Článek
Novinky.cz uvedly zajímavý článek: U pražského psychoterapeuta to bylo jak v drogovém doupěti. Léčím traumata, hájil se.
Muž bez potřebného vzdělání si otevřel v hlavním městě psychoterapeutickou poradnu. Podle jeho slov ho k tomu vedly bohaté osobní zkušenosti s traumaty a s drogami. Díky nim se cítí kompetentní léčit traumata u ostatních lidí. Postavil sebe na roveň psychologa či psychiatra. Z jakého titulu? Z žádného, prostě se tak cítil. Cítil, že dokáže léčit, že to umí. A tak rozjel podnikání.
Proč mu v tom nikdo nezabránil? Není kdo a není jak. Psychoterapeut je právně neukotvený termín. Psychoterapeutem se může stát prakticky kdokoliv, kdo se tak rozhodne. Měl by splňovat základní podmínky — magisterské vzdělání v humanitním oboru a psychoterapeutický výcvik. Pokud podmínky nesplňuje, přesto provozuje praxi, nic s tím nenaděláme. Jediná možnost je samozvaného terapeuta ignorovat. Pokud však terapeut má charisma, tak si brzy najde nové důvěřivé ovečky. A s nimi samozřejmě velmi štědrý měsíční příjem.
Pro poskytování psychoterapeutických služeb v současné době postačí mít založenou volnou živnost. U té úřady nevyžadují prokazování odborné ani jiné způsobilosti. Takže mohou psychoterapeutické služby v soukromé sféře provozovat i nekvalifikované osoby.
Jak začít s terapií? Štěstí jako zboží.
Hlavní je charisma a odhodlání. Pokud máte obojí, tak je napůl vyhráno. Musíte věřit sám sobě a nedat se odradit. Sebevědomí přitahuje. Budou vás navštěvovat lidé v osobní krizi, s úzkostmi. Musíte působit kompetentně, spokojeně. Zákazníci přicházejí s poptávkou štěstí, vy musíte ukázat, že to zboží pro ně máte.
Klienti k vám budou vzhlížet, budou toužit znát vaše know-how, recept na to, jak jít životem výhodněji. A ten vy jim musíte slíbit. Nastoupí k vám do terapie, budou platit a jejich život se začne sám postupně a od základu měnit. Nezní to skvěle? Jste v obrovské výhodě. Psychoterapie je totiž dlouhodobý proces. Zákazníci nemohou poznat výsledky hned. Pokud zapůsobíte na jejich emoce a dáte jim naději, obchod bude uzavřen. Hodinovou taxu vám rádi zaplatí. Kolik chtít na hodinu? V Praze? Kolem tisícovky — ať nežerem.
Za víkend nebo za večerní hodiny si nestyďte říct o přirážku. Musíte přece platit reklamu a webové stránky. Vše, co souvisí s vaší prací, musí působit jako prosluněná cesta. Žádný fádní klinický psycholog, který studoval 14 let. Ten nemá ani vlastní logo a v ordinaci sotva najde dva stejné hrnečky na pití. Ale co je hlavní, nemívá volnou kapacitu. A když, tak za půl roku. Vy termíny máte ihned. A kdo trpí, bude za brzký termín rád.
Co je špatné na tom být efektní, ušetřit si léta dřiny, když lze vydělávat stejnou sumu hned? A ještě nabídnete klientům přidanou hodnotu v podobě brzkého objednání. Takový duševní fast food. U vás bude lidem dobře. A důkaz? Rádi se k vám vrací. Kladné reference si napíšete klidně sám, na tom nic není. Hezky si vyzdobíte prostor, vybavíte ho pomůckami, někteří i drogami, tím se vám i pacientům otevřou nové obzory.
Vzdělání
Klinický psycholog, psycholog, psychiatr, terapeut. To nám ten terapeut hezky zapadá do řady pojmů. Zdá se, že jde o vážený obor. Rozdíl mezi terapeutem a ostatními zmíněnými obory je ale propastný, asi jako mezi pojmy lékař a léčitel. Neodborná terapie může nadělat víc škody, než užitku. Na to opakovaně upozorňuje Psychiatr Radkin Honzák. Zesnulý klinický psycholog Radek Ptáček na téma kvalifikace psychoterapeutů v ČR připravil přednášku, která je veřejně přístupná Youtube pod názvem Zneužitá psychologie.
