Článek
Případ sexuálního zneužívání, začátek konce.
Bohumil Kulínský, odsouzení. Z knihy Volný Pád.
Psalo se 25. listopadu 2004. V brzkých ranních hodinách zvoní u bytu Bohumila Kulínského tříčlenná policejní hlídka. Bohumil i jeho manželka Linda se probouzejí, odtuší, kdo je za dveřmi. Rozhodnou se ještě trochu si pospat. Policie počká. Tohle není obyčejné zatčení. Tady se s holými fakty snoubí umělecký přesah. Hlubší pravda. „Tiše mistr spí.“ Policie to respektuje a trpělivě čeká za dveřmi. Pomalý, nesmělý začátek však brzy nabere tempo a gradaci. Stejně jako v hudbě.
- 25. listopadu 2004 v dopoledních hodinách byl Bohumil Kulínský zadržen a obviněn z pohlavního zneužívání dětí a ohrožování mravní výchovy mládeže.
- 26. listopadu 2004 byla uvalena vazba.
- 10. ledna 2005 přibyla obvinění dalších sboristek.
- 4. února 2005 došlo k prodloužení vazby.
- 6. června 2005 sbormistr žádá o propuštění z vazby, žádost byla zamítnuta.
- 16. června 2005 došlo k dalšímu prodloužení vazby.
- 1. července 2005 byl Bohumil Kulínský propuštěn z vazby, která byla shledána jako nezákonná. Opustil pankráckou věznici.
Tóny klidu a naděje. Nezní krásně? Na co asi myslel, když spěchal známými ulicemi k domovním vratům? Konečně doma. Konečně všichni pochopí, že hudba je láska a tu Bohumil rozdával. Ne, že by ji kradl, nebo ničil. Pod jeho taktovkou se přece rodilo štěstí a hloubka. Možná si i vybavil jednotlivé tváře sboristek. Některé viděl rád. Jiné obrazy raději rychle zapudil. Sboristky, bytosti, dívky – ty musí ustoupit stranou. Bolest k hudbě patří. Přes bolest se život poutá s hudbou nejpevněji. Bolest se pod jeho taktovkou znovu stane pravdou. Snad tomu i věřil. Láska a moc.
- 4. srpna 2005 policie zpřísnila opatření na základě znaleckých posudků.
- 17. července 2006 proběhlo hlavní líčení u soudu v Hradci Králové.
- 29. srpna 2006 došlo ke zproštění viny.
- 7. prosince 2006 pražský vrchní soud zrušil zproštění viny.
- 28. května 2007 královéhradecký krajský soud Kulínského opět zprostil viny.
- 3. srpna 2007 pražský vrchní soud zprošťující rozsudek opět ruší.
Skladba nezadržitelně směřuje k vrcholu: katarze, poznání pravdy, slzy, smíření, pád. Už nikdy nic nebude jako dřív.
- 15. ledna 2009 byl Bohumil Kulínský pravomocně odsouzen k pěti a půl letům odnětí svobody.
Hudební odkaz Bohumila Kulínského staršího a Blanky Kulínské: Jak i schody lze naučit zpívat
Táta a máma malého Bohumila, přezdívaného Bohoušíček či Kulihrášek, byli na něj pyšní.
Tak pěkně ho nazývali. I dalšími sladkými slovíčky. Byli na syna pyšní. Zdědil po nich po obou hudební nadání. Sám se za rozmazlené dítě nepovažoval. Musel se dobře učit a plnit domácí povinnosti. Hrál na několik hudebních nástrojů. Nevadilo mu to, hudba ho naplňovala. Nejraději měl bicí. V knize Volný pád hovořil o otci jako o tom měkčím, jemnějším z rodičů. Maminka byla přísná.
Otec Bohumila Kulínského měl krušný život. Prožil smrt maminky v dětském věku, obrovskou chudobu a péči o mladší sourozence, tomu úplně nejmenšímu sirotkovi bylo teprve pár týdnů. Rodina potřebovala finanční zajištění. Bohumil starší vzal tvrdou práci. Fáral do dolů. Pedagogiku hudby studoval ve volném čase. Stal se mistrem pedagogiky a tvrdil, že lze naučit zpívat každé dítě. Dokonce i schody by se naučily, dodával s nadsázkou. S Blankou Kulínskou se seznámil ve sboru Českého rozhlasu. Blanka Kulínská vystudovala hudební gymnázium a brzy se stala sbormistryní. 5. května 1959 se jim narodil malý Bohumil.
