Článek
Moderní výchova
Mnohokrát jsem si říkala, že snad žiju v jiném světě. Většina mých kamarádek nemá s dětmi problém, pokud se něco děje, napomenou je, naučily je omluvit se, pozdravit, být ohleduplní. V mém okolí je takových lidí plno. Jenže poslední dobou stále častěji narážím v obchodních centrech právě na maminky, které berou své děti jen jako přívěšek na klíče.
Jsou s nimi, ale jinak se o ně prakticky nestarají. Ano, děti se při nakupování nudí, zažili jsme to všichni, když jsme byli malí. A teď, na konci prázdnin, se navíc nakupují školní potřeby, sešity, batohy, úložné boxy a spousta dalších věcí. Kolotoč jménem září se blíží a všichni se snaží mít všechno připravené. Já jsem sháněla nějaké věci, protože doma přidělávám pokoj. Nakonec jsem si vzpomněla na jeden obchod, kde mají pěkné doplňky za rozumnou cenu.
Ráno jsem na to zapomněla, ale řekla jsem si, že odpoledne tam snad nebude tolik lidí. Omyl. Obchod byl plný. Děti mezi regály, babičky, rodiče, chaos. Povzdechnu si, ale jdu dál, nejsem tu přece poprvé. Všude kolem pobíhají rodiny, děti si vybírají, co ještě potřebují… A pak si všimnul dvou kluků.
Lítají mezi regály, hrají si na honěnou, nic zvláštního, až na to, že opakovaně naráží do lidí. Maminky? Stojí opodál, krásně oblečené, děti jsou jako ze žurnálu. Probírají, co je nového v sortimentu, co frčí na sociálních sítích. Děti mezitím shazujívěci z regálu, přeskakují, křičí, přehazují zboží.
Když do jednoho staršího pána narazí, napomene je, maminky se jen otočí, beze slova. Pán, který je zapřený o dvěfrancouzské hole, zakroutí hlavou a jde dál. Situace se opakuje. To, co potřebuji, je samozřejmě zrovna tam, kde si kluci hrají. Poprosím je, jestli se mohu posunout, žádná reakce.
Až když jednomu těsně promluvím u ucha, lekne se, uskočí. Omluvím se a pokračuji dál v hledání. Najednou do mě jeden z nich vrazí. Neřeším to, jsou to děti. Ale po chvíli mi dupne na nohu. Bolí to, zrovna na tu bolavou. Nadechnu se, dobrý, stane se. Ale než se vzpamatuji, dupne mi na tu samou nohu znova.
Tentokrát tak silně, že pustím věci zpátky do regálu a zasyčím bolestí. Otočím se a vykřiknu na něj, že to snad nemyslí vážně, že lidem se prostě na nohy nešlape. Chytím ho za mikinu, abych ho zastavila, a zeptám se, jestli mu to přijde normální. Jedna z maminek se otočí, dívá se na mě jako na vetřelce.
Řeknu jí, co se stalo, že mi dvakrát dupnul na bolavou nohu, a alespoň očekávám nějakou reakci. Nic. Jen chladný pohled. Otočí se zpátky k regálu a dál si prohlíží dekorace jakoby tam ty děti ani nebyly. Později už je musí napomenoutprodavačka. Když se jí svěřím s tím, co se stalo, zakroutí jen hlavou a odpoví mi, jak často se to v jejich prodejně děje, ale nemohou zákazníky vyhodit.
Nakonec odcházím z obchodu, rozladěná, s bolestí v noze, s hlavou plnou otázek a bez nálady. Před východem přede mnou stojí onen pán o francouzských holích. Dáme se do řeči, zatímco čeká, než ho prodavačka odbaví. Povídáme si krátce o tom, co jste oba zažili. Nakonec jen poznamená: „Za nás by si tohle děti nikdy nedovolily.“ A pak smutně dodá, že lituje svou dceru, která byla před delší dobou požádána, aby odešla z restaurace, kde byl vstup s dětmi zakázaný, protože kvůli těmto matkám se hází všechny do jednoho pytle.