Psychoterapie je citlivá a složitá práce, kterou by měli dělat jen kvalifikovaní odborníci. Neodborná terapie může pacienta poškodit, protože může prohloubit jeho potíže místo aby mu pomohla
Psycholog je absolvent jednooborové psychologie. Klinický psycholog je absolvent jednooborové psychologie, navíc s atestací, která je náročná a vyžaduje další 3–4 roky studia. Psychiatr je lékař, který se po studiu medicíny atestoval v oboru psychiatrie. A terapeut? Falešný terapeut kdokoliv, kdo nesplňuje ani základní podmínky, ale za terapeuta se vydává. Klidně vy nebo já. Není to správné, ale nikdo nás za zneužití pojmu nejspíš nepotrestá.
Již víme, že minimální vzdělání pro terapeutickou praxi je absolvování magisterského programu v humanitním oboru + akreditovaný terapeutický výcvik. Takto vzdělané psychoterapeuty sdružují i nejrůznější asociace. Asociace ale není zkušební komisí kvality. Pouze garantuje, že její členové splňují základní formální podmínky. To, že je někdo členem asociace sdružující terapeuty automaticky neznamená, že má zrovna to vzdělání, které vy od něj očekáváte . A asociace za nás rozhodně nepřebírají odpovědnost při výběru odborníka.
Je na každém, komu svěří své zdraví.
Chce-li někdo navštěvovat léčitele, je to jeho plné právo a je to v pořádku. Věřím, že někteří léčitelé skutečně pomáhají. Od začátku ale musí být jasné, že jde o léčitele, nikoliv o lékaře. S psychology je to stejné. Každý terapeut není psycholog.
Samozvaní terapeuti často nemají dostatečné vzdělání ani supervizi, což může vést k neodbornému zásahu, který klientovi spíš uškodí než pomůže
Kamarád nebo terapeut? Dělá terapeut terapii? Ano i ne.
Při výběru kamaráda či přítele většinou vzdělání nerozhoduje. Svěříme se mu, pokud mu důvěřujeme, je nám sympatický, něco nás pojí a máme s ním dobrou zkušenost. Poradit se s kamarádem bývá příjemné, zadarmo, maximálně za kávu či pivo. Ale neposkytne nám psychologickou pomoc.
Profesionála volíme jako člověka vzdělaného a fundovaného. Někoho, kdo umí léčit duši. Psychoterapie, pokud je prováděná odborně, skutečně dokáže poupravit fungování mozku. Je to věda podepřená klinickými studiemi, je uznána za bezpečnou a funkční. Rizika obvykle nepřevyšují prospěch u pacienta. A pokud ano, odborný personál je tu proto, aby zasáhl lege artis, tedy v souladu s odbornými standardy.
Terapeut který nemá psychologické vzdělání není kompetentní diagnostikovat duševní poruchy. Ani nepraktikuje psychoterapii v medicínském slova smyslu. Vychází to i z logiky věci-kdo není schopen rozeznat poruchy, neumí je ani léčit. Jeho doménou může být jen podpora, sdílení, naslouchání.
Klinický psycholog má oprávnění provozovat psychoterapii ve smyslu skutečné léčby. Někteří mají smlouvy se zdravotními pojišťovnami a ty léčbu pacientovi hradí. Dostatečné vzdělání pro terapii má i psychiatr. Nemusí jen předepisovat léky, může provozovat i psychoterapii, pokud se tak rozhodne..
Neklinický psycholog, tedy psycholog bez atestace klinického psychologa, provozuje tzv. psychologické poradenství. Často je najdeme v manželských poradnách, ve školách. Ale mívají i svou soukromou praxi.
Terapeut by podle názvu měl poskytovat psychoterapii. Tedy léčbu psychiky, ale není to tak vždy. U terapeuta, bez psychologického vzdělání nejde o stejný druh léčebné, klinicky ověřené psychoterapie, jakou lze hledat u klinického psychologa či psychiatra. K té mu schází odborné zázemí. Jde o chybu, kdy se pod pojem psychoterapie schová i zásah se významně nižší odbornou úrovní. Chybí tu přehledné odstupňování pojmů. Přirovnám -li to k značení zdravotnického personálu, tak všichni víme, že zdravotní sestra nemůže vykonávat práci lékaře. Ošetřovatelka zas nedělá stejné výkony, jako zdravotní sestra. Všichni ale poskytují „zdravotnickou péči“.
Terapeuti u nás mají nejen různé vzdělání. I terapeutických kurzů, které si lze za poplatek doplnit, je mnoho, různé kvality. Kdo se v oboru nepohybuje, snadno podlehne falešnému dojmu.
