Článek
V celé společnosti rezonuje téma důchodů a potřeba reformy důchodového systému. Celá věc je v zásadě jednoduchá, ale zároveň obtížně prosaditelná. Vždy totiž někoho naštvete. Jinačí reakci změny vyvolají u mladší generace čerstvě zaměstnaných a jinak na změny bude reagovat občan pár let před odchodem do penze.
Důvod je jednoduchý - čím mladší jste, tím více času na přípravu pro život v důchodu máte. Pokud vám ale někdo 5 let dopředu řekne, že z důchodového systému, do kterého jste coby zaměstnanci celý produktivní život přispívali, dostanete o třetinu méně, už toho moc nevymyslíte.
Recepty jsou v zásadě dva. Jednou z variant je možnost přechodu na zcela nový důchodový systém v té podobě, jak jej znají například ve Spojených státech. Tam existuje tzv. 401k, což je zjednodušeně spoření na vlastní odpovědnost do speciálního investičního účtu. V České republice byla zavedena obdoba této varianty a je pojmenována Dlouhodobý investiční produkt (DIP). Prostředky zaslané do tohoto produktu jsou do částky 48 tis. Kč započitatelné jako daňově uznatelná položka (při ročním zúčtování daní si můžete požádat o 7200 Kč zpět), ale rovněž jsou zde určitá omezení (věková hranice pro možnost vyčerpání bez ztráty výhod, minimální doba participace v délce 10 let).
Zní to možná komplikovaně, ale vlastně není. Aby takový systém mohl fungovat, musely by se krátit stávající odvody na sociálním pojištění (a to jak přímo za zaměstnance, tak i za zaměstnavatele), aby měl každý zaměstnanec možnost tyto prostředky individuálně investovat namísto posílání části výplaty do stávajícího průběžného důchodového systému.
Výhoda a zároveň nevýhoda této varianty je v jedné větě: „odpovědnost je na jednotlivci“. Předpokladem je, že peníze, které jsou nyní odváděny jako část sociálního pojištění by zůstávaly na účtu zaměstnance, živnostníka, podnikatele. Každý by měl možnost si vybrat, jak bude peníze na penzi zhodnocovat. Teoreticky by je ale ani investovat nemusel a rovnou by je mohl utratil. V takovém případě by na penzi nezbylo nic a pravděpodobně by takový nezodpovědný občan přišel v důchodovém věku s nataženou rukou k sociálnímu státu. Jsem toho názoru, že na takovou variantu s vysokou individuální odpovědností nejsme jako společnost nastaveni. A vůbec to nemyslím špatně. Jsme zkrátka po generace vychováváni v systému sociálního státu.
Proto je na místě se bavit spíše o úpravě stávajícího průběžného systému.
Zprvu si je ale potřeba krátce připomenout, proč je vlastně tato debata na stole - to nás vede k otázce, jak průběžný důchodový systém funguje.
Je to v zásadě jednoduché. Chodíte do práce, vyděláváte nějakou hrubou mzdu. Z této částky zaplatíte přímo 6,5 % a váš zaměstnavatel odvede dalších 21,5 % (https://www.cssz.cz/vyse-a-sazba). To jsou peníze, které odejdou do důchodového účtu, ze kterých se vyplácí důchod stávajícím penzistům. Systém je postaven na tom, že pracující populace - řekněme ve věku 20-65 odvádí peníze do systému a penzisté ve věku 65+ ze systému peníze čerpají a to podle určitého procenta svého předchozího výdělku.
Dokud je významně vyšší část populace v produktivním věku, systém funguje, protože je odváděno klidně i vyšší množství prostředků, než se aktuálně spotřebovává. Problém ale nastane ve chvíli, kdy se výrazně navýší počet penzistů, ale nevzroste počet populace v produktivním věku. A taková situace po roce 2035 nastane, jelikož důchodovému věku se přibližují nejsilnější ročníky ve věkové struktuře obyvatelstva ČR (https://www.czso.cz/csu/czso/52002e2055). Až taková situace nastane, průběžný důchodový systém bude v zásadním deficitu a nedostatek peněz bude sanován ze státního rozpočtu (to se ostatně děje v menším měřítku i teď, viz https://www.mfcr.cz/cs/rozpoctova-politika/statni-rozpocet/hospodareni-systemu-duchodoveho-pojisten).
Princip důchodového systému je funkční ve chvíli, kdy existuje více či méně neměnná demografická křivka. Dvacet procent občanů čerpá, 80 % platí. Výrazné vychýlení tohoto poměru musí přinést nestabilitu.
Výplata důchodu by měla být navázána na počet vychovaných dětí
Z těch se totiž stanou přispěvatelé do důchodového systému.
Pár (klidně i stejnopohlavní) by měl do systému vychovat zase dvě děti. Pokud by vychoval pouze jedno, důchod by se snížil o 25 %. Pokud žádné, důchod by byl ve výši 50 % standardního nároku. Proč 50 % a ne nula? Protože i takový pár do důchodového systému přispíval. Kde by pak důchodce z bezdětného páru vzal prostředky na „důstojné“ stáří? Kdo vychovává nebo už úspěšně vychoval děti, ten utratil významné prostředky právě spojené s výchovou dětí (jídlo, oblečení, cestování, zábava), kdežto bezdětný tyto peníze mohl uspořit. Jelikož existují lidé, kteří děti z různých důvodů nemohou mít děti, počítaly by se i děti v pěstounské péči. Rovněž by systém nepenalizoval rodiče, kterým dítě zemřelo.
Není to o tom, že důchodový systém má penalizovat bezdětné. Je to o tom, že pokud chceme zachovat průběžný důchodový systém, musíme jako společnost učinit kroky k tomu, aby v principu vůbec mohl fungovat. Otázkou je v této situaci pouze to, na jakou věkovou kategorii zaměstnanců a dalších participantů v důchodovém systému uplatnit toto pravidlo a na kterou ne. Aby na tom nebyli biti například čtyřicátníci, pravděpodobně by bylo nutné jim rozdíl v důchodu doplácet ze státního rozpočtu. Takové náklady by bylo nutné vyčíslit. Každopádně reforma je potřeba, jednoduchá nebude, populární nebude. Čím dříve se ale provede, tím jednodušší to v budoucnu budou mít naše děti.