Chlapec, který brzy četl, ale papat musel bez mámy. Jak vyrůstal kontroverzní český sbormistr?
Moje dětství bylo krásné a zvláštní zároveň. Zvláštní v tom, že moji rodiče byli zaneprázdněni od dvou hodin odpoledne zhruba do deseti večer. Krásné na tom bylo, že jsem díky tomu měl velkou svobodu.
Dětský stoleček a na něm vzkaz plný krásných slovíček. Nachystaný oběd. Čtyřletý chlapec už dokázal číst, maminka ho to naučila. Nejprve písmenka, pak slova a věty. Tak to popisuje Bohuslav Kulínský v knize Volný pád, kterou napsal společně s Jitkou Škápíkovou. Rodiče pracovali ve sboru až do pozdních večerních hodin. Byl šťastný? Byl! Protože to chápal. Chápal, že sbor je prvořadý, že má přednost před jednotlivcem. Přednost před ním. Proč jen tolik zlobil? Proč nesnášel tety na hlídání? Nevoněly jako máma. Vždy když přišly ony, musela maminka odejít. A s ní i táta. Už žádná hudba, žádné legrácky. Bohušíček začal být vzdorovitý. A rodiče to pak mrzelo. Ve sboru, kam ho později brávali, vyrušoval a špatně zpíval. Proč jim to proboha dělal?
Jak osamělost ovlivnila dětského hudebního genia a jeho hudební kariéru
Uměl slyšet všechny tóny. A mezi tóny hudby zaslechl tiché zvonky fascinace.
Malý Bohumil zůstával často sám. Dle jeho slov mu to přineslo svobodu. Možná mu ale díky přílišné volnosti scházely potřebné hranice. Vzdor a ztráta hranic nevěstí nic dobrého. Možná by rád načerpal trochu rodičovské vřelosti, bezpečí a pak by zase běžel přeskakovat patníky. Mohl být jeho vzdor přiživován dětskou osamělostí? Možná se chlapec za svůj stesk styděl, vždyť už mu byly čtyři roky, pak pět, šest… Vlastní sourozence Bohuslav Kulínský neměl a možná na to všechno, co prožíval, býval až příliš často sám.
Byl vychováván jako výjimečné dítě, nadané, vysoce inteligentní. Předurčené k tomu, aby své vrstevníky převyšovalo. Nechtěl si stýskat. Nebyl přeci žádný slaboch.
Bolest? Bolest ano! Možná při poslechu Mozarta či Bacha. Tvorba jako jediný povolený druh pláče. Noty jako jediné akceptovatelné slzy. Hudba jako řeč nejhlubšího nitra. Myšlenky a slova jsou pak zbytečná… leda by to byla slova písně. Těmi by se ještě dalo důstojně plakat.
Jak to tehdy bylo s tím chlapeckým nožem? Do své knihy jsi uvedl, že už si nepamatuješ, za co tě táta tehdy tak potrestal. Byl otec ve skutečnosti tvrdý a ty sis to jen nemohl přiznat? Nebo to, co jsi udělal, bylo tak hanebné? A kdyby ano, připustil by sis to?
Dětství, disciplína a vztah s otcem: dýka, láska a bolest v otcově náruči
Tatínek ti z lásky koupil dýku do turistického oddílu. Přesně takovou, jakou sis tolik přál. Pak s tebou sdílel klukovskou radost. Jeho prožitek byl mocný. Sám jako dítě příliš mnoho hezkých věcí nevlastnil. Dbal na to, aby ti sehnal přesně to, co sis přál. A to stejné otcovské srdce ho pak přivedlo i na ten most…
Stáli jste tam – otec a syn. A tam tě donutil. Musel jsi tu vysněnou dýku vlastníma rukama vyhodit do řeky. Mohl ji vyhodit sám, ale nechal tě ji naposledy držet v rukách. Tvým dlaním se to příčilo. Chtěly pevně držet, aby nemohla spadnout. Pak povolily stisk. A už jsi ji neměl.
