Článek
Každodenní jízda autem mě neustále utvrzuje v tom, že lidé jsou čím dál více agresivní. Troubení, nepochopitelné předjíždění, vybržďování, nepředvídatelné manévry, nepřiměřená rychlost… Přitom se nakonec stejně všichni sejdeme na prvním semaforu. Nejsou to ale jen silnice. Stačí návštěva obchodu, nebo jen procházka po městě. Lidé jsou zasmušilí, nevrlí, bez zájmu o život či kontakt s okolím… Když se dám do řeči s prodavačkou, je reakce pokaždé stejná. Nejprve na mě vytřeští oči překvapená vstřícnou reakcí. Pak následuje výčet toho, jak se zákazníci chovají, do čeho všeho jí nadávají, co vše s nimi musí řešit. A zakončuje zamyšlením, jestli jí to za ty peníze stojí za to.
Mohou za to peníze?
A tak si kladu otázku, jestli jsou to peníze, co lidi přivádí do stavů psychické nevyrovnanosti. Je to tím, že se vše neustále zdražuje? Že narostla inflace, zvedly se ceny energií, zdražilo se jídlo a i základní položky nezbytné pro život představují pro mnohé opravdu velký výdaj, který jim značně zasáhl do rodinného rozpočtu? Že nevydělávají dost peněz, že se po nich šlape ve firmách a chce se po nich stále větší výkon? Nebo za to snad může to, že jim nezbývají peníze na zábavu a nejsou schopni odreagovat se?
Nesou vinu média?
Na vině ale mohou být i média – však stačí otevřít internetové zpravodajství nebo si pustit večer zprávy v televizi a nestačíme ani pobrat, co negativního se ve světě událo. Válka, strašení, negativní vyhlídky, zoufalství… Je tam někdy něco pozitivního? K tomu pak potkáte ve výtahu souseda, který vám během tří pater stihne povyprávět, kdo všechno v poslední době zemřel, jaké má nemoci a kdo všechno právě lehnul s koronavirem. Další sousedka vám ani neodpoví na pozdrav, protože kolem ní procházíte bez roušky, zatímco ona se dusí v respirátoru – v televizi totiž říkali, že je covid-19 zase na vzestupu…
Může za to výchova?
Anebo je původ agrese ještě úplně jinde a začíná v rodinách? Nepochází už z výchovy? Není dán volnou výchovou, která se tu již nějaký ten pátek tak usilovně prosazuje? Liberálnější výchova totiž dává prostor různým způsobům chování, a pokud dítě necháme už v batolecím věku projevovat značnou dávku agresivity, ať už v podobě kopání, škrábání či vztekání se, můžeme tuto agresi ve skutečnosti posilovat a podporovat její přetrvávání i do pozdějšího věku. Tyto emoce pak postupně sílí ve školce či škole, kdy mnohé děti nezvládají soutěživost a reagují na spolužáky i učitele nevybíravým způsobem, jelikož vědí, že mají zastání v rodině. K tomu můžeme přičíst nedostatek pohybu, při kterém by se přebytečná energie vybila, sledování filmů plných násilí, hraní bojových her a nahrazování nedostatku času rodičů počítači, tablety, telefony či penězi a možná máme rovnici vyřešenou.
Otázkou pak ale zůstává, kam až to zajde. Pokud si zavčasu neuvědomíme, že agrese je reakcí na vztek – tedy naší vlastní reakcí, pro kterou se rozhodujeme a kterou můžeme ovlivnit, pak se můžeme dočkat toho, že to, co se stalo před Vánoci na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy nebude ojedinělý případ. Na vině dle mého názoru není držení zbraní, na pořadu dne není zpřísňování jejich držení, pochůzky policistů se samopaly či vymýšlení nejrůznějších opatření, ale výchova, přístup k životu a ovládání emocí. Naučme se, že agrese je špatná, že ubližování ostatním, ať už slovem, nebo činem, je problém a že jsme to jen my, každý jednotlivec, kdo může s agresivitou pracovat. Však moderní společnost si zaslouží uvědomělý přístup a je jen na nás, zda uděláme něco pro změnu…
