Článek
Bude to jistě souviset hodně s tím, kam se za těch třicet let používání mobilních telefonů postupně posunulo. Nejdříve se k telefonování přidaly textové zprávy, potom se objevilo připojení k internetu, stále kvalitnější, a na to se nabalily sociální sítě a začaly vznikat tisíce aplikací. Současně se začalo telefony fotit a to stále dokonaleji, dneska klasický fotoaparát téměř není k vidění, ten už používají pouze fajnšmekři.
Telefon je teď velmi univerzální nástroj, který moc z ruky neodkládáme. Nejen s ním fotíme, ale posloucháme přes něj muziku, díváme se na filmy, hledáme informace, učíme se, používáme ho jako budík, jako čtečku, platíme jím v obchodem, spravujeme svůj bankovní účet atd. Zvláštní ovšem je, že vlastní telefonování, které kdysi bylo důvodem vzniku mobilů, je využíváno stále méně.
Je to nejvíc vidět mezi mladými, kteří už vyrůstali v době, kdy se nepoužívaly pevné linky. Mít doma klasický telefon, to znamenalo, že se ho člověk naučil zvedat. U obyčejných telefonů nebylo dopředu poznat, kdo volá, ani jestli jde o neznámé číslo. Ani nebylo možno si nějak jinak ověřit, kdo volá, tak si lidi zvykli telefon raději přijmout, protože co kdyby se jednalo o něco důležitého nebo pro ně zajímavého.
Dnešní doba ale skýtá mnohem víc možností, každé děcko má dostatečně kvalitní mobil a internetové připojení, aby mohlo komunikovat s těmi, s kterými se bavit chce. A to takovým způsobem, jaký mu vyhovuje. Paradoxní je, že lidé ve věku do 30-35 let si prakticky neumí představit, že by kamkoliv odešli bez mobilního telefonu, a není málo takových, které těžko zastihnete bez mobilu v ruce. A přesto právě především oni přestávají používat telefon k volání.
Vidím to nakonec i u vlastních dětí, sice mají telefon prakticky stále u ruky, ale vůbec není pravidlem, že když jim zavolám, tak mi hovor přijmou. I oni mají vesměs vypnuté vyzvánění a jen tak každému telefon nevezmou.
Proč tomu tak je? Možná ten hlavní důvod spočívá v tom, že na to zkrátka nejsou zvyklí. Jsou to lidé, kteří už od útlého mládí komunikují s přáteli přes sociální sítě, a věnují tomu mnohdy spoustu času, ale aby si zavolali, to je ani nenapadne. Takže si postupně zvyknou na to, že živou komunikaci znají jen s rodiči a dalšími příbuznými, což ovšem dělají spíš z povinnosti. Další telefonáty jsou pak typu spam, kdy jsou otravováni nějakou nabídkou nebo vlezlými dotazy, to také není nic příjemného. A nebo jde o školní či pracovní záležitosti, takže opět nic zábavného. Není tedy divu, že si mladí vytvoří k telefonování negativní vztah a nijak po něm netouží.
Jsou tu i další okolnosti. Při živém hovoru je třeba reagovat okamžitě, není prostor na promýšlení té nejchytřejší odpovědi. Zato u písemné komunikace je na vše dost času, odpadá takový ten stres, není nutné se tolik koncentrovat. Zkrátka, vzít telefon pro tyto lidi znamená vystoupit z vlastní komfortní zóny. Není pak divu, že existuje dokonce diagnóza, tzv. fonofobie, která se projevuje strachem s někým mluvit, obavami z vlastního selhání, že neodpovím dostatečně chytře, že se ztrapním. A tak raději hovory nepřijímají, protože se stydí něco říct a když mají vzít zvonící telefon, tak se jim dopředu udělá špatně.
Podle mého je to i proto, že tato doba a technologie s ní spojené, umožňuje udělat se lepším, než opravdu jsem. Sociální sítě dávají možnosti dost mlžit a vytvářet o sobě značně zavádějící představu. Při neživé komunikaci je spousta času na to si zformulovat odpověď, případně si k tomu i najít nějakou informaci, než se definitivně odešle. Zveřejňují se sice fotky, ale zase je možno to mít pod kontrolou, co zveřejním a co ne, navíc je možno fotky i různě upravovat, retušovat. Dnešní mladá generace má tedy spoustu nástrojů k tomu, aby mohla pro ostatní vytvářet falešný dojem o sobě samém, úspěšně předstírat „kvalitnější já“. Při živém kontaktu by se ovšem mohl ten dokonalý obrázek rychle rozpadnout. Najednou by se odhalilo, jak je kdo bystrý, jak kdo vypadá atd.
Nemusí to být ale vždy tak dramatické důvody, často je důvodem jen obyčejná nechuť vůbec s někým komunikovat, neochota nechat se vytrhnout z nějaké příjemné činnosti nebo i nečinnosti. V podstatě by se dalo hovořit až o pohodlnosti a lenosti.
Pro mě je tento jev dost nepochopitelný. Mně přijde naopak telefonování jako mnohem užitečnější a racionálnější řešení většiny situací, kdy je dobré se s někým spojit. Když se je třeba na něčem domluvit, například na nějaké společné akci, tak je velice snadné tím na sítích zabít hodinu i více času, zatímco po telefonu na to stačí maximálně několik minut. Debatování přes nějaké aplikace jsou tedy i nemalým žroutem času. Výhodou přímé komunikace je navíc i to, že odpadnou možná textová nedorozumění, jak ten druhý myslel to, co napsal, zda v tom není nějaký skrytý vtip apod. Člověk také lépe odhadne, jakou má ten druhý náladu, i to, zda hodlá opravdu dorazit. Zkrátka, přímý hovor má spoustu výhod.
U lidí, kteří se moc dobře osobně neznají, případně se naživo neznají vůbec, takový jeden telefonát prozradí o tom druhém mnohem více než sáhodlouhá komunikace na sítích. V těchto případech je dvojnásob důležité poznat, jak se ten druhý projevuje, když nemá čas si promýšlet odpověď, když je nucen být bezprostřední.
Jednou věcí je mít jistou nechuť k živým hovorům, které ale člověk zvládne, když je to opravdu potřeba. Ale něco jiného je odmítání a strach z telefonování. Jak potom takový jedinec může obstát v životě, když ho taková jednoduchá záležitost dokáže tak vykolejit? Navíc jde o činnost, kterou si člověk trénuje schopnost se vyjadřovat, mít pohotovou reakci, umět komunikovat a rozumět tomu, co mi ten druhý říká. A to je přece něco, co je pro běžný život, pro navazování kontaktů, ale také pro to, aby člověk obstál v práci, velmi důležité.
https://www.chip.cz/kuriozni-fenomen-proc-se-nekteri-lide-vyhybaji-telefonovani-neprijimaji-hovory-delate-take#heading-1
https://www.hrot24.cz/clanek/strach-uzkost-nezajem-mladi-lide-z-generace-z-a-milenialove-odmitaji-zvedat-telefon
https://zlatkovsky.blog.respekt.cz/telefonujete-tak-s-tim-prestante/index.html
