Eduard Štorch: Pedagog, který předběhl dobu

Zatímco v dnešní době by se svými názory a projekty dost možná slavil úspěchy, před sto lety se s pochopením a podporou příliš často nesetkával. O to obdivuhodnější je, že to nikdy nevzdal.

Všechno začalo v roce 1901 na Mostecku, kam Štorch přišel jako mladý začínající pedagog. V tamní chlapecké škole zažil v prvních dnech šok – žáci byli velmi neukáznění, z učitele si nic nedělali, nechtěli se učit, byli drzí, někteří pili alkohol, kouřili nebo kradli. Zpočátku byl Štorch bezradný! Do svého deníku si tehdy poznamenal, že je v koncích a že tyto děti snad ani nejsou schopny výchovy…

Uběhlo ale sotva pár dní a mladý pedagog už vymýšlel, jak by si chlapce získal na svou stranu. Potřeboval své žáky především lépe poznat a porozumět jim. Po vyučování proto začal pořádat besedy, během nichž si s dětmi povídal. Zpočátku dětí chodilo jen pár, za pár měsíců už zůstávali ve škole po vyučování skoro všichni. Díky tomu se Štorchovi dařilo budovat vzájemnou důvěru a zároveň se dozvěděl hodně o životech svých žáků i jejich rodin.

Zajímavé poznatky mu přinesla také práce na studii o sociálním postavení dětí v severočeském revíru. Zjistil, že v domácnostech většinou žije v jedné místnosti 5–10 lidí, že mnoho dětí spí na zemi, bývají často vzhůru v noci, když jejich rodiče přicházejí z nočních směn. Vlivem nezdravého životního stylu a znečištění ovzduší měly děti často podlomené zdraví, navíc nebyly schopné soustředit se ve škole.

Štorch dál přemýšlel, jak děti zaujmout a udržet při vyučování v klidu. Jednak se mu osvědčilo zapojit do vyučování ruční práce. Žáci tolik netrpěli nedostatkem pohybu, zvládali se lépe soustředit, klidně seděli v lavici, a navíc se ještě zlepšovala jejich zručnost. Potom při neklidu žáků pomáhalo, že se s nimi chodil učit i ven.

Štorch se domníval, že je potřeba změnit přístup k učení – zaměřit se na praktické vyučování, které nebude založené pouze na memorování, ale bude děti rozvíjet komplexně, posilovat jejich vůli či samostatnost. Změny ve výukových metodách si přál prosadit zejména v dějepise. Mrzelo ho, že byl tento předmět ve školách založený jen na faktografii a s učivem se začínalo až u starověkých civilizací. Od roku 1905 proto publikoval knihy, články a přednášky na téma reformy školního dějepisu, později sestavil také vlastní učebnice. Zasazoval se o to, aby byl dějepis vyučován už od počátku vývoje člověka, tzn. od člověka primitivního, aby se dětem všechno vysvětlovalo co nejnázorněji a učilo se v souvislostech.

Když Štorchovi vyšli Lovci mamutů, Osada havranů a další beletrie pro mládež, radoval se, že právě tyto knihy pomohou žákům představit si staré doby a život pračlověka. Dočkal se ale hlavně kritiky vědců a odborníků. Nelíbilo se jim, že jakožto pedagog Štorch vyžaduje reformu dějepisu, přitom jeho knihy nejsou založené na vědeckých základech a faktech, mnoho věcí si v knížkách domýšlí. Co udělal v takové chvíli Štorch? Ponořil se do archeologie, navštěvoval odborné přednášky, sám se v oboru vzdělával a věnoval se výzkumu, aby svým kritikům dokázal, že on odborníkem je!

I přes širokou škálu činností, kterým se Štorch věnoval, nezanevřel na svou původní práci učitele. Od 20. let působil v Praze na škole v Jindřišské ulici. Podobně jako při svém působení na Mostecku, také zde trávil s žáky i volný čas, věnovali se společně skautingu a snažil se je rozvíjet všemi možnými způsoby.

Protože fyzické zdraví dětí považoval za klíčové a sám holdoval lyžím, napadlo ho uspořádat zimní kurz s výukou lyžování pro žáky a učitele. První kurz proběhl ve školním roce 1922/23 a zúčastnilo se ho 45 pražských dětí, v dalším roce už byl počet více než dvojnásobný a zájem stále rostl. Štorch chtěl umožnit účast i dětem z chudších poměrů, proto uzavřel spolupráci s firmou na výrobu lyží, další vybavení získal od dárců a sám dokonce dětské lyže vyráběl.

Kurz měl skvěle propracovanou strukturu. Začínalo se v listopadu a prosinci teoretickou přípravou v Praze, což byly víkendové lekce o historii lyžování, o správném vybavení na hory, o technice lyžování apod. a krátké výlety na lyžích v okolí Prahy. Teoretický úvod byl zdarma přístupný všem a až poté se zájemci rozhodli, jestli se zúčastní i týdenního pobytu na horách. Za něj platili účastníci jen minimální poplatek za ubytování a pokud si ho někdo nemohl dovolit, zaplatil za něj sám Štorch.

Ten opakovaně žádal od Svazu lyžařů, Spolku pro hry mládeže nebo od města Prahy příspěvek na své kurzy a pomoc s jejich organizací. Podpory se mu ale nedostávalo. Žádosti o příspěvky byly opakovaně odmítány a maximem, na které dosáhl, bylo 800 korun od Ministerstva školství (v době, kdy už se o kurzech mluvilo i daleko za hranicemi Prahy a účastnilo se jich až 400 dětí). Celkem proběhlo pod Štorchovým vedením bezmála 30 kurzů, poslední v roce 1935.

