Článek
Policejní střelba v Praze: muž vlekl ženu násilím
Hádka kvůli nevěře: paní z bytu utekla, vzpomínají sousedé
Tragédie se odehrála před několika dny v Praze 8.
Náhodní kolemjdoucí si všimli sporu mezi mužem a ženou na ulici. Žena byla bez bot a muž ji násilně táhl pryč. Dramatické situaci přihlížel osmiletý syn. „Vezmi mámě boty,“ naléhal na něj otec. Pak se obrátil k svědkům incidentu a varoval: „nikoho nevolejte! Nebo se něco zlého stane!“
O několik hodin později byl muž mrtvý. Policie původně vyjela řešit domácí násilí. Nakonec byl povolán i policejní vyjednavač a zásahová jednotka. Ta muže zastřelila poté, co přes neúspěšné vyjednávání zůstával uzamčený ve svém bytě a vyhrožoval noži a střelnou zbraní.
Podle svědků zazněl z úst policistů posměšný komentář, když byl pachatel zasažen: „Má jen škrábnutí.“ Přestože byl převezen do nemocnice, svým zraněním podlehl.
Celé události je mi nesmírně líto. Nemám o ní ale informace nad rámec toho, o čem policie veřejně informovala a co je v médiích. Zásah vyšetřuje GIBS a já nemohu komentovat probíhající řízení. Očekávám, že vše bude rychle a důkladně vyšetřeno, a pokud shledá pochybení, ponese zasahující policista samozřejmě veškeré důsledky
Policejní auta a sanitky v pražských Ďáblicích: přiměřený zásah proti pachateli?
Veřejnost se nyní rozchází v názoru, zda byl tak tvrdý zásah oprávněný. Jednalo se skutečně o nutnou pomoc obětem domácího násilí?
A otázka, kterou bychom si měli položit, nezní jen „mohla policie postupovat jinak?“ ale i „kdo se zastane dítěte, které uprostřed tragédie přišlo o jednoho z rodičů?“ Možná poslední věta v životě, kterou od svého otce slyšel, bylo: „Vezmi mámě boty.“
Domácí násilí: dokument České televize
Na tuto událost bolestně navazuje dokumentární film Mohla tomu zabránit? uvedený 25. června 2025 v České televizi. Film se zabývá projevy domácího násilí, možnostmi prevence, obranou obětí a ochranou dětí.
Chlapec nesoucí matčiny pantofle se tak může stát symbolem všech dětí, které někdy musely přihlížet domácímu násilí. Na internetu koluje video posledních okamžiků rodiny pohromadě – chvíle, kdy měl chlapec ještě mámu i tátu.
Oběti domácího násilí: kdo jsou?
Společnost uznává oběť jako člověka ponořeného do tratoliště vlastní krve — ať už mrtvého, nebo zachráněného v poslední chvíli. Psychické násilí však mnohé oběti nenahlásí. A když už ano? „Láska prochází žaludkem, uvařte mu,“ poradí jí policista.
Ročně v ČR evidováno okolo 15–25 000 případů domácího násilí, ale většina zůstává nehlášená.
Bohužel v Česku si oběti domácího násilí říkají o pomoc až ve chvíli, kdy jde o zdraví, nebo dokonce o život.
V roce 2024 evidovala Policie České republiky 1 607 případů domácího násilí
Odhadem 60–80 % dětí v domácnostech s násilím je svědky nebo přímými oběťmi.
Každoročně je zhruba 6 000 případů domácího násilí řešeno trestně. Většina násilí ale vůbec neskončí u policie. Děti zůstávají v režimech střídavé péče. I když byly svědky nebo obětmi násilí. Jaká pravidla tu platí?
Domácí násilí: jak se vzepřít útočníkovi
Někdy je to jako počítačová hra – překonáte překážky, téměř vyhrajete. Před vámi je poslední úkol v samotném cíli. Tam se dozvíte, že jste nepochodili, a vracíte se zpět do hry. Smůla neúprosná. Dostanete soudce, který vaši bolest neuzná. Utrpení bagatelizuje.
Vracíte se ponížená zpět k manželovi. V případě mužské oběti platí samozřejmě totéž.
Na čem to závisí? Na náhodě. Buď budete mít štěstí a narazíte na soudce, který se vás zastane. Nebo si vytáhnete černého Petra a vrátíte se tam, odkud jste utekli. S tím rozdílem, že pachatele jste podráždili a postupujete na vyšší úroveň hry o vlastní důstojnost.
Oběti týrání: modřiny a psychická zranění
V dokumentu vystupuje řada expertů na domácí násilí. Přes pracovníky krizových linek, policisty, soudní znalce, advokáty a soudce.
