Článek
Měla nadání a píli. Jako holčička vyhrála konkurz do Bambini di Praga a postoupila do oddělení těch nejlepších. Sboristka zpívala až do bolesti, na dřeň. Ale oceněn byl on – sbormistr. Posluchače dojal dětský hlas, ale za jeho zvuk tleskali především jemu. Těch hlasů bylo víc a byly nahraditelné. On byl jeden jediný, a tak nějak se stalo, že mu to všechno začalo patřit.
Karolína ve filmu Sbormistr bude přejmenovaná – logika klopýtá
Česká televize nesmí vysílat film Sbormistr – takové je předběžné rozhodnutí soudu pro Prahu 4. Někdejší členka sboru Bambini di Praga a nejznámější svědkyně sporu s Bohumilem Kulínským žaluje tvůrce filmu Sbormistr (2025) kvůli zásahu do své osobní integrity. Podle ní autoři ve filmu použili její příběh a mluví nepravdu, když to popírají. Měli ji při přípravě scénáře uvést v omyl, že děj filmu bude fiktivní, i když se bude týkat sexuálního zneužívání dětí.
Karolína podala na tvůrce žalobu a požaduje deset milionů korun odškodného, které by věnovala na péči o oběti sexuálních trestných činů. Tvůrci zatím na dohodu nepřistoupili, ale rozhodli se hlavní postavu přejmenovat. Je to nabídka k smíru? Nebo je to bizár?
Struktura filmu Sbormistr zůstává, hlavní postavu lze pouze přejmenovat
Tvůrci filmu pravděpodobně hledají kompromis. Pokud si Karolína nepřeje být s filmem spojována, není moc možností, jak naložit s hotovým filmem.
Proti jednomu jménu však stojí celá struktura filmu – charakterů a motivací –, která se příliš věrně podobá veřejně známé kauze Bambini di Praga z 90. let. Tehdy média uveřejnila příběhy několika dívek v určitém sledu, s konkrétními reáliemi, popisem a úhlem pohledu. Z této veřejně dostupné struktury Provazníkův film Sbormistr vychází. Dívat se na Sbormistra je tak podobné, jako sledovat kauzu Kulínský v hrané podobě.
Soudcovský hlas pro diváka
Člověk má pocit, že sedí v tom samém křesle, jak tehdy, když četl ty novinové články. Ono to naše prosezené divácké křeslo je možná opravdu ten klíč. Vidíme odtud stejného vlka v rouše beránčím, jak krouží kolem své oběti. A taky odtud vidíme konec. Od začátku víme, jak lov skončí, protože příběh už je známý z kauzy Kulínský.
Autoři filmu některé reálie změnili. Například hlavní hrdinka Karolína nemá ve filmu bratry, ale starší sestru. Té se snaží ve zpěvu vyrovnat. Zahraniční koncert se odehrává trochu jinde. To ale nejsou pilíře příběhu.
Jádro příběhu je to, co diváka drásá. To, co vidíme před sebou, když zavřeme oči. To, co je v archivních novinách i ve filmu podobné. Sledujeme ten příběh ze stejného úhlu pohledu, jako tehdy. A sedí se nám docela pohodlně. Polstrování je už vytvarované podle našeho sedacího svalu. Nohy sedadla přirostlé k postsocialistickému koberci, koberec zas vrostl do podlahy.
Divák Sbormistra hledá nitky zla
Charismatický, přísný sbormistr se znovu rozhlíží. Žákyně se smíchem na rtech a děsem v očích ztrácí orientaci sami v sobě. My diváci mu přejeme trest, ale před jeho kultem osobnosti jsme se nikdy nepřestaly červenat.
Víme, že zrada od sbormistra je nevyhnutelná. Svoje žákyně i nás diváky připraví predátor o iluze, které jsme měli o světě.
Pozice diváka nás ale chrání před ztrátou iluzí o sobě samotných. Zlo sice existuje, ale mimo nás. Zlo se schovává v osobnosti někoho jiného. A to je pro nás diváky bezpečné.
Soudí divák beztrestně?
Predátor je plný zla, ale drobné úlomky ošklivosti nacházíme i v ostatních postavách. Třeba v zaslepených rodičích sboristek. Pozice diváka nám dává moc soudit a hodnotit-vidět problémy někoho jiného a zapomenout na ty svoje. Ale jak říká PhDr. Ludmila Čírtková, forenzní psycholožka – u svých selhání zdůrazňujeme neblahý vliv okolností. U ostatních máme sklon vidět problém uvnitř jejich osobnosti a okolnosti považujeme za vedlejší. Sklony jsou to přirozené a lidské, spravedlivé nikoliv. Pro toho, kdo je posuzován, je to tvrdé. Když by člověka posuzoval odborník, oprostí se od předsudků, protože to je součást jeho profese. Divák se to musí naučit sám. A když ne, čekají posuzovaného kruté časy.
