Článek
Je mi 35 let. Nikdy jsem nebyla hubeňour, vždy jsem byla trochu oplácaná. Babička říkala, že jsem krev a mlíko. A i klukům se moje křivky líbily – aspoň teda do třicítky. Problém však postupně začal nabírat na obrátkách před pěti lety, kdy jsem začala přibírat.
Koronavirus ukončil práci v kanceláři
Pět let nazpět se vedení naší firmy rozhodlo, že upraví pracovní režim a nařídilo nám minimálně dva dny home office týdně. Můj přímý šéf se nakonec rozhodl, že budeme do kanceláře docházet jen dva dny v týdnu a zbytek budeme pracovat doma. Zpočátku jsem to vnímala jako velké plus, po pár týdnech už mě to ale doma nebavilo a těšila jsem se aspoň na ty dva dny v práci. Kvůli pomalému vzdálenému připojení navíc všechno mnohem déle trvalo. Po vypuknutí covidu ale byl konec i dvěma dnům v kanclu a bylo nám nařízeno, že budeme dělat jen z domu. V práci se teď potkáváme jen dvakrát do měsíce na poradách, zbytek se řeší online.
Na vině tloustnutí je stres a nevyvážená strava
Zůstat doma natrvalo pro mě byla najednou velká přítěž. Bez kolegů, pravidelného režimu… Navíc pár lidí propustili, takže na nás zbývající navalili víc práce a vše najednou bylo nějaké víc stresující. A když jsem ve stresu, přestávám jíst. Dostala jsem se tak postupně do režimu 10–12hodinového sezení u počítače a jídla dvakrát denně – ráno kafe a něco rychlého ke snídani (ideálně dva rohlíky se sýrem), odpoledne sušenku ke kafi a pak až večer něco v poklusu zhltnout. Namísto toho, abych hubla, jsem ale začala přibírat. Pořád jsem měla pocit, že nějaké to kilo snad nevadí, když mě ale letos začala bolet kolena a při kontrolním vážení se ručička váhy zastavila na 118 kilo, mále mě nesli nohama napřed. Nechtěla jsem si vůbec připustit, že jsem to nechala zajít tak daleko. Jenže začít cvičit se mi nedařilo – i když jsem měla pocit, že jsem motivovaná, po pár minutách cvičení jsem funěla jak sentinel a hned to vzdala.
Pomocnou ruku podala nutriční specialistka
Po několikaměsíčním odhodlávání – a také poté, co už jsem psychicky přestala zvládat urážky od svých nejbližších, ať se seberu a tolik necpu (samozřejmě to říkali ještě hůře), jsem se objednala k nutriční specialistce. A u ní jsem zjistila paradox – jsem podvyživená. Mému tělu chybí spousta živin, z rohlíků a sladkostí si toho opravdu moc nevezme, a tak ze stresu ukládá vše, co mu dodám. Sestavila mi jídelníček na míru. Když jsem viděla, co všechno mám za den sníst, měla jsem mžitky před očima – však jednodenní jídelníček odpovídal mé stravě na několik dnů. Ale donutila jsem se, začala jsem si připravovat krabičky s jídlem a nařizovat budík, abych při práci nezapomněla. Zpočátku to byl mazec, nemohla jsem do sebe tolik jídla dostat, ale nakonec se mi podařilo zvyknout si. Za 4 měsíce jsem zhubla 12 kilo a konečně začínám zařazovat i více pohybu – přeci jen už se líp unesu. Ale ještě mám před sebou dlouhou cestu.
Každopádně bych chtěla říct všem, kteří odsuzují silné a obézní lidi, že na vině opravdu nemusí být to, že se cpou od rána do večera – může za tím klidně být stres a nevyvážená strava. A urážky do všeho možného jim s jejich potížemi nepomohou…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s paní Jitkou
