Článek
Odbavíme práci, péči o druhé a povinnosti. Na činnosti, které nejsou světu užitečné a „pouze“ nás naplňují upřímnou radostí a štěstím, se často nakonec nedostane. Jdeme spát s tím, že jsme všechno splnily a seznam povinností máme plus minus odškrtaný, ale radost je v našem životě nedostatkové zboží.
Poznáváte se v tom? Vidím to zejména u žen ve svém okolí (a ve své vlastní hlavě). Nevím, čím to je, ale muži v tomhle ohledu vyvíjí konzistentní úsilí a malé i velké radosti si ve svém životě prostě najdou. A to nejlépe každý den.
Neúnosná hromada rolí
Možná je to tím, že žonglujeme s neúnosnou hromadou rolí. Chceme být úžasné partnerky, manželky, milenky, matky, dcery, sestry, kamarádky, pracovnice. Všechno na sto procent.
Plnění každé téhle role ale stojí námahu a čas. Nemůžeme všechen investovat a zároveň ho chtít pro sebe. Musíme svůj čas a energii rozdělit, někde ubrat a slevit, abychom sobě přidaly.
Jenže co si o nás lidi řeknou, když se místo hraní s dítětem vytratíme na lekci tance?
Když místo toto, abychom byly pro kamarádku nebo mamku k dispozici na telefonu, si sedneme na hodinu do kavárny s knížkou a mobil si dáme do letového režimu?
Když nestihneme pracovní úkol a odevzdáme ho o týden později, protože jsme ho odmítly dokončovat v noci a radši jsme šly na procházku?
Když každý den začneme nebo skončíme deseti minutami pro sebe a u kafe si budeme lepit samolepky do diáře?
Že jsme špatné, chybné, neschopné, líné, příliš náročné, sobecké, nezodpovědné. Že selháváme a nezvládáme. Mít naplněné potřeby a toužit po radosti ze života, proplouvat dny s lehkostí, nedělat si zbytečné starosti a nepřikládat obří váhu všem povinnostem. Dělat občas chyby, a někdy dost často, když jsme fakt unavené, ale místo výčitek se jim zasmát. To jsou slabosti, které se neodpouští.
Jenže ve skutečnosti se nestane vůbec nic. Svět se bude točit dál, když si každé úterý po práci zajedeme na keramiku, a okolí si na to časem zvykne. Nic jiného mu ani nezbyde.
Strach z radosti a úspěchu
Další důvod, proč si neděláme radost, může být, že jsme zvyklé přemýšlet v negativních vlnách a černých scénářích. Co když to nevyjde? Jaká je ta největší hrůza, co se může stát? Pojďme o ní pečlivě přemýšlet a pro jistotu se do ničeho nepouštět.
Z téhle suroviny jsem nikdy nevařila, a tak se nebudu pouštět do toho úžasně vypadajícího receptu na koláč. Určitě bych ho pokazila.
V tu chvíli podvědomě tušíme, že stojíme před něčím, co je pro nás dobré, a tak to ze všech sil bojkotujeme. Tuto myšlenku rozvíjí Steven Pressfield v knize Válka umění. Říká, že opakem radosti a tvůrčí energie je temná síla Odpor, která sídlí hluboko v každé naší buňce. A ozývá se pokaždé, když hrozí, že se dáme do práce a uděláme pro sebe něco dobrého.
Je to zákeřná síla, která se specializuje na maření úsilí vedoucího k radosti. Do nových koníčků a plnění snů, cvičení pro zlepšení kondice, zakládání podniků, vzdělávání se a duševního rozvoje se radši nepouštíme, protože co kdyby to vyšlo a my se cítily skvěle. To náš vnitřní Odpor rozhodně nechce.
Odpor se projevuje v podobě strachu; míra strachu odpovídá síle Odporu. Z toho vyplývá, že čím více se bojíme pustit do určitého podniku, tím jistěji poznáme, že je důležitý pro nás a pro rozvoj naší duše. Proto cítíme takový Odpor. Kdyby pro nás daná věc nic neznamenala, nedocházelo by k žádnému Odporu.
A tak si plníme seznamy úkolů platbami účtů, obíháním úřadů a obchodů, vymlouváním se na svou zaneprázdněnost, pomocí všem lidem ve svém okolí a vařením složitých teplých večeří, místo toho, abychom si daly k večeři chleba se sýrem a šly si na hodinu malovat. Přihlásit se do kurzu studia japonštiny. Nebo plést duhovou šálu. Většina povinností počká. Jen jsme navykly své okolí (a samy sebe), že se do nich vrháme nejlépe hned.
Protože co když nám ta zábavná činnost skvěle půjde a budeme se cítit báječně a naplněně? A nedej bože to někomu ukážeme, a ten bude naše dílo milovat? To je ta nejvíc děsivá věc. Uspět s něčím, co nás nezajímá, je mnohem míň děsivé než jít s kůží na trh s něčím, co upřímně milujeme, a naplno se do toho ponoříme.
Zdroje: Steven Pressfield: Válka umění: Odblokujte svou kreativitu a vyhrajte tvůrčí bitvy (recenzi si můžete přečíst v tomto článku)