Kde tehdy byly hranice toho, co smí udělat ten, kdo je milován?
Budoucí sídlo Bambini di Praga, které pamatuje dětská tajemství svého sbormistra i modřiny od koženého pásku.
Nemohu si nevšimnout, když listuji knihou, s jakou úctou hovoří Kulínský o svých rodičích a prarodičích. Vzpomínky označuje opakovaně za krásné. Sem tam je proloží historkami o tom, jak byl bit řemenem s kovovým koncem. Ale pak rychle dodá, že všichni byli báječní. A jeho dětství též.
Jako by pro něj bylo přirozené, že bolest má v blízkých vztazích své místo. Že hranice druhého člověka není závazná. To, co chtěl v dětství on, nemělo šanci být prosazeno. Platilo vždy to, co řekli dospělí. On se mohl jen vzpouzet, tropit problémy a tím dospělé alespoň trochu ovládat.
Podle svých slov vymýšlel neustále rebelie. Rodiče jeho výchovu přestali zvládat. Sbor pro ně zůstal prioritou. Malý Bohoušek zlobil tety na hlídání víc a víc. Později jim začal utíkat a nebyl k nalezení po celém městě. To nebylo vůbec bezpečné. Rodiče ho tedy brali s sebou do práce. On ale ve sboru vyrušoval, vymýšlel zlomyslnosti a provokace na rodiče. Záměrně snižoval jejich autoritu. Domluvy ani tresty nebyly nic platné.
Otec rozhodl, že malého Bohumila odstěhuje k dědečkovi a babičce na Prahu 6. Princ, kterého rodiče sice zbožňují, ale doma ho už nechtějí. Byl to právě dědeček, který vnuka trestal řemenem s kovovou přezkou. Bohumil se vzpouzel. Nastavoval mu ruce, až se řemen kolem nich omotal. Ranám neutekl, ale nedal se bít lacino. Nadával, vztekal se. Dětský pláč? To ne. Plakat nepotřeboval. Proč taky, vždyť existovala hudba.
Hudební part, podle kterého se hrálo…
Bohumilu Kulínskému bylo 9 let, když ho rodiče odložili k prarodičům. Chlapci musely stačit návštěvy maminky a společné obědy v restauracích. Noblesní obědy, na které se těšil. Ale domov už u rodičů neměl. Taková byla pravidla. Takový byl part, a tak se musel hrát.
U babičky a dědy docházel i do základní školy. Byla to shodou okolností stejná budova, kde později sídlil dětský pěvecký sbor Bambini di Praga. Její stěny by ledacos mohly vyprávět…
Každý vedoucí uměleckého tělesa motivuje dané těleso k nejlepším výkonům tím, že mu naprosto upřímně předá všechno, co v něm je. Profesionalitu i lásku. Lásku k nim. Lásku a pokoru k tomu dílu. Když má dirigent k hudbě pokoru, těleso to pozná. A to je podle mě ten motivující prvek.
Film Sbormistr (2025): Režie Ondřej Provazník
V kinech právě běží film Sbormistr, který zkoumá křehkou hranici mezi hudební autoritou a sexuálním zneužíváním. Právě jemu se budeme věnovat v příštím díle.
Jak se vyvine vztah charismatického sbormistra a třináctileté Karolíny, hlavní hrdinky inspirované skutečnými událostmi? Jak si slovenský herec Juraj Loj poradil s rolí postavy inspirované Bohumilem Kulínským? A jakou roli sehrají rivalita, tlak na výkon a uzavřený svět elitního dívčího pěveckého sboru? Bude to skandál, trauma, nebo tiché requiem?
Použité zdroje:
- Kulínský, Bohumil; Škápíková, Jitka. Volný pád. XYZ, 2009.
- Archivní zprávy z médií: iDNES.cz, Lidovky.cz, ČT24 (2004–2009)
- Rozsudky a soudní rozhodnutí: Krajský soud Hradec Králové, Vrchní soud v Praze (2006–2009)
- Film Sbormistr (2025), režie Ondřej Provazník
- Ilustrační foto: Pexels
- „Veškeré citace pochází z veřejně dostupných zdrojů a publikovaných materiálů. Článek má publicistický a analytický charakter.“
