Článek
Bylo odpoledne a lavičky na dětském hřišti byly skoro všechny obsazené. Zabrala jsem si lavičku ve stínu, která se právě uvolnila, a sledovala jsem své děti, jak si spokojeně hrají.
Na vedlejší lavičce seděla starší paní s holčičkou. Obě mlčely, seděly těsně u sebe a zdálo se, že je mezi nimi určité napětí. Dívka se sem tam koukla po babičce, ta se snažila dělat, že si toho nevšimla. Po chvilce jsem ucítila pohled té holčičky na sobě.
Otočila jsem se na ni. Ucukla očima a znovu se zadívala kamsi dopředu, kam strnule hleděla i její babička. Napadlo mě, že malá babičku asi něčím rozzlobila. Proto se babička tváří tak nepřístupně. Holka vedle ní nehybně sedí s aktovkou na zádech.
Po chvilce se ta stará paní zvedla a bez rozloučení odešla. Dívenka na lavičce zůstala. Svou samotu okamžitě přijala. Zadívala se do země skelným, skoro až poraženým pohledem.
Když ta paní bez jediného ohlédnutí odešla, došlo mi, že zřejmě vůbec nešlo o babičku toho děvčete. Tak malá a je tu sama… podivila jsem se.
Tentokrát zas holčička zachytila můj pohled. Vyskočila z lavičky a v tu chvíli stála přímo přede mnou s úsměvem na rtech.
„Prosím, pohlídáte mi telefon, abych si mohla zaskákat na trampolíně?“ zeptala se.
Vzala jsem do ruky mobil spravovaný lepenkou. Než jsem stihla cokoliv říct, byla na trampolíně mezi ostatními dětmi. Hned byla tam. A hned zase zpátky. Kolikrát stihla vyskočit? Pětkrát? Šestkrát? Posadila se vedle mě, dost těsně. Podobně blízko, jako před chvílí seděla u té staré dámy.
Nabídla jsem jí, ať si jde klidně ještě hrát, že jí pohlídám mobil i aktovku, kterou si jistě přišla odložit. Tázavě a dlouze se na mě zadívala. Tiše, skoro šeptem řekla něco velmi zvláštního. Něco, co bylo víc otázkou než odpovědí:
„Ne, děkuju… jste hodná?“
Nikolka, jak se malá slečna jmenovala, byla na hřišti opravdu sama. Nezapomněla se pochlubit, že přijela autobusem. Že sem běžně přijíždí sama autobusem, když jí skončí škola. Bydlela v jiné části města. Nešlo mi na rozum, proč jezdí takovou dálku kvůli dětskému hřišti, která jsou všude stejná. Ale ona mi pak ukázala to okno.
Okno do světa bezpečí. Okno do dětství. Kam je vidět jen z tohoto jednoho jediného parku na světě. Nejdřív jsem ho neviděla. Nevěděla jsem, které okno to je, ten panelák měl oken snad tisíc. Ale ona velmi trpělivě počítala odspodu nahoru. Zleva doprava. Počítala pomalu, abychom se nespletly. Abych i já věděla, kde přesně je to jedno jediné okénko, kvůli kterému jela přes celé město.
„Tam bydlela moje kamarádka,“ řekla.
Tam se scházely a tam si spolu hrály. Kamarádka, která se odstěhovala. Za kterou Nikolka nikdy nenašla náhradu. Skoro s omluvným úsměvem mi svěřila, že to byla jediná kamarádka, kterou kdy měla. A kam jinam tedy má jít, když skončí škola a domů nemůže.
Nebo vlastně může, jak se později opravila. Jako kdyby se mě snažila šetřit. Nechtěla to na mě všechno nahrnout najednou. Zřejmě byla zvyklá dospělé neustále šetřit. Přistupovat k nim s citem a našlapovat kolem nich velmi opatrně.
„Čekám, až z práce přijde máma. Protože teď je doma jen táta a… a to by nebylo úplně dobrý. Když je máma doma, tak je to dobrý. Ale když jsem tam s ním sama, tak… já ho docela něčím štvu… a pak to prostě není dobrý.“
Vylekala jsem se a zeptala jsem se napřímo, co se doma děje. Jde snad o domácí násilí?
Jen tak mimochodem mi prozradila, že ten táta není její pravý táta. Pravý táta se o ni nestará, dělá dluhy a dluží peníze i mámě. Tenhle táta je fajn v tom, že se o ně stará, pracuje, nakupuje, dívá se s nimi na televizi. Chová se slušně. Ale jen, když je máma doma.
Když je maminka v práci, tak je to jiné. To pak jsou dny, kdy Nikole nadává. Nadává a nadává. Není cesta, jak tomu zabránit. Nadává, když je holčička v pokoji. Nadává, když není v pokoji. Nadává, že není uklizeno. A když Nikolka chce uklízet, nadává jí, že dělá rámus. Nadává neustále. Všude za ní chodí a nadává do té doby, než máma přijde domů. Pak je klid a hrají třeba spolu všichni karty.
„A on, když nadává, tak mi říká těma slovama, víte jakýma… no těma, jak se nemají říkat, tak je nechci říkat.“
Prohlédla si mě, jestli unesu ještě něco navíc, a pak naznačila prvními písmeny.
„Třeba to slovo na K, jako to zvířátko, to mi říká furt. Víte? Jo, víte. A nebo i to jiné K.“
Zděsila jsem se. Všimla si a opsala to slovo decentně. „Takové to horší na K… no víte, chápete.“ Ujistila jsem ji, že chápu a rozumím. Ona pak honem ubrala. Že to tak zlé není vždycky.
Někdy jí říká jen: debile, blbečku, kozo pitomá. Tahle „slabší slova“ ze sebe chrlila rovnou, celá, bez ostychu.
Zeptám se dívky, zda jí otec i bije. Dostanu zvláštní uklidnění. Pan náhradní otec na sebe může být pyšný, jak se umí držet zpátky. Jen co je pravda:
„To ne, on mě nebije!!! To udělal jednou… a byl z toho malér. Zbil mě páskem přes stehna a přišla na to učitelka. Nemohla jsem chodit, a ona do školy zavolala doktorku. Jelo se na policii a domů. Od té doby chodí paní ze sociálky. Jéžiš, to byl malér. Máma to říkala hned, že to bude malér,“ vypráví Nikolka zase omluvně a já cítím, že slovem „malér“ se mě opět snaží šetřit.
Maminka prý pak byla na tátu strašně naštvaná. I za ty nadávky, které dceři říká, je naštvaná. A tak dala své Nikolce slib. Rozvede se!
Nebudou už žít s mužem, který její dceři ubližuje. Mají spolu s Nikolkou tajný plán.
Aby mohly agresivního otčíma vyhodit, musí mít maminka nejdřív finance na zaplacení nájmu. Sama tolik jako pokladní nevydělá. Najde pro ně tedy jiného pána přes internet. Nového tátu, který se bude podílet na financování domácnosti. K tomu je ale potřeba, aby nejprve zhubla. Prý tlustou ženu s dítětem nikdo chtít nebude. A tak holčička čeká.
Jak dlouho bude Nikolka ještě čekat? To nikdo neví. Nejspíš to neví ani sama matka dítěte. Touhu zhubnout má každý druhý, napadá mě. Jak na něčem tak neurčitém může záviset klid a zdraví dítěte? Širší rodina nepomáhá, jediný, kdo při Nikolce stojí, jsou třídní učitelka a pracovnice OSPOD. Nejspíš díky nim se otčím bojí dívku zmrzačit.
Kolik přemáhání mu to asi dá? Co všechno by udělal, kdyby mohl? Co když jednou své neléčené agresivitě podlehne? Má sociální pracovnice vůbec v moci jeho výpadům zabránit? Pomůže dívence nějak dopis, který jsem den po návštěvě parku na OSPOD zaslala já? Vyhoví na OSPOD mé prosbě, aby při šetření neuváděli, že Nikolka vypráví cizím lidem citlivé rodinné informace? Nedomyslí si to otčím? Co když ano, co udělá?
Neměla by se ochrana ohrožených dětí stát pro společnost naprostou prioritou? Nejde vše změnit ze dne na den. Pomohla by i každodenní všímavost okolí. Zanedbané děti potřebují každého z nás. Každou sousedku, učitele, cizího člověka na chodníku.
Jak věčně ponižované děti z dysfunkční rodiny obstojí v kolektivu a později v partnerství? A na pracovním trhu? Jací z nich budou rodiče? Jakou jednou bude Nikolka matkou? Nestane se bezmocnou? Tak jako máma, která jí právě poslala SMS, že už jede domů z práce? Kvůli které se holčička se mnou pomalu ani nestihla rozloučit, jak rychle utíkala na autobus?
Už nestála o anonymitu a nejistotu ulice. Chtěla mámu, svůj prostor, své bezpečí. Kolikrát ještě takhle poběží domů?
A kolikrát z domova? Na ulici, k cizím lidem a pod cizí prázdná okna.
Kde najde bezpečí?