O své situaci otevřeně hovoří oběti domácího násilí. Popisují velice obtížnou cestu k vlastní ochraně, protože nevypadají jako typické oběti násilí. „Kde máš modřiny a pytle pod očima, holčičko?“
Odchod od predátora a střídavá péče o děti
Překážky odchodu od tyrana bývají velice intimní. Izolace od přátel a rodiny, ekonomická závislost. Společné dítě, které často jako rukojmí zůstává ve střídavé péči rodičů. Přežije? A pokud ano, co si z toho odnese?
Jak se bude vyvíjet jeho osobnost? Má přece právo na oba rodiče. Má právo znát názory a postoje obou rodičů. Od obou se má učit. Ale platí to opravdu v každém případě? Rozhodují soudy vždy pečlivě a spravedlivě?
Rodinné konflikty: role soudů a policie při ochraně oběti
„My bychom rádi, kdyby soudci, zvlášť pro některé specializace, byli povinni absolvovat nějakou formu vzdělávání akademií. Právníci znají právo, ale nemají znalost v jiných oblastech. Je pro nás velice důležité, aby se to změnilo,“ řekl náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák. seznamzpravy.cz+1respekt.cz+1
Přeživší oběti i odborníci hovoří o rigiditě některých odborníků. Školení o domácím násilí jsou dobrovolná. Navštěvují je stále ti samí soudci. Stále stejné tváře. Ostatní nemají zájem. Nikdo je nemůže nutit.
Jak se pak má oběť bránit? Nemůže vědět předem, zda nevzdělaný a neempatický soudce nevyjde zrovna na ni? Loterie, kde dáváte všanc budoucnost a důstojnost.
Děti v dysfunkčních rodinách
Nejde „jen“ o důstojnost dospělých. Jsou tu děti. Z klinických studií vyplývá, že děti potřebují bezpečí, lásku, přijetí a řád.
Každý z nás si potřebné informace dohledá na internetu, nebo v knihách. Ale i když už všechno víme a chceme pro děti zajistit, stane se, že narazíme. Kde to vázne? Prostě můžeme potkat neempatické policisty a soudce. Ti označí týrání za manželské neshody.
Místo okamžité podpory odcházíte zpět k agresorovi. S doporučením, ať mu uvaříte něco dobrého k jídlu, že láska prochází žaludkem.
V dokumentu správně zazní, že je otázka, zda takoví soudci mají vůbec rozhodovat o rodinném právu.
Kde se rodí domácí násilí: vliv rodinného prostředí
Domov a rodiče
Kde se berou naši násilníci a oběti?
Ležely kdysi dávno v řadě na novorozeneckém oddělení a nešikovně se soukaly do punčocháčků v mateřských školkách. Doufaly v dobrý svět, věřily v sebe. Poslepu by poznaly mámu podle ozvěny jejích kroků a vůně. Tátu podle stisku ruky a chrastění klíčů v zámku.
Školka a škola
Zápisy do škol a básničky před Mikulášem, poprvé nasátá vůně školní chodby.
Anonymní školní šatna, lavice, jídelna. Všichni mají navenek stejné podmínky. Ve skutečnosti je vše jinak. Každý dostal jinou genetickou výbavu, jiné sklony po rodičích, jiné vzorce, jinou rodinu – nikdo z dětí si to nevybral.
Každý má jiné zázemí. Za stejnou poznámku od paní učitelky může přijít sto možných trestů. Někdo nedostane trest žádný. Jiný je trestán i bez příčiny.
S někým se rodiče doma učí, někdo jiný si zvyká na neúspěch mimochodem a s železnou samozřejmostí. Když se ráno vzbudí s hrůzou ze školy a odpoledne z ní odchází s hrůzou z domova.
Syndrom CAN: ohrožené děti
V životě ohroženého dítěte závisí na náhodě prakticky všechno. Jak se rodiče zrovna vyspí, jakou paní učitelku mu přidělí škola. Zda někdo z širšího okolí zasáhne, nebo ne.
I když má štěstí a někdo v případě problémů zasáhne, je náhoda, jaký odborník jeho případ začne řešit. Tohle je klíčový problém, jádro, na které dokument poukazuje zcela bez příkras. Odborníci na rodinnou problematiku by měli být bezpečným přístavem. Ne další výzvou do hazardní loterie.
Těžkosti lze překonat, lze se z nich poučit, ale musí existovat cesta ven.
Škola a školní kolektiv: dětské trápení
Představme si bezbranné dítě s anamnézou domácího násilí v rodině. Kolektiv ve školní třídě se začíná přirozeně strukturovat – silní, slabí, oblíbení, neoblíbení, obdivovaní, přehlížení, pohrdaní. Chlapec či dívka hledají strategii přežití. Agrese je velmi účinná strategie. Jedinec se k ní upne, když pozná, že funguje.
