Článek
V dobách raného středověku se od Islandu až po Švédsko mluvilo jedním společným jazykem – staroseverštinou. Situace se začala měnit v roce 1380, kdy Norsko vstoupilo do unie s Dánskem. Tato nadvláda trvala více než 400 let a přinesla s sebou výrazný kulturní a jazykový vliv. Z úřadů, škol i literatury norština postupně zmizela a byla nahrazena dánštinou. Původní jazyk přežil pouze v ústním podání u obyvatel na venkově.
Když Norsko v roce 1814 získalo nezávislost, vyvstala otázka národního jazyka. V psané formě se nadále používala dánština, která se v mluvené podobě mísila s norským přízvukem. V reakci na tuto situaci se v 19. století zformovaly dva odlišné přístupy k tvorbě nové podoby norštiny.
Dvě cesty k národnímu jazyku
První směr reprezentoval učitel Knud Knudsen. Jeho cílem bylo upravit úřední dánštinu, kterou se psalo ve městech, a postupně ji přiblížit norské výslovnosti a gramatice. Z této upravené verze se vyvinul dnešní Bokmål, což v překladu znamená knižní řeč. V současnosti ho používá přibližně 90 % Norů a tvoří základ jazyka v médiích, na internetu a ve velkých městech.
Druhý přístup zvolil lingvista Ivar Aasen, který odmítal dánský vliv. Cestoval po odlehlých norských regionech a sbíral stará slova a gramatické tvary z lokálních dialektů. Z těchto venkovských základů vytvořil nový psaný standard s názvem Nynorsk (nová norština). Tento jazyk si zachoval složitější gramatiku blížící se staroseverštině. Dnes jím píše zhruba 10 až 15 % obyvatel, převážně v západních částech Norska.
Společenská role lokálních dialektů
Bokmål a Nynorsk fungují primárně jako psané standardy. V mluveném projevu hrají v Norsku zásadní roli lokální dialekty, které mají v zemi vysokou společenskou prestiž. Obyvatelé běžně používají svůj regionální přízvuk bez ohledu na společenské postavení či profesi, a to i v celostátních médiích nebo v politice.
Norský stát obě formy jazyka legislativně chrání. Zákony a státní weby musí být dostupné v obou verzích a veřejnoprávní televize má stanovené kvóty pro vysílání v menšinovém Nynorsku. Norsko tak představuje ojedinělý příklad země, která namísto unifikace jazyka zvolila cestu institucionální podpory jeho historické rozmanitosti.
Zdroje:
- Norština (Wikipedie)
- Språkrådet (Norská jazyková rada): Historický vývoj a fakta o norském jazyce (Bokmål a Nynorsk). [online]. Oficiální státní jazykový institut Norska. Dostupné z: https://www.sprakradet.no
- Store norske leksikon: Norsk (Norský jazyk – historie a současnost). [online]. Odborně garantovaná encyklopedie, hesla zpracovaná a ověřená norskými akademiky. Dostupné z: https://snl.no/norsk