Další aktivitou, jíž chtěl Štorch podpořit zdraví dětí a jejich pobyt v přírodě, byly letní zájezdy k Jadranu. Nejprve se i na tyto akce snažil získat finanční příspěvek, ale opět nepochodil, a tak si poradil sám. Každé léto pronajal nějaký rekreační objekt v Jugoslávii a pořádal tam tábory pro rodiče s dětmi. Cenu opět držel co nejnižší, aby si rodiny pobyt mohly dovolit. V roce 1923 se konečně naskytla šance na podporu od Ústředí prázdninové péče, která Štorcha pověřila vedením zájezdu do Jugoslávie.

Jak bylo pro Štorcha typické, pojal zájezd komplexně – jako čtyřměsíční kurz určený primárně pro 11–15leté chlapce. Ti absolvovali teoretickou část (výklad o Jugoslávii, základy chorvatštiny), tělovýchovnou část (turistika, plavání, hry v přírodě…) a mravně výchovný kurz.

Po několika letech zájezdů na Jadran se Štorch seznámil s místním mužem, který mu nabídl pro konání kurzů objekt v Orebiči. Ten byl naprosto vyhovující, proto Štorch usiloval o to, aby Praha objekt pro účely rekreace mládeže koupila. Jeho žádost ale zase zamítli. Štorch tedy pokračoval dál ještě mnoho let na vlastní pěst, jen si později s sebou začal brát další vedoucí, aby bylo vůbec možné zvládat každoroční nápor zájemců.

Zimní a letní kurzy ale Štorchovi nestačily, a tak vznikla ve 20. letech i myšlenka Dětské farmy. Jakožto učitel z centra Prahy byl nešťastný, že městské děti téměř nemají možnost dostat se do přírody, ve škole sedí v tmavých třídách a odpoledne chodí maximálně šedými ulicemi mezi domy. Začal hledat vhodné místo, kde by pražské děti mohly pobývat a učit se venku v přírodě – a našel ho na Libeňském ostrově! V roce 1925 poslal žádost o pronájem celého ostrova. To se mu sice nepodařilo, ale dostal k dispozici alespoň jeho část, další části pak využívali skauti, Červený kříž a další organizace.

Vlastními silami pozemek zveleboval, aby ho bezplatně poskytl dětem pro hry v přírodě. Další krokem pak mělo být vybudování přírodní školy, na to ale Štorch neměl peníze. Žádal o příspěvky, kde se dalo, ale jaký mohl být výsledek? Žádost (jako obvykle) zamítli. Štorchovo odhodlání bylo tak velké, že prodal svoji archeologickou sbírku a začal budovat Dětskou farmu.

Se stavbou zázemí mu pomáhali chlapci, kteří s ním na ostrov chodili. Jakmile na pozemku stály dvě dřevěné boudy (jedna pro chlapce, druhá pro dívky), napsal Štorch žádost vedení školy v Jindřišské, jestli by mohl brát třídy na Libeňský ostrov a vyučovat je venku. Dostal svolení a na Dětské farmě se mohlo začít vyučovat!

Třída II.A tak od dalšího školního roku trávila půlku týdne ve školních lavicích a půlku týdne v přírodě. Pro Štorcha bylo zásadní, aby se děti pohybovaly v přírodě o rozvíjely se po fyzické stránce, ale zároveň nezameškávaly učivo oproti dětem, které se učí v běžné školní třídě.

Pro žáky bylo vyučování v přírodě něco úplně nového, a tak zpočátku místo učení chtěli jen objevovat ostrov a hrát si. Štorch s tím počítal a nechal jim první dny na ostrově volno. Teprve postupně přecházeli na pevný režim, kdy dopoledne byla škola a odpoledne hry. To se ukázalo jako skvělý nápad. Žáci se tolik těšili na odpolední hry na ostrově, že se dopoledne chtěli učit, aby měli školu co nejdřív odbytou.

Děti byly z přírodní školy nadšené, jejich rodiče také, Libeňský ostrov využívali také skauti, některé školy sem chodily s žáky plavat nebo sem vodili například žáky ze školy pro nevidomé. Přesto není překvapením, že Štorch opět nedostal (i přes opakované žádosti) žádné finanční příspěvky ani pomocného dozorčího Dětské farmy, o něhož žádal. Zase byl na všechno sám… Časem už neměl fyzické síly ani finanční možnosti, aby se nadále o ostrov staral, a tak ho nabízel do správy jiným institucím.

Roku 1927 dostal dopis z úřadu města Prahy, že je místo podle nich nevhodné k provozování školy. Štorch se vlastními silami pokoušel podle připomínek města Farmu upravovat, aby vyhovovala požadavkům a školu tam udržel. Podporou mu mohly být alespoň četné dopisy a novinové články, které Štorchovy počiny opěvovaly. Na Libeňský ostrov zavítal i filmový štáb a přijížděly tam dokonce zahraniční návštěvy, aby projekt obdivovaly.

Nakonec to ale nebylo nic platné. V roce 1934 náhle přišlo nařízení, že Štorch musí vyklidit Libeňský ostrov pro jiné účely a Dětská farma byla zrušena.

Je obdivuhodné a vlastně možná až bláznivé, s jakým zápalem Štorch celý život bojoval za naplnění svých pedagogických idejí. Po celou dobu si přitom vystačil s jedinou odměnou – a tou byly úsměvy šťastných dětí.