Zase bude změna času a ukradnou nám hodinu, Francouzům druhou

A na venkově tak bylo vlastně až do 19. století, práce se podřizovaly přírodě. Ale někteří potřebovali čas měřit přesněji, například na univerzitách. Jenže čím ten čas měřit?

V podstatě byly dva druhy hodin – sluneční a mechanické. Sluneční jsou nesmírně přesné, ale jdou nerovnoměrně. To je dáno tím, že Země obíhá kolem Slunce po elipse. Když je naše planeta blíže ke Slunci, tak obíhá rychleji (v přísluní 30,28 km/s), když je dál od Slunce, rychlost oběhu je pomalejší (v odsluní 29,27 km/s) [7] – avšak rotace naší planety je stále stejná.

Proto se sluneční hodiny občas trochu předbíhají nebo naopak trochu zpožďují. Mechanické hodiny sice neodrážely přesně pohyb Slunce na obloze, ale zato chodily rovnoměrně. Sluneční hodiny totiž ukazují tzv. pravý sluneční čas, kdežto mechanické ukazují střední sluneční čas. A mezi těmito dvěma časy může být rozdíl až kolem 15 minut. Vidíme souvislost s akademickou čtvrthodinkou?

Takže čas nám nějak plynul, čtvrthodinové rozdíly mezi slunečními a mechanickými hodinami byly nepodstatné, na mše lidi stejně zvaly kostelní zvony, každé město mělo své vlastní hodiny na radniční nebo kostelní věži a občas je seřídili podle slunce, zkrátka idylka. Až do toho hodily vidle vlaky.

Vlaky byly úžasný vynález. Umožňovaly přepravovat ve velmi krátké době lidi a věci na velké vzdálenosti. A přitom tak krásně kouřily. Černý kouř z komínů lokomotiv a továren byl symbolem pokroku a moderní doby. Jenže se ukázalo, že každá ves má jiný čas. Ze začátku to moc nevadilo, vzdálenosti mezi krajními stanicemi nebyly dlouhé a na mezistanicích vlak stál klidně čtvrt hodiny, musela se třeba doplnit voda do kotle, tam ta několikaminutová nepřesnost nehrála roli.

Ale kde se vzal ten několikaminutový rozdíl? Každé město mělo svůj vlastní čas, který vycházel z pozorování, kdy na daném místě Slunce vycházelo, vrcholilo (tzv. pravé poledne) a zapadalo. V Olomouci například Slunce vrcholí o asi 11 minut dříve než v Praze, tedy tam mají pravé poledne o 11 minut dříve než v Praze. A to proto, že Země je kulatá (šachmat, plackozemci, tedy plochozemci!).

Na větší vzdálenosti to už problém mohl být. Tak holt zavedeme jednotný čas na celé trati. Ano, na konkrétní trati, v první polovině 19. století ještě žádná železniční síť neexistovala, byly jen oddělené tratě. A ty tratě mohly mít jiného vlastníka. Ale pak docházelo k tomu, že se v nějakých místech ty tratě propojovaly a každá trať měla jiný čas. To se stalo ve 40. letech 19. století právě v Olomouci, kde však měli to štěstí, že obě tratě měly společné generální ředitelství. S rozvojem železniční sítě však problémy jen sílily a bylo třeba s tím něco udělat.

Po transformaci monarchie na Rakousko-Uhersko (1867) byl v roce 1876 na drahách západně od Krakova zaveden čas pražský (určený pražským poledníkem), kdežto na tratích východně od Krakova platil čas budapešťský. Z rozdílu zeměpisných délek snadno zjistíme, že v Budapešti Slunce vrcholí o přibližně 19 minut dříve než v Praze. Ale to bylo jen na dráze, jinak ve městech stále platil jejich místní čas. V Bohumíně byla pikantní situace – měli tam hodiny ukazující čas pražský, čas budapešťský, čas místní a k tomu ještě čas berlínský, protože tam bylo propojení s německou dráhou vedoucí z průmyslového Horního Slezska do Berlína. Takže celkem čtvery hodiny [1].

Problém začínal být palčivý a globální, potýkali se s ním všude, kde se stavěly železnice. Začalo se hovořit o zavedení jednotného času pro celou Zeměkouli nebo pásmového času, ale s tím se samozřejmě začali ozývat i různí kverulanti (však to známe i dnes). Až v roce 1890 uherské železnice předložily návrh na rozdělení Evropy na tři časová pásma – západoevropské, středoevropské a východoevropské, pásma by se lišila o 1 hodinu. Na rakousko-uherských a německých drahách byl zaveden pásmový čas od roku 1891.

Ale ve městech stále platil čas místní, který se lišil o několik minut. Města na pásmový čas přecházela pomalu. V Praze to bylo až od roku 1912 – dva a půl roku před první světovou válkou!

