Článek
Někdy se mi stane, že vidím, jaké krásné produkty vytvořil můj oblíbený prodejce, jaký nádherný obraz ta umělkyně nakreslila, pobaví mě komiks, přečtu si tip na zajímavou knihu, myšlenku, užitečnou vychytávku. A když zavřu Instagram, cítím se namotivovaná a inspirovaná, mám dobrou náladu, přemýšlím, co půjdu sama kreslit, jako knihu si půjčím v knihovně, jaký podcast si pustím. Anebo mám chuť si vylepšit byt.
Občas se díky sociálním sítím seznámím s někým skvělým i v reálu, anebo se dozvím o výborné akci, o které bych jinak nevěděla. To jsou chvíle, kdy jsem nadšená a vděčná, že takový zázrak v dnešním moderním světě máme.
V poslední době si ale uvědomuji, že takových chvil není tolik, kolik bych čekala. Mnohem častěji se cítím mizerně. Stává se mi, že mám dobrý pocit ze svého dne, ty nejdůležitější úkoly v TO-DO listu odškrtané a vidím za sebou kus práce. Vnímám, že rozvoj mého projektu jde pomalu, ale jsem s tím smířená, protože jsem ten den udělala vše, co bylo v mých silách.
Jak toho tolik stíhají?
A pak otevřu Instagram a vidím, co všechno udělali ostatní lidé. Mají už v prodeji nové produkty, které já teprve vyvíjím, více sledujících, vyprodané regály, stíhají poslat vánoční kampaně na trh už v říjnu. A začnu se cítit hůř. Kde na to berou čas? Jak toho mohli stihnout tolik? Nejsem pomalá a neschopná?
Potom vidím všechny zážitky a výlety na místa, kde jsem ještě nebyla. Vím, že mám plný mobil fotek s krásnými vzpomínkami na vlastní výlety, moc jsem ji je užila a necestuji málo. Ale najednou má můj mozek pocit, že sedím jen doma na gauči a všichni cestují více. Všechna ta nádherná místa přece potřebuji taky vidět!
Následně na mě vyběhnou fotky spokojených tváří. Perfektní dámské jízdy, nezapomenutelné rodinné oslavy s nejmíň padesáti členy rodiny až do pátého kolene, festivaly a workshopy, které jsem propásla, business akce století, kde jsem bohužel nebyla. A začnu mít pocit, že nemám žádné vztahy, žiju v jeskyni jako poustevnice a nikdo mě vlastně nemá rád.
Tíží mě pocit nedostatečnosti
Pak Instagram zavírám a tíží mě pocit nedostatečnosti. Jako by můj mozek právě porovnal můj život s jeho více nablýskanou verzí a vyhodnotil, že ten reálný v souboji neobstál.
Často jsou to pocity, že nejsem dost. Nejsem dost výkonná, rychlá, úspěšná, bohatá, společenská, oblíbená, multitaskující, vysportovaná, šikovná, cílevědomá, načesaná a upravená. Ale možná budu, když si tenhle produkt, službu, dekoraci, knihu, kosmetiku, koučování, školení koupím?
Jako první mi přijde logické si sociální sítě prostě smazat, zdá se to jako jednoduché řešení. Jenže se staly marketingovým nástrojem pro prodej a budování komunity a pro řadu z nás už nejsou jen volbou pro trávení volného času. Sociální sítě potřebuju používat k pracovním účelům, takže je otevírám, i když na ně nemám náladu a cítím se po jejich zavření špatně.
Pravidelně alespoň přemýšlím, kolik času na nich trávím, a reguluji v nastavení, jaké profily sleduju a co se mi zobrazuje. Jde to ale jen do určité míry, všímám si, že propagovaný obsah do sítí prosakuje čím dál tím víc. Neustále nabízejí nový obsah, který sledovat nechci, a testují, zda se přece jen nechytnu.
Je to účel?
Přemýšlím, jestli jsou s tímto účelem navržené. Používání sociálních sítích v našich mozcích pomocí dopaminu aktivuje centrum odměn, a snadno si na tento „levný“ dopamin vypěstujeme závislost. Protože v reálném životě k jeho vyplavení musíme vyvinout mnohem větší úsilí, než jen sáhnout po mobilu (třeba si jít zacvičit nebo uvařit dobré jídlo).
Vývojáři sociálních sítí mají ve svých týmech vědce a odborníky a dobře znají fungování lidské psychiky. Jsou si vědomi, že po nich saháme nejen, když potřebujeme něco vyřídit a pracovat, ale také, když se nudíme a prokrastinujeme, chceme se cítit okamžitě lépe a chodíme si tam pro dávku levného dopaminu. Rozvíjí a budují je tak, aby nám kradly co nejvíce pozornosti a abychom zde trávili co nejvíc času, protože naši pozornost prodávají za peníze utržené za reklamy. (Pro více informací o levném dopaminu doporučuji si pustit třeba podcast Brain We Are.)
Je ale také jejich záměrem v nás živit pocit nedostatečnosti, abychom stále dokola chodili kontrolovat, jak se jiné značce daří, co nového si ta známá zase pořídila a jak moc šťastný má ta influencerka vztah? A na základě toho vytáhli vlastní peněženku, abychom se jim přiblížili? Anebo je to vedlejším produktem toho, jak je lidé používají?
Protože když je tak snadné mít pod kontrolou, jaké výstupy na ně umisťujeme, tak to hojně a přirozeně děláme.
Obsah, který pouštíme do světa na sociálních sítích, máme oproti jiným místům v online prostoru maximálně pod kontrolou. Není zde žádný redaktor, který by nám pokládal nežádoucí otázky, zadavatel obsahu, který by část nevyhovujícího textu vyloučil, grafik, který by nás nevhodně vyretušoval, ani režim, který by náš obsah přizpůsobil svému záměru.
Na své sociální sítě umisťujeme kompletně vlastní obsah a možná nás to velmi svádí k autocenzuře a korektuře. Zřejmě je v nás hluboce zakořeněná snaha ovlivnit, jak vypadáme před druhými a působíme na okolí. Potom se ale díváme na přehlídku lidí focených se zataženým břichem a z úhlu, ze kterého jim to nejvíc sluší, sbírku úspěchů a růstu, dokonale šťastných vztahů a bezchybných zážitků.
Jen nejlepší střípky
A tak si sem odkládám laskavou připomínku pro mě samotnou a všechny, kdo sociální sítě používají a cítí se někdy podobně. Jsme dost takoví, jací jsme už dneska, a není k tomu potřeba žádný produkt ani služba. Ani být někým jiným.
To, co vidíme na sociálních sítích, bývají vysbírané ty nejlepší střípky z běžných dnů a obdivuhodné úspěchy. A také jde často o upravený obsah, který realitě přesně neodpovídá, anebo byl pro sítě přímo vytvořený.
A ještě jedna důležitá věc. Nikdo ke svému úspěchu nepřišel přes noc, budování čehokoliv trvá. I když to často není na sítích vidět.
Zdroj: Podcast Brain We Are o levném dopaminu: krátké shrnutí, delší vysvětlení