Nebo naopak. Ticho. Vše snášet. Doma za onuci, ve škole za onuci. Tak na tom asi něco bude, myslí si dítě.
Vzorce z domova, vrozené dispozice, vnější okolnosti. Naučené vzorce z dětství zůstanou pevně v člověku. Hvězdu nebo kříž – to se rychle nedozvíš, jak zpívá Jarek Nohavica.
Školství a ochrana žáků před domácím násilím
Školství dbá na to, aby žáci měli stejnou šatnu, stejné možnosti. Ale to jsou jen kulisy. Zdi škol jsou jen kulisy, kde se odehrává příběh jednotlivce. Každý život a osud je žitý z vnitřku.
Dvě děti mohou sedět v jedné lavici – první je, jak kdyby si loklo živé vody. Druhé žije v Mordoru. Před sebou mají stejný papír, stejnou tužku, stejný úkol, stejnou učitelku, svítí na ně stejná zářivka. Ale jejich realita je vzdálená světelné roky od sebe.
Změny zákona o domácím násilí: nová pravidla ochrany obětí a dětí
Oběti násilí v rodině volají po pevném, bezpečném bodu, místě, okamžiku.
Kde jinde hledat než na policii, v pomáhajících organizacích, u soudů. Něco se musí nutně změnit. Možná by se měly upravit zákony. Možná teď není čas řešit nové a nové cyklostezky, když velká část společnosti bojuje o přežití.
Nebo místo cyklostezek a developerských projektů budeme muset vystavět další věznice – pro dnešní a zítřejší zanedbané děti. Ohrožené děti, týrané děti. Děti, které jsme nechali tam, kde trpí a učí se podle zákonů džungle.
Oběť útoku: Mohla tomu skutečně zabránit?
Mohla tomu zabránit? – není jen název filmu. Je to i postoj který vystihuje postoj velké části naší společnosti. Otázka je zcela absurdní, protože není důležitá, dokud oběť není v bezpečí.
Proč ochrana obětí domácího násilí v Česku tak často selhává? V dokumentu režisérky Ley Surovcové provázím diváky vlastní cestou systémem, který místo ochrany často selhává
Můžeme se dál nezajímat o ohrožené rodiny. Můžeme oběť obviňovat. Protože přesně to jako společnost děláme svou lhostejností – tím, že nechceme převzít odpovědnost za druhé. Není to středověk?
Oběť domácího násilí a role soudů a okolí: pomoc místo kritiky
Je na spoluvině oběť? Někdy ano, jindy ne. Lidé chybují, vyvíjí se, narážejí na sebe v různých obdobích života. Otázka je tedy absurdní, dokud je oběť v nesnázích.
Až když je v bezpečí, lze s otázkou vlastní spoluviny dál pracovat. Poučit se z vlastních chyb. Nebo lépe řečeno z vlastních stereotypů.
Jak by vypadal chod nemocnice, kde by se lékaři nejprve ptali, zda pacient mohl svému stavu zabránit? Neměl provozovat rizikové sporty, neměl kouřit, neměl nezdravě jíst, mohl víc cvičit?
Až pak by se investovaly peníze do ošetření nemocného. Až by prokázal, že je zcela nevinen, pak by se plýtvalo energií, penězi a časem zdravotníků, prostorem v nemocnici.
Dokument Ley Surovcové: oběti a pachatelé
Dokument o domácím násilí je věcný, kamera přímá, otázky přímočaré, zásadní.
Nejde tu o intelektuální ondulaci palčivého tématu týrání. Úryvky rozhovorů s předními odborníky a s obětmi jsou též věcné. Film nemá ambice vtáhnout diváka do lyrických jinotajů. Nehraje si na umělecké dílo. Hovoří s pokorou a snaží se oslovit každého z nás.
Každý, kdo se umí dívat z očí do očí a chápat utrpení druhého, je cílový divák. Každý z nás má být osloven k zamyšlení.
Je to naše společnost, naše odpovědnost za každého jednoho z nás. Za pomoc obětem, ale i útočníkům. Za prevenci násilí i následky. Za dospělé a především za děti. Abychom toho, kdo se dnes narodil, nemuseli za pár let soudit a izolovat. Abychom se nemuseli palčivě ptát: Mohli jsme tomu zabránit?
Zajímá mě vás názor: byla střelba na zabarikádovaného otce zvládnutá akce? Nebo spíš důsledek nezvládnuté prevence domácího násilí v České republice?
Zdroje:
Mohla tomu zabránit. Česká televize, 2025. Režie: Lea Surovcová
