Článek
Připomeňme si, že deficit státního rozpočtu je kolem 300 miliard. Úrok z desetiletých státních půjček dnes přesahuje 4 %. Celkový dluh dosahuje 3 500 miliard Kč a jen na úrocích z něj bude stát – jakmile bude nutné refinancovat starší, levněji půjčené dluhy – platit zhruba 140 miliard korun ročně.
Potřebné investice do obrany (razantně požadované i našimi spojenci) se teprve rozbíhají, stejně jako platby za vytouženou novou jadernou elektrárnu – tedy k deficitu připočtěme dalších několik desítek miliard.
Z toho, co se zatím dostalo do médií, plánuje nová vláda toto:
- Snížení zdanění firem. Zvýšení sazby daně loni přineslo státu zhruba o 25 miliard více, takže náklad tohoto „protikroku“ lze odhadnout na desítky miliard korun.
- Zvyšování platů – například u bezpečnostních sborů či ve školství, kde agregátně přesahují stovku miliard korun – by podle míry velkorysosti mohlo přidat další desítky miliard a zároveň vyvolat tlak na růst platů i u dalších zaměstnanců veřejného sektoru.
- Zvyšování slev na jízdné pro studenty a seniory je proti tomu položkou spíše v řádu jednotek miliard.
- Navýšení plateb za státní pojištěnce, které dnes činí přes 150 miliard, by však znamenalo výraznější zásah do rozpočtu.
- Zrušení důchodové reformy – tedy posun odchodu do důchodu na 65 let v době, kdy evropské výpočty udržitelnosti směřují k hranici přes 70 let – by mělo dlouhodobě nejvyšší cenovku. Krátkodobě by desítky miliard stála i změna valorizačního vzorce.
- Zvýšení výdajů na vědu (na více než 2 % HDP) znamená, možná pro někoho překvapivě, další dvouciferné miliardové výdaje.
- Přesun plateb za obnovitelné zdroje na státní rozpočet má jasnější cenovku, kolem 20 miliard.
- A konečně, zvýhodněné půjčky pro mladé, bonusy za dítě či další podpory rodin mohou stát prakticky jakoukoli sumu.
Hrubým odhadem se tedy deficit z dnešní úrovně kolem 300 miliard může posunout nad hranici 400 miliard Kč. A pokud připočteme i příslib návratu EET, řekněme „jen“ na 399 miliard. Dluh by při takové politice mohl do roku 2030 vzrůst až na 5 500 miliard. Při dnešních úrocích by pak stát ročně platil za špatné hospodaření z minulosti kolem 220 miliard Kč – tedy jen o něco méně, než je dnes celý roční výnos zdanění firem.
V reálu se to asi nestane. Především nás jistě v dnešním neklidném světě potkají nějaké krize, které mohou dluh skokově navýšit. Zběsilé tempo zadlužování prakticky všech zemí světa může také vést k růstu inflace a/nebo úroků.
Ale hlavně, v případě, že Česko nepřijme euro, nemyslím, že takový vývoj budou trhy tolerovat. A obrazně řečeno „někomu to spadne na hlavu“. Jak ukazuje příklad Řecka, které je dnes jednou z odpovědně nastavených a dobře fungujících ekonomik, může to vést k dobrému výsledku – ale za cenu, o níž se mi ani nechce přemýšlet.
Proto doufám, že to, co se o programu vlády píše, není pravda. Ne proto, že bych si mnohé z uvedeného nepřál, ale proto, že musíme nejprve nastavit, jak rozsáhlé přerozdělování má stát provádět a jak ho financovat. A až poté diskutovat o tom, kde přidat (a samozřejmě zároveň, kde ubrat, nebo kde na to vzít).
