s násilím, ale pochopit, co stojí v pozadí agresivních projevů.
Kája a pozitivní vzory: jak pomáhají dětem zvládat školní stres
Kája dnes zase neusne. Nespí ani máma. Kája ji slyší za tenkou stěnou. Možná pláče. A co ten spolužák? Asi taky nespí. Tohle Kája nechtěl.
Zavře oči a snaží se být duchem chvíli na chatě. Poslouchá les a vybavuje si tváře chlapců z prázdnin. Nejstarší z nich je Adam. Světlé vlasy, obočí – už ho skoro vidí. Znají se od mala přes své babičky. Adam Káju učil běhat. Sebrali tehdy z prádelní šňůry babičky plavky – jejich vrchní díl. Dodnes Kája slyší ten zvuk párání látky, když Adamovi nestačil. Babiččiny plavky tehdy skončily v skrýši ve sklepě, zastrčené vzadu za kompoty, kde jsou určitě doteď. Tenhle úkryt vymyslel Kája. Adam je sice rychlejší a silnější, ale víc toho vymyslí Kája a ví to o sobě.
Kája se zadívá na strop, na hru světel a stínů z pouličních lamp. Zas tak moc toho kluka na tom záchodě nepraštil. Tak proč má najednou pocit, jako by mu to přátelství s Adamem už nepatřilo? Proč je najednou sám, jako by stál na dlažbě bos, jako poslední vyvrhel mezi holými zdmi a chlapeckými pisoáry.
Je na místě Káju litovat? Teď už ne. Bolest časem odezní, ale důležité je, co zaplní její místo.
Děti potřebují poznávat svět bez zlehčování, porozumět vlastním emocím a zakusit sílu vztahů. Jen tak může být jejich poznání opravdové. Jak říká perský básník Džaláluddín Rúmí: „Zranění je to místo, kudy do tebe vstupuje světlo.“
Anketa
Zdroje:
