Nejseš moje máma: dokument ČT o tom, jak chutná bolest

Markéta Oddfish Nešlehová-Nejseš moje máma 

doufá a doufání ji drásá možná stejně jako mateřský žal ze ztráty milované bytosti. Prochází dětská alba svého „Raráška“, jak dceru něžně nazývá. A s každou stránkou deníku, vzpomínkou, jakoby odcházelo do nenávratna i všechno společně prožité. Pokud vztah matky a dcery již neexistuje, jak pojmout a unést to vše, co bylo kdysi? Jak přijmout, že už to není? Každá vzpomínka bodá a každá fotka, stránka, věta v dokumentu je tichým vzkazem Raráškovi, aby se vrátil. A pod čarou si nenápadně domysleme: Vždyť by se přece Rarášek mohl vrátit, kdyby sakra jen trochu chtěl.

A tady narážíme na hlavní kámen úrazu. Přesně to popsala Mirka Spáčilová, filmová kritička. Dokumentu vyčítá, že v něm chybí pohled a názor osvojených dětí. Nejseš moje máma: dokument na ČT 2 o zkušenostech adoptivní matky - iDNES.cz

Film je jednostranně zaměřen na emoce rodičů. Děti dostávají mnohem menší prostor. Film je sondou do emocí osvojitelů, především pak samotné autorky filmu. O Raráškovi se bohužel mnoho nedozvíme. Pár holých faktů by tu bylo – věk při osvojení, dávný názor na absenci sourozenců. Víme z fotek, že Rarášek je dívka. Z vyprávění matky slyšíme, že adoptivní otec od rodiny odešel. Zazní i věta, že si holčička nesla z raného dětství batůžek bolesti, které jí její skutečná maminka pomáhala nést. A že by se tedy Rarášek měl urychleně vrátit.

Nelze zpochybňovat city zlomené maminky, nelze se divit, že stále čeká na šťastnější konec příběhu svého mateřství. Že dveře k jejímu srdci jsou stále otevřené. Ani zlobě na dceru by se člověk nemohl divit. Vždyť všichni se občas zlobíme na své děti. A útěk, to je opravdu velice vážný problém. To je rána.

Ale co se zamyslet trochu i nad city dětí? Co nahlédnout do „batůžku bolesti“ trochu blíž? Proč jen tak zběžně uznat, že existuje, a pak pryč od toho? A dodat jen, že je batůžek pomyslné bolesti těžký? A že ho vlastně z části vlekla máma? Zásluhy matek jsou tu jasně definované. Jejich lidská hodnota nezpochybnitelná. Pomáhaly, česaly, milovaly, zvládaly s dětmi drogy, výchovné problémy. A co z toho mají? Mnohdy jen zradu. Vše je jistě pravda. Ale proč se dokument tak málo dotýká prožívání dětí?

Jejich duše může bolet stejně. Jen jaksi se od nich neočekává, že si po všem, co dostaly od osvojitelských rodičů, budou ještě na něco ztěžovat. Jejich návrat možná nezávisí na jejich rozmařilém rozhodnutí vzít matku na milost. Kdybych byla já adoptovaná, též bych možná hledala biologické rodiče. Ne proto, že bych čekala, že budou lepší. Ale že se vedle nich nemusím obávat svých citů. Všech svých citů. I těch nehezkých. Nebudu za špatného člověka, když se naštvu na lidi, kteří mě odložili. Nebudu se zlobit sama na sebe, když budu mít sto chutí vmést jim do tváře, co si o nich myslím. Není to jen o tom zjistit něco o sobě, odkud přicházím, po kom mám vlasy, po kom tvář, vlastnosti. Kde a hlavně kdo je má krev. Možná děti jen chvíli touží být biologickým potomkem. Zkusit si, jaké to je.

Nechci tu hodnotit životy rodičů a dětí. Mohu usuzovat jen o dokumentu, o jeho vyznění. A nemohu se zbavit pocitu, že trochu moc zatlačil na pilu. Přítomnost kamer nelze odmyslet. Jak asi měla odpovědět osmnáctiletá Anastázie, když na ni dvě ženy upřou oči, k tomu oko kamery, a chce se po dívce, aby řekla v jedné větě, jaká byla její adoptivní maminka matkou. Očekávala se pochvala, co také jiného. V tak krátkém čase, na tak přímou otázku. Anastázie nezklame, ocení zásluhy své maminky před celým národem. Pak se rozpovídá trochu o sobě a v první větě schová své křehké já za status zasnoubené ženy. Nechce zklamat. Chce být na něco pyšná. Možná tuší, nebo dokonce ví, že v dokumentu budou zachyceny její neustálé útěky a starosti, které působila matce. A tak hned při první větě vytáhne eso – partner mě požádal o ruku. To je přeci krásné, to je pro ženu úspěch, to je znak dospělosti. Dál hovoří o svých plánech. Chce s budoucím mužem odcestovat k biologické matce do zahraničí. Obávám se, že nejednomu divákovi v tu chvíli, kdy to vyslovila, zatrnulo.

Ale slečna má svůj život. Její matka se vyjádří k jejímu odjezdu optimisticky. Je ráda, že je Stázka dospělá. Ano, plnoletost, dolní hranice dospělosti. Zákonem je dospělá. Co chtěl říct autor touto scénou? Že ta problémová dívka a tím i její máma našly svoje štěstí? Nebo, že nejistý život v zahraničí pro mladinkou dívku s chybějícím předním zubem, která nedávno prošla domácím násilím, je vlastně výhra? Protože u problémové, adoptované dívky nesmí mít člověk příliš velká očekávání? Nebo nám má přítomnost Stázky ve filmu přiblížit chybějícího Raráška? Protože on ten Rarášek bude beztak něco podobného jako Stázka, jen v bleděmodrém?

Ještě že se pěstouni scházejí v podpůrných skupinách. Tam najdou podporu, energii a pochopení. Nemají to vskutku lehké. Ale když je záznam z takového setkání součástí dokumentu o dětech, který uvidí adoptované děti, má to úskalí. Další scéna znovu opakuje to stejné – jak je náhradní rodičovství náročné. Je to, jakoby ve filmu o biologickém rodičovství bylo stále zdůrazňováno, jak jsou biologické matky potrhané porody, jaké mají často následky v oblasti zdraví, jaká hrozná byla bolest přivádět je na svět. Ale my matky, jak jsme velkorysé, my to těm našim čertíkům odpustíme.

Je dobře, že existují podpůrné skupiny pro všechny a že se o problémech mateřství otevřeně hovoří. Každý má právo být vyslyšen. V čem ale scéna posloužila filmu? Snad jen osobitá a moudrá slova jednoho tatínka, o kterém se ještě zmíním, dávají té scéně platnost.

Všichni bychom si měli vážit pěstounů, to nám film sděluje, ale neustále to opakovat je nadbytečné. Pokud je to hlavní a jedinou myšlenkou dokumentu, pak nechci být neuctivá, ale obešla bych se bez filmu. Lidí, kteří si k sobě berou odložené děti, si společnost vážila i před uvedením filmu Nejseš moje máma. O nitru osvojených dětí, o tom, jakou cestu musí ujít, o tom se už tolik nehovoří.

Kdo byl Rarášek? Kdo jsou všichni ti osvojení Rarášci? Co cítí oni? A mohou za to, co cítí? Smí vůbec určité věci cítit? Hodilo by se to? Mohou oni se vůbec vymezit vůči adoptivnímu či pěstounskému rodiči, když mu za tolik vděčí? Možná ano, ale je to těžké. Možná i oni mohou pocítit někdy hořkost. Každý rodič chybuje, biologický nebo osvojitel. Ale ne každé dítě musí být vděčné, že neskončilo v dětském domově. Většina biologických dětí nemusí. A ta myšlenka se může vkrást, i když je rodina milující. Myšlenka se vplíží, ani nevíme jak. Tím spíš, jde-li o děti.

Dítě dobře vnímá, jaké emoce budí jeho rodič v ostatních lidech. Vidí reakce. Podprahově velmi dobře vnímá nuance v tónu hlasu, gestech, zejména, když se opakují. Je otázkou času, kdy dítěti dojde, proč se k jeho rodiči společnost chová malinko jinak, než k ostatním mámám a tátům. Že to nějak souvisí s tím, že není vlastním dítětem.

Chtěla bych se zeptat tebe, Rarášku, bolí to moc, když tvou mámu lidé okolo obdivují, protože tě má? Nejsi snad dar?

Jaké to je, když máš mámu, které jsou za tebe přiznány tak nevšední morální zásluhy? Mámu, která vystupuje z davu tím, jaký život si zvolila?

Možná ses brzy naučil vnímat, že okolí se pokloní před rodičem lékařem, který zachraňuje životy. Před hasičem hrdinou. I před místní zdravotní sestrou unavenou z noční služby. Před profesorem, který dlouho studoval a místo odpočinku píše zajímavé publikace. Před podnikatelem, který z ničeho vytvořil obrovské něco a dokonce se naučil ze svého majetku rozdávat.

Možná jsi to ve svých dětských letech neuměl ve své mysli přesně označit. Ale to slovo, ten společný jmenovatel je: sebezapření. Kdo je schopen sebezapření, budí obdiv. To brzy pozná i nemluvně. Proč jiné maminky nejsou tolik obdivované jako ta tvá, jen proto, že mají dítě? Jsi ty snad považován za důvod sebezapření, Rarášku? Ty a ostatní děti ne? Je to tak, že některé děti jsou dar a některé jsou dar a zároveň závaží?

Jaké to je, když někdo chválí tvou maminku, že ti dává lásku? A jaké to je, když u ostatních maminek se nad tím nikdo nepozastavuje? Jak se díváš na to, když někdo adoruje pěstouny či adoptivní rodiče? Třeba v médiích? A pak přepneš televizní kanál a tam běží dokument o IVF. O tom, jak by ženy i muži chodili po střepech, aby měli vlastní dítě.

Zakážeme média? Zakážeme témata? Kdo určí seznam zakázaného? Nejde to. Není to možné, každé téma může být pro někoho bolestné. Společnost musí zůstat svobodná. Lidé potřebují bez obav vyjadřovat, po čem touží. Můžeš se na ně zlobit? Můžeš se rozzlobit na celou společnost? Nemůžeš, protože ty jsi všechno, jen ne hloupý. Ale na sebe se rozzlobit můžeš, nebo na svou minulost, na zlou ženu, která tě odložila.

A stokrát budeš prožívat štěstí se svou rodinou a po stoprvé spatříš rozdíl. Třeba i ten, že se maminka pozastavuje nad tím, že ti pomáhá s batůžkem bolesti. Biologickým dětem jejich rodiče též pomáhají s jejich batůžky bolesti a že jich někdy je. Je ten tvůj těžší pro tvé blízké? Nemáš někdy strach, zda jim za to stojíš?

Mohou děti snadno nesouhlasit, revoltovat? Tam, kde má problém biologické dítě v rodině, máme jako společnost sklon vyzývat rodiče ke spolupráci, k práci na své osobě. Na svém rodičovství. Rodič je tlačen a je to v pořádku, aby se zamýšlel nad sebou, svým chováním a hledal nejprve kořeny problému dítěte u sebe. Ve své osobnosti. Ve své výchově. Někdy i ve svých genech.

U osvojitelů je nevydařené ranné dětství první myšlenkou. A i z dokumentu Nejsi moje máma je zřejmé, že u této myšlenky také často zůstane. Narušená citová vazba. Batůžek bolesti. A čím víc kil má ten batůžek, tím víc svatozáří svítí nad hlavou toho, kdo o dítě pečuje.

Bohužel ranná deprivace, porucha citové vazby a vývojové trauma jsou velmi vážné věci. Tohle vše výrazně ovlivňuje osobnost a tím budoucí život člověka. Všude se o tom dočteme, studie to potvrzují. Zároveň má ale osvojené dítě tím pádem menší manévrovací prostor. Minulost nezmění a v té je podle všeho problém. Viníka známe – minulost odloženého dítěte. Ale kdo má dětem pomoci prožívat emoce a následně se zklidnit? Kdo, když ne rodiče. Vývojové trauma tu je, ale k čemu je jeho znalost, když z ní nevyvodíme řešení. Není chyba hledat problém v obtížném startu dětí. Chyba je tím skončit, dál se neptat, co děti prožívají teď, jak to souvisí se mnou jako s rodičem a každý nezdar svést na minulost. Měli bychom si dát pozor jako společnost a i jako jednotlivci, aby ten kousek pravdy, který držíme v ruce, nezaslepil naši snahu hledat celou pravdu. Nezapomínat na konkrétní vztah dvou konkrétních osob. Vztahy mají být dynamické a živé. Ale jak mají zůstat dynamické a živé, když nade všemi emocemi leží jak kláda pocit nevděčné rodičovské role osvojitelů?

Abychom tak sebe i děti nepřipravili zbytečně o možnost, jak své problémy řešit. Berme na vědomí, že adoptované dítě je především lidská bytost. A časem se mu může jeho bytí, za které má být neustále vděčné, zajíst. Chce přilnout a později se odpoutat, jako každý jiný mladý člověk. Chce vidět své rodiče i s chybami a jako jeho vrstevníci je potřebuje někdy nenávidět, mohou se mu ošklivit a měl by mít právo to naplno cítit a nebýt přitom divný. Děti v dokumentu stále děkují, matky v dokumentu se nad tím dojímají a kladně to přijímají. Jakoby to bylo to hlavní, to jediné. Matky to tak mohou vnímat. Matky mají právo na zklamání, zlobu, mají právo být na sebe hrdé, proto, že vychovaly dítě s nelehkou povahou a minulostí. Hledejme prosím pro tyhle pocity pochopení v rámci soukromí a své generace. A umožněme i osvojeným dětem, aby pocítily vůči svým pečujícím výhrady, výčitky, pnutí, nevraživost. Aby tohle vše mohly projevovat, aby byly někdy třeba i nespravedlivé. My rodiče jsme nebyli v jejich věku jiní. Vděčné dítě, které vidí chybu vždy v sobě nebo své minulosti, ale nikdy ne v rodičích, je samozřejmě snazší milovat. Ale každý z nás si přeje být milován neustále, bez podmínek, s ošklivými emocemi a projevy. I když je nespravedlivý a třeba i když křivdí.

Přesně tací jsou v dokumentu pro mne manželé Venclovi. Rodiče pěti osvojených dětí. Zamýšlí se nejen nad sebou, ale především nad dětmi, které jim byly svěřené. A z jejich slov je znát, že takto činí dlouhodobě. Jejich moudrost a empatie nese skutečné poselství a ve filmu působí jako živá voda.

Taktéž mají z pěti dětí jedno dospělé dítě ‚problémové‘, odchází, neozve se, vrací se, nechápe, že se mělo ozvat, že všichni jeho odchody trpí. A přesto je přijímáno. Dojemné je zamyšlení tatínka, pana Vencla, zda by se po těch všech výzvách znovu rozhodl stejně. Dojde k závěru, že ano. Pětkrát ano.

I na stesky maminky raráška, autorky filmu, paní Nešlehové, že dcera vystavuje své fotky na OnlyFans reaguje Pan Vencl decentně a s pochopením. Jako člověk, který si v životě odvykl soudit druhé lidi. Paní Venclová rovněž nevynáší rychlé soudy a hovoří upřímně a autenticky o tom, co je těžké, ale v čem naopak vidí naději.

Děti , kterým se momentálně v životě nedaří uspět, působí starost rodičům i společnosti. Ale než hodnotit, kritizovat a třeba se i skrz prsty dívat na slečny z OnlyFans, můžeme se pokusit vcítit se do jejich situace. Pracovat na sobě, učit se být chápavější. Neohrnovat nos nad někým, komu třeba vůbec není dobře a jen se snaží sám sebe nějak zachránit.

Opuštěná, osvojená malá děvčátka jsou rozkošná. Co když později, některé z nich, když odrostou dětským botičkám, mají pocit, že svou hlavní devízu navždy ztratily? Že už nemají co nabídnout?

Možná pak prodávají své tělo přes OnlyFans nebo ho darují násilnickému partnerovi nebo rovnou mizí rodičům ze života. Tehdy nás nejvíce potřebují. A jsou citlivější, než kdy jindy, na to, jak na ně pohlížíme, jak se k nim chováme, jak o nich smýšlíme a hovoříme. Nechme je žít v naší přízni, pojďme je ctít za všech okolností. Nesouhlas může být námi vyjádřen, ale tak, aby to nepošpinilo náš vzájemný vztah a jejich důstojnost. Neúspěch, selhání je jen období v životě. Ne nově nabytá degradovaná identita člověka. Odsoudit můžeme chování, nikoliv člověka. Tím spíš, jsme-li rodiče. Protože v tom je podstata přijetí.

A vám, milí manželé Venclovi, ze srdce děkuji. V celém příběhu jste pro mne byli tím nejpevnějším bodem a příkladem. Takové rodiče bych si sama přála mít. Pětkrát ano.