Někteří z diváků dokáží detekovat zkaženost i v chování malých svěřenkyň: Laškují! Líčí se! Zamilovávají se! Soupeří!
Jakoby bylo něco nepřirozeného na tom, když děti napodobují chování dospělých. Třináctiletá dívka se v případě hrozby neumí na povel stát o generaci starší ženou. Takovou ženou, která situaci nahlédne a zhodnotí dospělýma očima. Pak svému pubertálnímu já dobře poradí, že má od opuštěné sauny utíkat, co jí nohy stačí. Tak to ale nejde. Mladá dívka je mladá, dokud jí plynoucí roky z vlastního mládí nevyvedou ven.
Přehlednost ve filmu nebo v divákově nitru?
Jací bychom byli my na místě mladé sboristky, v její situaci a v jejím věku? Jací bychom byli v situaci a v okolnostech kterékoliv postavy v příběhu? Jako diváci můžeme věřit, že bychom si poradili lépe. Divák může mít pocit, že by nešel s učitelem sám do sauny, nebo že by jako rodič na svém dítěti poznal varovné signály sexuálního zneužívání. Vše se zdá jasné, protože příběh je pro diváka přehledně podán zvenčí. Přehlednost situace ale není součást divákovi zralosti, to je jen klam. Divák už konzumuje příběh, který je nějak předem zpřehledněný.
Sboristky i sbormistra formovaly různé vlivy. Jejich jednání do velké míry záviselo na okolnostech: štěstí, výchova, momentální situace. Tak jako v životě každého z nás. A ty vnější vlivy někdy z filmu lze vyčíst. Někdy jsou to vlivy neznámé a museli bychom si jejich existenci vědomě připomenout. Ale to by už měnilo úhel diváckého pohledu a rozhodně by to nebylo ke komfortu. Zúčastnit se chvíli nitra někoho jiného nebývá komfortní, ale je to lidské.
Sboristky z Bambini di Praga v roli filmových divaček
Jakou perspektivu zaujímají bývalé oběti Bohumila Kulínského dnes, když o nich existuje film? Stojí mezi diváky a zároveň uvnitř příběhu. Jsou postaveny doprostřed děje bez opory, kterou má anonymní divák. Tou diváckou oporou je odstup, soukromí, čas a divákova iluze o sobě samém. Bývalé sboristky po letech znovu prožívají tentýž příběh, a to zcela veřejně. Kolem nich se pohodlně usadily miliony soudců se zakoupenou vstupenkou a sledují, jak se ony kymácí ve vlastní intimitě.
Hledání cesty ven z filmového příběhu
Příběh dětí z Bambini di Praga je stále tak živý, že s koncem filmu nedochází k jeho pomyslnému uzavření. Příběh naopak vyhazuje další výhonky a větvičky, kterými se dotýká pedagogické etiky, filmové etiky a divácké etiky.
Tím, že oběť Kulínského, Karolína, promluvila k veřejnosti, se částečně oddělila od filmové Karolíny. Tím, že se přihlásila k postavě Karolíny ve filmu a přiznala, že se v ní poznává, nastal paradox. Částečně jakoby vystoupila z vězení filmového příběhu. Opustila vymezený prostor vysílacího času, popsala své pocity a nesouhlas. Pro mnohé z diváků to byl nelogický krok. Ptali se, proč nemlčela. Když nechtěla, aby ji lidé s filmem spojovali, proč na sebe upozorňovala?
Nelogičnost vychází opět jen z perspektivy diváckého úhlu pohledu. To, že veřejný hlas Karolíně přinesl víc autonomie, je možná paradoxní, ale rozhodně to není nelogické. Pro Karolínu to byl možná první krok k osvobození z filmového příběhu, ve kterém se ocitla proti své vůli.
Hledání divákovy cesty do nitra příběhu
Divák se nechce identifikovat s něčím, co není hezké. Protože kdyby v sobě našel tu odvahu, hrozilo by mu, že se ocitne v příběhu, o který nestál. Ve vlastním příběhu. V příběhu své zranitelnosti, možných špatných rozhodnutí, svých chyb. K ochraně ega mu pomůže odsoudit postavu ve filmu – její charakter. Ne pouze činy, ale charakter. Jakoby se díval na true crime žánr. My, zdraví, jsme tady u monitorů a sledujeme film o vadných jedincích. Rozdělíme si svět jednoduše na dobrý a zlý.
A pokud na straně zla jsou jen zvrhlíci bez špetky dobrého? Pak nezbývá divákovi než sám sebe zařadit k té dobré části světa.
Zdroje:
Použité dílo: Sbormistr (2025), režie Ondřej Provazník.
