Článek
Architekt zlaté éry
V polovině 17. století se v Nizozemsku, po náhlé smrti tehdejšího vládce Viléma II. Oranžského, přesunula moc do rukou takzvaných republikánů. Tato měšťanská elita odmítala dědičnou monarchii a věřila, že by zemi měli spravovat volení zástupci. V čele tohoto hnutí stanul Johan de Witt, geniální matematik, diplomat a přesvědčený zastánce síly rozumu, který se brzy stal takzvaným velkým penzionářem – faktickým premiérem tehdejší republiky.
Pod jeho dvacetiletým vedením zažívalo Nizozemsko období, které historie později označila za zlatý věk. Východoindická společnost vládla globálnímu obchodu, amsterdamská burza udávala směr evropské ekonomice a země poskytovala svobodné zázemí umělcům i vědcům, jakými byli Rembrandt, Spinoza či vynálezce mikroskopu van Leeuwenhoek. De Witt dokázal mistrně balancovat mezi tehdejšími evropskými mocnostmi a zajišťovat státu klid na rozvoj.
„Rampjaar“ a pád vlády
Rovnováha se však začala hroutit kolem roku 1670. Odvěcí rivalové, Anglie a Francie v čele s králem Ludvíkem XIV., se tehdy tajně dohodli na společném postupu a v roce 1672 provedli koordinovaný útok z moře i ze souše. Tento letopočet se do nizozemských dějin zapsal jako „rampjaar“ – rok katastrofy.
Vojensky nepřipravená republika čelila existenční krizi. De Wittova zahraniční i domácí politika se během několika týdnů zhroutila. Obyvatelstvo, sužované strachem z postupujících cizích armád, ztratilo ve stávající vládu důvěru a začalo volat po návratu mocného rodu Oranžských. De Witt byl nucen odstoupit a na pozici velitele armády byl dosazen mladý Vilém III. Oranžský. Zoufalství veřejnosti se ovšem rychle transformovalo v otevřenou nenávist.
Temné vyvrcholení v ulicích Haagu
Hněv lidu dopadl nejprve na Johanova bratra Cornelise, který byl na základě vykonstruovaných obvinění z velezrady zatčen, mučen a odsouzen k vyhnanství. Události však nabraly zcela jiný spád 20. srpna 1672, kdy Johan de Witt dorazil k haagskému vězení Gevangenpoort, aby svého bratra vyzvedl. Osobní stráž, jež měla zajišťovat pořádek, byla záhadně odvolána a před budovou se shromáždil rozběsněný dav příznivců oranžistů.
Brána věznice neodolala tlaku. Dav vnikl dovnitř, vyvlekl oba bratry ven a vystavil je surovému lynči. Dějinný zvrat zde však neskončil u samotné vraždy. Útočníci těla obou státníků svlékli, vláčeli ulicemi a zavěsili na šibenici. V záchvatu davové hysterie pak přítomní těla zohavili, naporcovali a některé jejich části dokonce na místě zkonzumovali nebo si je odnesli do svých domovů jako morbidní suvenýry. Tato bezprecedentní událost, nad kterou následně Vilém III. Oranžský přivřel oči, zůstává jedním z nejtemnějších a nejbrutálnějších okamžiků nizozemské i evropské historie.
Tento článek byl zpracován na základě historických dat celosvětové encyklopedie Britannica a dobových záznamů nizozemského národního Rijksmusea.
