Z blátivé zátoky se stalo nejbohatší město světa: Skutečný příběh Dubaje

Abychom vůbec pochopili dnešní Dubaj a mentalitu jejích vládců, musíme na chvíli zapomenout na klimatizaci a mramorová nákupní centra. Musíme se vrátit o pár staletí zpátky do doby, kdy tu nebylo doslova nic. Jen spalující slunce, nekonečný písek a jedna zablácená mořská zátoka – Dubai Creek.

Právě tato zátoka je absolutním středobodem celého našeho příběhu. Dlouhá tisíciletí to byla jen bezvýznamná zastávka pro kočovné pastevce. Opravdový zlom přišel v roce 1833. Tehdy se asi 800 členů kmene Bani Yas, přesněji rodina Maktúmů, sebralo, opustilo sousední Abú Dhabí a usadilo se právě u této zátoky. A jen tak mimochodem – rodina Maktúmů vládne Dubaji pevnou rukou až do dnešního dne.

Život u zátoky tehdy nebyl žádná pohádka pro turisty. Byla to každodenní drsná snaha o přežití. Lidé se živili rybolovem a hlavně lovem perel. Perly byly pro tento region něco jako dnešní ropa nebo kryptoměny. Už v 16. století si jeden benátský kupec zapsal, že místní perly z Dubaje mají naprosto výjimečnou kvalitu. Lovci se potápěli do temných hlubin bez jakéhokoliv vybavení, jen se zadrženým dechem a kolíčkem na nose, den za dnem. Byla to extrémně nebezpečná práce, ale právě díky ní začala osada pomalu bohatnout.

Rodina Maktúmů měla už tehdy něco, co ostatním vládcům v regionu chybělo: neuvěřitelný obchodní instinkt. Zatímco ostatní pouštní kmeny mezi sebou neustále válčily o území, Maktúmové se rozhodli hrát chytřejší hru. Dohodli se s mocným britským impériem. Podepsali s ním mírové smlouvy, Britové jim zaručili ochranu před piráty na moři a Dubaj se tak mohla soustředit na to hlavní – na byznys.

Na konci 19. století udělal tehdejší vládce naprosto geniální tah. Vyhlásil, že zahraniční obchodníci u něj nebudou platit absolutně žádné daně. Zní to dnes možná banálně, ale tohle jediné rozhodnutí změnilo tok dějin. Do Dubaje se začali masivně stahovat bohatí obchodníci z celé oblasti. Město se stalo obrovským přístavem bezcelního obchodu a zdálo se, že má o prosperitu vystaráno. Jenže pak přišla rána, která tohle město málem vymazala z mapy.

Ve 20. a 30. letech 20. století zničily ekonomiku Dubaje dvě věci na druhém konci světa: velká hospodářská krize a vynález uměle pěstovaných perel v Japonsku. Trh se zhroutil doslova přes noc. Přišla extrémní chudoba, lidé hladověli, obchod se zastavil a vypukaly dokonce i ozbrojené vzpoury.

Aby toho nebylo málo, samotná životodárná zátoka Creek začala vysychat a zanášet se pískem. Do města už nemohly vplouvat větší lodě. A právě v této zoufalé době, na konci 50. let, převzal vládu šejch Rašíd – skutečný otec moderní Dubaje.

Rašíd pochopil, že pokud město ztratí přístav, přestane existovat. Rozhodl se zátoku kompletně vybagrovat a prohloubit. Mělo to ale jeden háček: Dubaj na to neměla peníze. Šejch si musel půjčit astronomické částky od cizích investorů. Kdyby se projekt nepovedl, Dubaj by zbankrotovala. Rašíd riskoval všechno. A vyplatilo se to. V 60. letech se navíc Dubaj stala centrem masivního (a neoficiálního) vývozu zlata do Indie, což do ekonomiky napumpovalo hotovost na první silnice a letiště.

V roce 1966 se našla ropa. Černé zlato. Dubaj jí ale neměla zdaleka tolik jako sousední Abú Dhabí a šejch Rašíd věděl, že tohle bohatství nevydrží věčně. Připisuje se mu legendární citát:

„Můj dědeček jezdil na velbloudovi, můj otec jezdil na velbloudovi, já řídím mercedes, můj syn řídí land rover, jeho syn bude řídit land rover, ale jeho syn už bude zase jezdit na velbloudovi.“

Aby se Dubaj nevrátila do středověku, začala ta nejšílenější stavební horečka v dějinách. Rašídova strategie byla jednoduchá: Postav to a oni přijdou.

Všechny tyto investice měly jediný úkol: zbavit se závislosti na ropě. A podařilo se. Zatímco kdysi tvořila ropa polovinu ekonomiky, dnes je to méně než 1 %. Zní to jako dokonalá pohádka o úspěchu. Každá mince má ale dvě strany a o tom, kdo tuhle pohádku skutečně zaplatil, si povíme v dalším článku.