Jen tak mimochodem, když někdy posloucháte historky, že kdysi vlaky jezdily tak přesně, že si podle nich člověk mohl řídit hodinky, tak nejspíš šlo o to, že to byla jedna z nemnoha možností, jak si lidé mohli seřizovat své kapesní hodinky na úřední čas. Protože podle čeho jiného si je měli seřizovat? Rádio s časovým znamením ještě neexistovalo. Telefon se službou přesného času (tzv. Alžběta) na čísle 039 nebo později 112 také ne [2]. Ostatně ty telefony také nebyly moc rozšířené. Dokonce ještě v 80. letech byly u nás pořadníky na zavedení telefonu.

Přišla válka, která netrvala jen pár měsíců, jak se na začátku optimisticky předpokládalo. Hospodářství se překlápělo do válečného režimu. Aby se více využilo denního světla, oprášili nápad se zavedením letního času [3]. A tak spojenci, tedy Německo a Rakousko-Uhersko (a vlastně i Osmanská říše), zavedli na jaře 1916 letní čas [9]. Posunuli jsme si hodinky o jednu hodinu dopředu, takže když večer Slunce zapadalo, měli jsme na hodinkách o hodinu více než dříve (což lidé vnímali tak, že Slunce zapadá o hodinu později).

Letní čas není v podstatě nic jiného, než že se hromadně dohodneme (nebo to někdo rozhodne za nás), že všichni budeme všechno dělat o hodinu dříve. Buď nařídíme, že ode dneška budete chodit do továrny už na pátou hodinu ranní (a ne šestou), vlaky také budou jezdit o hodinu dříve, úřady také upraví své úřední hodiny a obchody otevírací dobu, nebo si všichni o tu jednu hodinu přeštelujeme hodiny či hodinky a bude to. Druhá možnost je schůdnější.

Ve výše zmíněné kronice se při přechodu zpět na čas středoevropský poprvé setkáváme i s nepřesným pojmem „zimní čas“:

Letní čas byl zaveden i za druhé světové války, po obou válkách jsme se vrátili k pásmovému času s jednou výjimkou. Tou výjimkou byla zima 1946/1947, kdy byly hodiny posunuty vůči pásmovému času o jednu hodinu opačným směrem než v létě. Měli jsme zkrátka pár měsíců londýnský čas a říkali jsme mu správně „zimní čas“. To, čemu dnes většina lidí říká „zimní čas“, je ve skutečnosti jen „pásmový čas“. Opravdový „zimní čas“ jsme měli jen v zimě 1946/1947.

Od roku 1979 zavádíme letní čas pravidelně, nejprve od konce března do konce září, později se letní čas prodloužil do konce října, takže většinu roku máme na hodinkách letní čas.

Zajímavé je, že ve Francii a Španělsku mají letní čas pořád, v létě dvojitý. Jejich poloha kolem nultého poledníku a na západ od něj by říkala, že by měli používat západoevropský čas, který se od středoevropského liší o jednu hodinu, protože i Slunce tam vychází o jednu hodinu později než u nás. Jenže už od války používají náš středoevropský a v létě letní středoevropský čas, takže jsou vůči Slunci v zimě o hodinu a v létě o dvě hodiny vedle. Nás ty ručičky hodinek matou, a proto u nás kolují různé mýty, jako že ve Francii si mohou školáci i pracující oproti nám trochu přispat.

Ne, není to pravda, francouzští školáci si nemohou více přispat. Když u nás někteří lidé a politici závidějí nebo si stýskají, že ve Francii chodí děti do školy až na půl devátou, tak si neuvědomují, že u nich je Slunce v tu dobu stejně vysoko nad obzorem jako u nás v půl osmé ráno nebo v létě v půl sedmé ráno pásmového času. (Zanedbávám rozdíl zeměpisných šířek, který způsobuje, že čím jsme severněji, tím je den v létě delší a naopak v zimě kratší než o pár stupňů jižněji. Ale zrovna Paříž leží zhruba na stejné zeměpisné šířce jako České Budějovice.)

Jen se na to podívejme, dětem začíná v Praze škola zpravidla v 8 hodin, Slunce vychází 1. prosince v 7:39 SEČ, tedy 21 minut před začátkem školy. V Paříži dětem škola podle výše citovaného článku začíná v 8:30 [5], Slunce tam vychází v 8:22 SEČ, tedy jen 8 minut před začátkem vyučování. Ano, v Paříži začíná vyučování jen osm minut po východu Slunce, kdežto v Praze až jedenadvacet minut po východu Slunce. Takže naopak čeští školáci mohou spát o čtvrthodinku déle než ti francouzští. Výpočty si můžete nechat udělat na kdejaké webové stránce (viz [6]).

Hodinky jsou sice skvělá vymoženost, ale neměli bychom zcela ignorovat Slunce – je to nejlepší seřizovač našich vnitřních biologických hodin. Přece jen je pro nás stále lepší spát v noci a pracovat přes den než naopak.