Studium psychologie a medicíny je dlouhé a náročné. Další atestace, roky studia a práce pod supervizí. Závěrečné zkoušky mají velmi vysoký standard a je legislativně stanoveno, kdo může zasedat v odborné komisi. Dány jsou i přísné nároky, které musí splňovat absolvent. Panuje zde určitá jednotnost. U terapeutů jsou rozdíly daleko větší. Vzdělávání terapeutů je tržní záležitost. Poptávka zájemců je velmi vysoká.
Není terapeut jako terapeut.
I když teď zcela vynecháme podvodníky, zůstane nám početná a nejednotná skupina. Všichni jsou to skutečně terapeuti, ale každý je jiný.
Jde o skupinu, která by k zdravotnickým službám neměla být vůbec přiřazována. Ve zdravotnictví jsou všechny profese jasně ohraničené a s nimi i rozsah kompetencí. Zde hranice splývají, překrývají se a různí. Je na každém klientovi, aby se ptal a dobře nastudoval potřebné informace. Názvy terapeutických kurzů mají často odborné znění, ale to nezaručuje skutečnou odbornost.
Pokud se například učitel zeměpisu rozhodne absolvovat terapeutický výcvik, bude se smět nazývat terapeutem a provozovat soukromou psychoterapeutickou praxi. Bez ohledu na jeho osobnostní kvality a na nižší znalosti z neurověd, než mají psychologové a psychiatři. I psycholog, pokud chce dělat psychoterapii a ne pouze psychologické poradenství, musí absolvovat psychoterapeutický výcvik. (Ale pozor, pokud nejde o klinického psychologa, opět se nejedná o léčebnou psychoterapii). Legislativně tedy pan učitel a psycholog stojí na stejném stupínku. Je jen na vás, koho si vyberete. Protože který z nich má blíž k odborníkovi na duši a který ke kamarádovi za tisícovku na hodinu?
Soukromé vysoké školství — trocha statistiky
Nemalá část psychoterapeutů se rekrutuje ze soukromých vysokých škol. Skoro polovinu tvoří absolventi humanitních oborů. Některé soukromé vysoké školy nabízejí přímo obor psychologie či jiné příbuzné obory. Soukromých škol je v České republice přibližně 10 procent. Podle nejnovějších statistik ČSÚ k 31. 12. 2024:
Studentů veřejných vysokých škol: 284 790 Studentů soukromých vysokých škol: 30 566 Společně tedy 315 356 studentů. Ve školním roce 2010 tvořili studenti ostatních humanitních a společenských oborů na soukromých vysokých školách v ČR zhruba 24 %, přičemž rozšířením o obory pedagogiky a sociální péče dosahuje podíl humanitně-sociálních oborů celkově až 35–45 %.
Rozhodně je dobré předem si dohledat, jaké vzdělání má náš budoucí terapeut. Navštívit webové stránky jeho alma mater a dát si dostatek času na rozmyšlenou. Za terapeutické služby v soukromém sektoru se hradí nemalé peníze. Jde o duši a duševní zdraví je také zdraví. Stud by měl jít stranou.
data ukazují, že úspěšnost přijetí na obor psychologie na veřejných vysokých školách se pohybuje mezi 28,3 % a 50,2 %, což odpovídá uvedenému rozmezí 5–15 % uchazečů.
Na obor psychologie na veřejných vysokých školách se dostane 5–15 procent všech uchazečů. Na soukromou vysokou školu humanitního směru bývá přijato až 100 procent uchazečů. Některé soukromé vysoké školy uvádějí úspěšnost 50–60 procent, například Pražská vysoká škola psychosociálních studií, kde lze studovat i žádaný obor psychologie. Přesto v porovnání s veřejnou vysokou školou v Praze, kde je na stejný obor přijato pouze 5 procent uchazečů, se jedná o značný rozdíl.
Úspěšnost při přijímacím řízení na většině soukromých vysokých škol je velmi vysoká — často se pohybuje mezi 90–100 procenty. Výjimku tvoří jen některé specifické soukromé obory, například psychosociální, kde může úspěšnost klesnout na přibližně 50 %.
Při volbě psychoterapeuta by mělo jít o víc, než zda nám je sympatický. To hraje roli při hledání přátel. U odborníka hledáme mimo to i jeho odbornost. A co je pro jednoho dostačující, druhému vyhovovat nemusí. Vybírejme svobodně. Svobodně, podle svého ladění. Svoboda ale znamená orientovanost, znalost a značnou osobní odpovědnost.
Mnoho štěstí.
